29 Odo 1185/2004
Datum rozhodnutí: 28.06.2007
Dotčené předpisy:




29 Odo 1185/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v konkursní věci dlužníka Z. d. Ú., zastoupeného JUDr. J. V., Ph. D., advokátem, o návrhu věřitelů a/ J. K., b/ J. K., c/ H. B., d/ L. P., e/ Ing. V. L., f/ Ing. H. L., CSc., g/ V., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. N., advokátem, h/ J. K., zastoupeného JUDr. D. H., advokátem, ch/ M. J., i/ J. P., j/ J. F., věřitelů a/ až c/, e/, f/ a ch/ až j/ zastoupených JUDr. J. K., advokátkou, k/ J. K., zastoupené Mgr. M. F., advokátem, a l/ Č. r. Č. s. s. z., na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, za účasti Krajského státního zastupitelství v P., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 54 K 38/2003, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. července 2004, č. j. 1 Ko 278/2004-302, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:



Usnesením ze dne 30. března 2004, č. j. 54 K 38/2003-213, Krajský soud v Plzni prohlásil k návrhu celkem 13 věřitelů ( věřitelů a/ až l/) konkurs na majetek dlužníka Zemědělského družstva Ú. Soud dospěl k závěru, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, když má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Poukázal na to, že své splatné pohledávky vůči dlužníku doložili všichni navrhující věřitelé a jsou zde i splatné pohledávky dalších 4 (v rozhodnutí uvedených) věřitelů.

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.

Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že dlužník je ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ), v úpadku ve formě platební neschopnosti, s tím, že skutkové závěry soudu prvního stupně o existenci svých závazků dlužník nezpochybnil žádnými relevantními argumenty.

Přitom poukázal též na obsah vyjádření předsedy představenstva dlužníka Ing. J. L. (obsahující mimo jiné sdělení, že si jmenovaný byl vědom toho, že dlužník své závazky vůči věřitelům dlouhodobě neplní; proto svolal na 6. října 2003 výroční členskou schůzi, kde zdůraznil, že dlužník nemá za současného vedení a výrobního programu možnost vyrovnat se se svými finančními problémy a popsal opatření, jež byla následně přijata).

K tvrzením, jimiž se dlužník snažil vysvětlit a obhájit svou nepříznivou ekonomickou situaci, odvolací soud uvedl, že ta nejsou pro rozhodnutí o návrhu na prohlášení konkursu relevantní. Okolnost, že dne 17. října 2003 byl v exekučním řízení nařízen prodej podniku, a že dlužníku byl ustanoven správce podniku, podle odvolacího soudu nevylučuje, aby na majetek téhož subjektu byl prohlášen konkurs, naopak nasvědčuje tomu, že dlužník své závazky neplní.

K poukazu dlužníka na ustanovení § 67c ZKV odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně postupoval správně, jestliže návrhům na prohlášení konkursu vyhověl a dne 30. března 2004 konkurs bez zbytečného odkladu prohlásil.

Odvolací soud rovněž zdůraznil, že dlužník v odvolání sám připustil existenci více věřitelů se splatnými pohledávkami a za této situace nejsou odůvodněné ani další námitky týkající se jeho úpadku, paušální, ničím neodůvodněné a nedoložené tvrzení o absolutní neplatnosti všech pohledávek navrhujících věřitelů nebo tvrzení zpochybňující existenci splatných pohledávek navrhujících věřitelů h/ či l/. K tomu dodal, že pro doložení pohledávek navrhujícího věřitele l/ není podstatné, kolik z celkové částky 10.598.791,- Kč činí jistina a kolik penále, o jehož prominutí dlužník hodlá požádat. Za situace, kdy dlužník dlužil dle vykonatelného výkazu nedoplatků ke dni 26. červnu 2003 celkem 9.629.984,- Kč a ke dni 25. listopadu 2003 již celkem 10.598.791,- Kč, je dle odvolacího soudu bezpředmětné specifikovat, zda nějaké platby vůbec probíhají.

