29 Odo 1157/2003
Datum rozhodnutí: 29.07.2004
Dotčené předpisy: § 49a předpisu č. 40/1964Sb.




29 Odo 1157/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce P. P., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému P. S., jako správci konkursní podstaty úpadce P. H., zastoupenému, advokátkou, o vyloučení věcí z konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 903/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2003, č.j. 4 Cmo 142/2002-147, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. března 2002, č.j. 13 Cm 903/00-133, vyloučil ze soupisu konkursní podstaty úpadce P. H. nemovitosti zahrnuté do soupisu konkursní podstaty konkursu vedeného pod č.j. 11 K 37/98 , a to a) obytný dům B. P. čp. 2243 na stavební parcele č. 4201 - zastavěná plocha, objekt bydlení, a b) stavební parcelu č. 4201 - zastavěná plocha, objekt k bydlení o výměře 101 m2 , a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.

V odůvodnění rozsudku uvedl, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že 30. června 1995 byla uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva č. 84/95 mezi spořitelnou, a. s. jako zástavní věřitelkou, a L. K., P. P. a Z. P., jako zástavci a v rámci této zástavní smlouvy zajistil žalobce úvěry poskytnuté úpadci na základě úvěrových smluv předmětnými nemovitostmi, a to do doby zániku zajištěné peněžité pohledávky zástavní věřitelky. Tyto nemovitosti byly pojaty do soupisu konkursní podstaty úpadce, přičemž žalobce ve lhůtě určené konkursním soudem podal žalobu na jejich vyloučení, a to s odkazem na tvrzení, že je jejich vlastníkem, a že zástavní smlouva je neplatná.

Maje za splněné ostatní předpoklady, za nichž je možno vyhovět žalobě na vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), zabýval se soud prvního stupně zejména řešením otázky platnosti zástavní smlouvy.

V tomto směru, s odkazem na zjištění učiněná ze svědeckých výpovědí P. H. a Z. P., dospěl k závěru, že svědek žalobce informoval, že bude poskytnutý úvěr zajišťovat pouze do doby výstavby autosalonu , s tím, že posléze bude závazek z úvěrových smluv zajištěn zřízením zástavního práva k novému areálu autosalonu , o čemž byl pracovníky spořitelny ujištěn. Proto - pokračoval soud prvního stupně - žalobce uzavřel smlouvu (rozuměj zástavní smlouvu obsahující ujednání, podle kterého zástavní právo zanikne, zanikne-li peněžitá pohledávka zástavní věřitelky) v omylu.

Jelikož úmyslem žalobce nebylo zajistit poskytnutý úvěr až do doby jeho splacení, ale pouze do doby dokončení výstavby autosalonu, nebyl právní úkon (zástavní smlouva) učiněn ani vážně.

Odkazuje na ustanovení § 49a a ustanovení § 37 občanského zákoníku a zastávaje právní názor o neplatnosti zástavní smlouvy, soud prvního stupně žalobě zcela vyhověl.

Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, s tím, že skutková zjištění soudu prvního stupně neodpovídají jeho skutkovým závěrům a tudíž ani právní závěry v nich nemají oporu .

Odvolací soud zdůraznil, že ze zjištěných skutečností nelze dospět k právnímu závěru o relativní či absolutní neplatnosti zástavní smlouvy.

Nedostatek vážnosti vůle - dle odvolacího soudu - se zpravidla připouští tehdy, jde-li o simulaci či jednání nezpůsobilých osob, což se v projednávané věci nestalo. Podstatné pro hodnocení vážnosti vůle je, že nedostatek vážné vůle je obvykle zřejmý i druhé straně, vůči níž se projev činí, respektive jiným osobám, a proto druhá strana i tyto jiné osoby chápou projev tak, že nebyl učiněn za tím účelem, aby vznikl právní úkon a nastaly právní následky s takovým úkonem spojené.

V této souvislosti odvolací soud uzavřel, že zástavní věřitelka (poskytovatelka úvěru zajištěného předmětnou zástavou) takto písemnou zástavní smlouvu chápat nemohla.

Pokud jde o omyl ve vůli, tento spočívá v nesprávné nebo nedostatečné představě o právních následcích, které nastanou z právního úkonu. Omyl ve vůli není právně významný, nebyla-li na jeho vzniku a uplatnění účastna druhá strana žádným ze způsobů uvedených v zákoně. V případě omylu v projevu , který spočívá v neshodě vůle a jejího projevu, jde o to, že jednající učinil projev směřující k jinému právnímu úkonu, než k jakému směřovala jeho vůle. Takovým omylem ale není výslovné a písemné vyjádření vůle, kdy k omylu dochází v důsledku nedostatku kontroly jeho obsahu (obsahu právního úkonu) projevující se osobou, které nutno přičítat k tíži této osoby. V projednávané věci tak zástavní věřitelka nebyla v žádném případě účastna na vzniku omylu žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.

Namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění obsahuje pouze právní hodnocení, nikoli však hodnocení provedených důkazů, tedy ani jiná skutková zjištění , a to přesto, že odvolací soud dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně neodpovídají jeho skutkovým závěrům a tudíž ani závěrům právním. Dospěl-li odvolací soud skutečně k jiným skutkovým zjištěním a závěrům, na základě kterých věc právně hodnotil jinak, měl ve svém rozhodnutí odůvodnit, které důkazy hodnotil a jak jejich hodnocení provedl, popř. které důkazy považoval pro své závěry za nepodstatné. Jestliže odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tyto náležitosti zcela postrádá, je nepřezkoumatelné a tento způsob rozhodnutí je porušením práva dovolatele na spravedlivý proces.

Dále dovolatel zdůrazňuje, že nikdy s pracovníky spořitelny, a. s. nejednal ani o podmínkách úvěrových smluv uzavřených s úpadcem, ani o podmínkách zástavních smluv uzavřených k zajištění poskytnutých úvěrů, když vše projednával pouze s úpadcem, s tím, že zástavní právo bude na předmětných nemovitostech váznout pouze do doby, než bude autosalon postaven a zřízeno zástavní právo k tomuto autosalonu .

Odkazuje na výsledky provedeného dokazování (zejména výpovědi svědků H. a P.) dovolatel akcentuje, že v době uzavření zástavní smlouvy byl svolný pouze k zastavení nemovitostí do okamžiku dokončení autosalonu. Dovozuje, že v situaci, kdy poskytovatelka úvěrů (a současně zástavní věřitelka) jednala pouze s úpadcem (a ten dále jednal se zástavci ), nelze uzavřít jinak, než že úpadce jednal s vědomím a souhlasem zástavní věřitelky, tj. jednal za ni. Předložil-li následně úpadce dovolateli smlouvu, která svým obsahem byla projevem jiné vůle, než jakou na základě jednání s úpadcem dovolatel skutečně měl, omyl na straně dovolatele vyvolal.

Dovolatel proto požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.

Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval řešením otázky, zda řízení před odvolacím soudem netrpí dovolatelem vytýkanými vadami, popř. dalšími zmatečnostními či jinými vadami řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Existence vad vyjmenovaných v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiných, než dovolatelem namítaných, vad řízení se z obsahu spisu nepodává. Oproti očekávání dovolatele dovolací soud rovněž neshledává rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným, jelikož obsahuje řádné a srozumitelné odůvodnění právního posouzení věci, jakož i pro toto posouzení významná skutková zjištění. Odvolací soud sice v rozporu s ustanovením § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř. dospěl k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srov. jeho závěr, že zástavní věřitelka nebyla v žádném případě účastna na vzniku omylu žalobce), aniž zopakoval důkazy výslechem svědků P. H. (úpadce) a Z. P. (s odkazem na zjištění učiněná z těchto výpovědí soud prvního stupně uzavřel, že úpadce informoval žalobce o ujištění, jehož se mu dostalo od pracovníků spořitelny , podle kterého žalobce bude zajišťovat poskytnutý úvěr pouze do doby výstavby autosalonu), nicméně tato vada řízení nemohla mít (a neměla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Právní posouzení věci odvolacím soudem totiž obstojí (jak je odůvodněno níže) i s ohledem na skutková zjištění a závěry učiněné soudem nalézacím.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

K předpokladům, za nichž lze vyhovět žalobě o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), patří, že:

1) věc byla správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku pojata do soupisu majetku konkursní podstaty;

2) excindační žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu, který konkurs prohlásil;

3) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věcí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), trvají účinky konkursu a věc je nadále sepsána v konkursní podstatě (nebyla v mezidobí ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučena);

4) osoba, která se domáhá vyloučení věcí ze soupisu, prokázala nejen to, že věci neměly (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemají) být do soupisu zařazeny, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věcí do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 58/1998 a 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 185).

Pro výsledek dovolacího řízení je určující, zda je dána poslední z vypočtených podmínek, konkrétně, že věc neměla být do soupisu zařazena, když o splnění zbývajících podmínek účastníci řízení ani soudy nižších stupňů pochybnosti neměli.

Nejvyšší soud proto - v hranicích právních otázek formulovaných v dovolání - přezkoumal správnost právního závěru odvolacího soudu o (ne)platnosti zástavní smlouvy podle ustanovení § 49a občanského zákoníku pro omyl žalobce.