K existenci dlužníkových závazků plynoucích z transformačních podílů odvolací soud uvedl, že od přijetí zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, uplynula dostatečně dlouhá doba k tomu, aby byl dlužník připraven tyto závazky plnit. Tvrzení, že má dostatek likvidních prostředků, pak dlužník ani v odvolacím řízení ničím neosvědčil (státní účelové dotace nelze použít v rozporu s jejich účelovým určením a nárok na neúčelové dotace dlužník neosvědčil). Soud uzavřel, že je rovněž bezpředmětné zabývat se hodnocením očekávaného dlužníkova výnosu z pokračující podnikatelské činnosti, neboť takové zjištění má význam jen pro úpadek ve formě předlužení.

Dlužník podal proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, jež má za přípustné dle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/, ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítaje, že je dán dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí je v rozporu s dosavadní judikaturou, respektive, že řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně a že ji řeší v rozporu s hmotným právem. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel ve výkladu ustanovení § 1 odst. 2 věty první ZKV co do splnění podmínky, že dlužník není k úhradě svých splatných závazků schopen po delší dobu , namítaje, že tu napadené rozhodnutí řeší odlišně od dovolacího soudu; potud odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen R 53/2005 ). Dále dovolatel odkázal na závěry formulované pod bodem XIV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 181-182 (357-358) - dále též jen stanovisko .

Dovolatel zdůrazňuje, že napadené usnesení spočívá na závěru (převzatém z rozhodnutí soudu prvního stupně), že dlužník nedoložil svoji schopnost hradit splatné závazky po lhůtě splatnosti, konkrétně, že nedoložil, že má dostatek likvidního majetku k úhradě všech pohledávek a ( ) pokud jde o neúčelové dotace, že by mu na ně (a na které z nich) vznikl nárok . Tento závěr - pokračuje dovolatel - je z obsahového hlediska závěrem o neunesení důkazního břemene. Takový následek však nelze přičítat dlužníku, nýbrž navrhovateli (navrhovatelům), který měl ohledně této skutečnosti břemeno tvrzení.

Soudům nižších stupňů přitom bylo (mělo být) známo, že dovolatel je vlastníkem (v dovolání označených) nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí, jejichž tržní hodnota se pohybuje v řádech desítek miliónů korun (dle odhadů minimálně 50 miliónů Kč), jakož i dalšího majetku (dobytek, stroje a zařízení atd.). Dovolatel též doložil, že své pohledávky (správně své závazky) věřitelům hradí a soudy tedy nemohly (ani tak výslovně neučinily) dospět k závěru o zastavení plateb dlužníkem.

Právní posouzení věci odvolacím soudem, založené na úvaze, že k naplnění znaku úpadku spočívajícího v tom, že dlužník k úhradě svých splatných závazků více věřitelů po delší dobu není schopen , postačuje, že dovolatel neprokázal (nedoložil, neosvědčil) opak (neosvědčil, že je schopen v případě potřeby těmto splatným závazkům dostát), tedy správné není. Takový závěr totiž vede k přenesení důkazního břemene na dovolatele. Platební neschopnost dlužníka (objektivní nepřipravenost dlužníka k úhradě svých splatných závazků) pak nebyla navrhujícími věřiteli prokázána (osvědčena) ani nevyšla v řízení najevo a soudy se touto skutečností dostatečně nezabývaly.

Odvolací soud námitky dovolatele řádně nezkoumal a vyvodil nesprávné závěry nejen ohledně důkazního břemene k prokázání podmínek úpadku, nýbrž i co do naplnění těchto podmínek samotných.

Nesprávný je podle dovolatele i závěr, že je bezpředmětné zabývat se hodnocením očekávaného výnosu z pokračující podnikatelské činnosti, neboť takové zjištění má význam jen pro úpadek projevující se ve formě předlužení . Dovolatel totiž namítal, že měl dostatek likvidního majetku již v době, kdy o návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek rozhodoval soud prvního stupně (že k uspokojení věřitelů nedošlo proto, že by toho nebyl schopen), nikoli to, že by očekával budoucí výnosy z podnikání .

Rozhodnutími soudů nižších stupňů byl podle dovolatele zneužit zákon o konkursu a vyrovnání, o čemž má svědčit to, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno den před započetím lhůty uvedené v § 67c ZKV a odvolací soud tuto skutečnost nezhodnotil správně.

Rozhodnutí a postup soudů nižších stupňů nemá dovolatel za správné i proto, že soudy dostatečně nezhodnotily, že v dané věci šlo o zřejmé zneužití práva a šikanózní jednání skupiny dlužníkových věřitelů, propojených prostřednictvím právní zástupkyně JUDr. K. a osobami jednajícími s ní ve shodě, jejichž cílem nebylo poměrné uspokojení věřitelů. Šlo o snahu získat v budoucnu od správce konkursní podstaty dlužníka nemovitosti za cenu nižší, než je cena tržní (kterou JUDr. K. respektive její mandant nebyli schopni či ochotni nabídnout dovolateli v normálním obchodním styku).

Tato motivace jmenované je podle dovolatele prokázána celou řadou jejích podání, ve kterých střídavě navrhuje prohlášení konkursu na majetek dovolatele nebo (v návaznosti na jednání s dovolatelem o získání jeho nemovitostí) pravý opak.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí proto dovolatel spatřuje i ve výkladu ustanovení § 1 ZKV co do podmínek, za nichž lze pokládat návrh na prohlášení konkursu za šikanózní výkon práva navrhujícími věřiteli, s tím, že i potud jde o otázku, která je v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena odlišně, respektive nebyla dosud vyřešena beze zbytku.

Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.

Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, může být přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). O případ uvedený v § 237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jak správně uvádí i dovolatel, na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Dovolatel uplatňuje způsobilý dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., přičemž přípustnost dovolání opírá především o tvrzený rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu (R 53/2005, bod XIV. stanoviska) ohledně toho, kdo má prokazovat dlužníkovu neschopnost plnit závazky (s tím, že napadené rozhodnutí spočívá - nesprávně - na závěru, že důkazní břemeno o své schopnosti plnit neunesl dlužník).

Dlužníkovi lze dát za pravdu v tom, že napadené rozhodnutí se uvedenému znaku samostatně nevěnuje a že výslovný závěr o tom, že navrhující věřitelé osvědčili, že dlužník k úhradě svých splatných závazků není schopen (srov. R 53/2005), neobsahuje (a je v něm uvedeno, že dlužník neosvědčil že má dostatek likvidních prostředků).

Lze si nepochybně představit rozhodnutí odvolacího soudu, jež by se svého úkolu v tomto směru zhostilo lépe, než napadené rozhodnutí; ze spisu je nicméně zřejmé (a dovolatel se mýlí, tvrdí-li opak), že skutečnost, že dlužník k úhradě splatných pohledávek svých věřitelů objektivně schopen není, v řízení vyšla najevo na základě procesních úkonů dlužníka samotného a ve skutkové rovině je takové zjištění obsaženo i v napadeném rozhodnutí (srov. k tomu zjištění odvolacího soudu z vyjádření předsedy představenstva dlužníka).

Přitom podle spisu již ve vyjádření z 3. prosince 2003 (č. l. 60-62) dlužník uvádí, že poté, co mu bude plně uhrazena kupní cena za prodej nemovitostí uskutečněný kupní smlouvou z 18. července 2003, sjednaná ve výši 32 miliónů Kč, bude schopen zcela splatit veškeré závazky a že uzavřel další kupní smlouvu, prostřednictvím které získal prostředky, jež použil k částečné úhradě svých závazků vůči navrhujícím věřitelům a/ až d/ (tehdy jediným navrhovatelům konkursu) a že se snaží dostát svým závazkům.