Podle ustanovení § 49a občanského zákoníku právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.

Citované ustanovení obsahuje úpravu právních následků pro případ, že právní úkon byl učiněn omylem (tzv. omyl ve vůli neboli volní - vnitřní omyl). Omyl, který je kvalifikován jako speciální vada vůle ve vztahu k ustanovení § 37 občanského zákoníku, spočívá v tom, že jednající měl nesprávnou, respektive nedostatečnou představu o právních účincích právního úkonu. Omyl ve vůli je právně významný, tj. má za následek relativní neplatnost právního úkonu (§ 40a občanského zákoníku) jen tehdy, jestliže jej jednak jednající osoba učinila v omylu vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro právní úkon rozhodující a bez níž by k právnímu úkonu v podobě, v jaké je uzavřen, nedošlo, a dále zároveň osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl buď vyvolala (např. uvedením nepravdivé okolnosti, která byla rozhodující pro jednání druhé strany), anebo když jej nevyvolala, o něm věděla či musela vědět, a přesto druhou stranou na omyl neupozornila. Omyl je u právního úkonu rozhodující (podstatný), týká-li se jeho právního důvodu, jeho předmětu, osoby, popř. jiné skutečnosti, která byla pro uskutečnění právního úkonu podle projevené vůle subjektu právně rozhodující (v právní teorii srov. shodně např. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, str. 246).

V ujištění zástavní věřitelky učiněném vůči osobnímu dlužníku (úpadci) a tímto reprodukovaném zástavnímu dlužníku (žalobci), podle něhož měl žalobce zajišťovat poskytnutý úvěr pouze do doby výstavby autosalonu, podle přesvědčení dovolacího soudu, jednání, jímž by zástavní věřitelka omyl zástavního dlužníka o době, po kterou bude zajišťovat poskytnutý úvěr , vyvolala, spatřovat nelze.

Shora popsaný ústní úkon především nebyl učiněn vůči zástavnímu dlužníku (viz tvrzení samotného žalobce, že se zástavní věřitelkou nikdy nejednal, akceptované i soudem prvního stupně), nýbrž pouze ve vztahu k osobnímu dlužníku (úpadci), přičemž za této situace nemá samotná existence takového ujištění , z pohledu zástavní věřitelky, vypovídací schopnost ani o tom, zda musela o omylu žalobce vědět.

Naopak, byl-li v písemně uzavřené zástavní smlouvě výslovně vázán zánik zástavního práva na zánik zajištěné peněžité pohledávky zástavní věřitelky, čehož si žalobce, který tuto smlouvu podepsal, musel být vědom, lze jen stěží dovozovat existenci omylu žalobce o této skutečnosti. Výše uvedené a sebemenší výkladové pochybnosti nevzbuzující ujednání totiž vylučuje, aby kterákoli ze smluvních stran smlouvu uzavřela v omylu týkajícím se doby trvání zajištění (zástavního práva), a to bez ohledu na to, zda disponuje právním vzděláním či nikoli. Přitom nejde o situaci, kdy by se žalobci dostalo od budoucí zástavní věřitelky (popř. osoby za ni jednající) ubezpečení, že k podpisu předložená smlouva obsahuje ujednání o časovém omezení smlouvou zřizovaného zástavního práva, které by bylo nepravdivé.

Případnou lehkomyslnost s jakou žalobce přistoupil k podpisu zástavní smlouvy, aniž se s jejím obsahem seznámil, pak v kontextu s ostatními okolnostmi významnými pro právní posouzení věci [pro přijetí závěru o (ne)existenci omylu žalobce] nutno přičíst k jeho tíži. Opačný právní názor by totiž dotčené smluvní straně umožnil dovolat se relativní neplatnosti smlouvy pro omyl (§ 49a občanského zákoníku) navzdory její příležitosti se s obsahem smlouvou zakládaných práv a povinností seznámit, a to i tehdy, pokud by při náležitém přístupu smluvních stran byla případná disproporce mezi předsmluvními vyjednávacími pozicemi a uzavřenou smlouvou zcela zřejmá. Závěr odvolacího soudu, podle kterého zástavní smlouva není neplatná ve smyslu ustanovení § 49a občanského zákoníku, je proto správný.

Jelikož se žalobci prostřednictvím v dovolání uplatněných dovolacích důvodů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, a vzhledem k tomu, že tyto závěry obstojí, i když se ponechají stranou skutkové závěry, jež odvolací soud učinil (v porovnání se soudem prvního stupně odlišně) z výpovědí svědků H. a P., Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem a odst. 6 o. s. ř. zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl s dovoláním úspěšný a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. července 2004

JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.

předseda senátu