V době, kdy se řízení účastnili již všichni navrhující věřitelé, s výjimkou navrhující věřitelky l/, pak dlužník ve vyjádření došlém soudu 26. února 2004 (č. l. 155) uvádí, že všem navrhujícím věřitelům, s výjimkou navrhujícího věřitele h/, nabídl přistoupení k exekučním řízením ve věci vedeným i s podmínkami postupného splácení dluhů a že je schopen své závazky postupně splnit .

V podání došlém soudu 12. března 2004 (č. l. 167-170) dlužník uvádí aktuální stav svých dluhů vůči navrhujícím věřitelům a/ až k/, přičemž k předpokládané době splnění závazků uvedl, že s navrhujícími věřiteli a/ a c/, e/, f/ i/, j/ a k/ je ochoten dále jednat o vyřešení věci, s navrhující věřitelkou d/ dosud nejednal, s navrhujícím věřitelem g/ se snaží spojit a s navrhujícím věřitelem h/ probíhají intenzívní jednání o mimosoudním vyřešení sporu.

Jestliže dlužník již 6. října 2003 věděl, že za daného stavu nemá možnost vyrovnat se se svými finančními problémy a jestliže přes v průběhu řízení před soudem prvního stupně ohlašovanou snahu uspokojit pohledávky všech svých věřitelů či pohledávky navrhujících věřitelů neuhradil v době od 26. srpna 2003, kdy bylo konkursní řízení zahájeno společným návrhem věřitelů a/ až c/, do 30. března 2004 (kdy byl konkurs prohlášen) neuhradil ani pohledávky těchto navrhujících věřitelů, pak svou neschopnost učinit tak v době delší 6 měsíců v řízení navenek zřetelně deklaroval.

Ačkoli je to málo zřetelné, v napadeném rozhodnutí se uvedený závěr nepochybně rovněž promítá přinejmenším prostřednictvím vyjádření předsedy představenstva dlužníka. To platí tím více v situaci, kdy byl dlužník omezen v nakládání se svým podnikem exekučním příkazem a kdy dlužník nabízel věřitelům (dle vyjádření která sám činil) jen postupné splácení splatných pohledávek.

Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá, že důvod založit dovolací přezkum k prověření tvrzeného rozporu s R 53/2005 a bodem XIV. stanoviska neshledává, neboť znak neschopnosti platit osvědčují dlužníkovy předchozí procesní postoje vázané na celkovou dobu řízení před soudem prvního stupně a v napadeném rozhodnutí se i tento úsudek (byť jen formou skutkového zjištění) projevil.

Důvod založit přípustnost dovolání ohledně závěrů odvolacího soudu k očekávanému výnosu z pokračující podnikatelské činnosti dlužníka Nejvyšší soud nemá, když to, že k očekávanému výnosu z pokračující podnikatelské činnosti dlužníka se při úpadku ve formě platební neschopnosti nepřihlíží, plyne již z usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom podle obsahu spisu šlo o reakci na výslovnou námitku dlužníka obsaženou v odvolání.

Z tvrzení o šikanózní povaze návrhů podaných věřiteli zastupovanými JUDr. K. na zásadní význam napadeného rozhodnutí též usuzovat nelze; kromě skutkového charakteru této námitky (která nemá podklad ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů) je tomu tak i proto, že je zde dalších 5 navrhujících věřitelů, jež jmenovaná advokátka nezastupovala a jejichž pohledávky jsou způsobilé osvědčit dlužníkův úpadek i tak.

Ze skutečnosti, že soud prvního stupně v souladu s úpravou obsaženou v § 67c ZKV prohlásil konkurs před započetím období vymezeného v uvedeném ustanovení, se pak žádná otázka, jejíž řešení by mělo zásadní význam po stránce právní, nepodává.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

V Brně dne 28. června 2007

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu