29 Odo 1150/2005
Datum rozhodnutí: 29.08.2007
Dotčené předpisy:




29 Odo 1150/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1. úpadkyni B. T. A., spol. s r. o., 2. Doc. PhDr. Z. B., CSc., zastoupené advokátkou, 3. MUDr. J. B., zastoupenému advokátkou, 4. JUDr. J. Š., . a 5. Č. s., a. s., o zaplacení 40,821.884,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 510/2002, o dovolání páté žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2005, č.j. 25 Co 11/2005-262, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2005, č.j. 25 Co 11/2005-262 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. září 2004, č.j. 28 C 510/2002-233, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 29. září 2004, č.j. 28 C 510/2002-233, zamítl žalobu, podle které žalovaná Č. s., a. s. je povinna spolu se společností B. T. A., spol. s r. o. zaplatit žalobkyni částku 40,821.884,75 Kč spolu s úrokem ve výši 18,60 Kč ročně z částky 10,042.062,65 Kč od 31. března 2002 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 20 % ročně z částky 10,042.062,65 Kč od 1. května 2002 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 20 % ročně z částky 19,068.123,14 Kč od 31. května 2002 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 20 % ročně z částky 10.193,- Kč od 31. května 2002 do zaplacení, s tím, že vůči žalované Č. s., a. s. je žalobkyně oprávněna domáhat se plnění jen do výše 7,500.000,- Kč, a s tím, že plněním jednoho z nich zaniká v tomto rozsahu povinnost druhého z nich a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých:

1) dne 8. dubna 1997 byla mezi I., a. s. (dále též jen banka ) a první žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, podle které první žalovaná čerpala úvěr v rozsahu 29, 250.059,- Kč (dále jen smlouva o úvěru );

2) dne 4. července 1997 uzavřela první žalovaná (jako objednatelka) s obchodní společností G. spol. s r. o. (jako zhotovitelkou) [po přeměně a změně obchodní firmy G. G. a. s. - dále jen společnost ] smlouvu o dílo, přičemž v dodatku č. 2 se strany dohodly, že společnost vystaví objednateli bankovní záruku za včasné a řádné dokončení díla na částku 7,500.000,- Kč, přičemž objednatelka má nárok na plnění ze záruky, nebude-li jí dílo protokolárně předáno do 15. března 1998, s tím, že příjemcem plnění ze záruky bude I. a. s. ;

3) dne 28. července 1997 pátá žalovaná vystavila záruční listinu, ve které prohlásila, že uspokojí pohledávku banky, nesplní-li společnost povinnost pro ni plynoucí ze smlouvy o dílo, tj. povinnost předat dílo bez vad a nedodělků objednateli do 30. listopadu 1997;

4) dne 9. září 1997 pátá žalovaná vystavila kauční záruku , ve které se zřekla všech práv na uplatnění námitek a obhajoby vyplývajících ze smluvního vztahu a neodvolatelně přijala závazek zaplatit bance do pěti pracovních dnů na první požádání jakoukoli částku do výše 7,500.000,- Kč, bude-li zároveň písemně prohlášeno, že společnost nesplnila své povinnosti vůči první žalované v souladu se smluvními podmínkami (rozuměj v souladu se smlouvou o dílo); platnost záruky byla původně vystavena do 31. března 1998 a následně prodloužena do 31. srpna 1998;

5) dopisem ze dne 25. března 1998 banka vyzvala pátou žalovanou k plnění z kauční záruky a následně páté žalované sdělila, že na výzvě netrvá, bude-li platnost záruky prodloužena do 31. srpna 1998;

6) dopisem ze dne 19. srpna 1998 banka vyzvala pátou žalovanou k plnění z kauční záruky v plné výši, s tím, že společnost nesplnila své závazky ze smlouvy o dílo;

7) v období minimálně od 29. června 1998 do minimálně 4. ledna 1999 banka pozastavila čerpání úvěrových prostředků, v důsledku čehož nebyly uhrazeny společnosti jako zhotovitelce díla faktury, pročež společnost dopisem ze dne 21. srpna 1998 od smlouvy o dílo odstoupila.

Odkazuje na ustanovení § 311 odst. 1 a 2, § 313, § 317, § 319, § 321 odst. 1, § 322 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), soud prvního stupně uzavřel, že v daném případě vznikla bankovní záruka prohlášením páté žalované v listině označené jako kauční záruka , přičemž pátá žalovaná se zavázala uspokojit banku do výše 7,500.000,- Kč, jestliže tato o plnění písemně požádá ve lhůtě do 31. srpna 1998 a zároveň prohlásí, že společnost nesplnila své závazky vůči první žalované ze smlouvy o dílo. Maje za prokázánu aktivní věcnou legitimaci žalobkyně, když všechna práva a závazky ze smluv uzavřených bankou převzala v roce 2000 Č, o, b,, a. s. , která s účinky ke 25. dubnu 2002 postoupila pohledávky za první žalovanou žalobkyni, soud prvního stupně zdůraznil, že vzhledem k prodloužení termínu dokončení díla o dobu, po kterou byla první žalovaná v prodlení, nebyly splněny podmínky pro vznik povinnosti páté žalované plnit dle bankovní záruky.

Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 22. února 2005, č.j. 25 Co 11/2005-262, rozsudek soudu prvního stupně změnil a páté žalované uložil spolu s první žalovanou zaplatit žalobkyni částku 40,821.884,75 Kč s 18,6% úrokem z částky 10,042.062,65 Kč od 31. března 2002 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 20 % z částky 10,042.062,65 Kč od 31. května 2002 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 20 % z částky 19,068.123,14 Kč od 31. května 2002 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 20 % z částky 10.193,- Kč od 31. května 2002 do zaplacení, s tím, že žalobkyně je oprávněna domáhat se tohoto plnění jen do výše 7,500.000,- Kč, a s tím, že plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost druhého z nich, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - akcentoval, že důvod, proč společnost, za kterou byla bankovní záruka poskytnuta, řádně a včas neplnila , nejsou pro povinnost páté žalované plnit z bankovní záruky právně významné. V bankovní záruce ze dne 9. září 1997 se totiž pátá žalovaná zřekla všech práv na uplatnění námitek a neodvolatelně přijala závazek vyplatit bance za sjednaných podmínek částku - podle požadavku banky - do 7,500.000,- Kč. Povinnost páté žalované k plnění z bankovní záruky se pak stala splatnou poté, kdy byla k požadovanému plnění vyzvána.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala pátá žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci.

Dovolatelka zejména namítá, že předmětem řízení je pohledávka ze smlouvy o úvěru. Kauční záruka vystavená dovolatelkou však tuto pohledávku nezajišťovala, když se vztahovala ke smlouvě o dílo uzavřené mezi první žalovanou a společností; ve vztahu k dovolatelce tak žalobě nemohlo být vyhověno pro nedostatek pasivní věcné legitimace. Dále polemizuje se závěry odvolacího soudu, podle nichž byly splněny podmínky určené bankovní zárukou pro vznik povinnosti dovolatelky plnit z bankovní záruky a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Se zřetelem k bodu 3., článku II., zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení 313 obch. zák. bankovní záruka vzniká písemným prohlášením banky v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže určitá třetí osoba (dlužník) nesplní určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině.

Jak je zřejmé ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, bankovní záruka až do částky 7,500.000,- Kč byla pátou žalovanou ve prospěch banky poskytnuta k zajištění povinnosti vyplývající pro společnost ze smlouvy o dílo. Nebyla-li bankovní záruka sjednána jako zajišťovací prostředek ke smlouvě o úvěru, shledává Nejvyšší soud zcela neodůvodněnou vazbu - vyjádřenou odvolacím soudem ve výroku rozhodnutí - mezi výší pohledávky žalobkyně vůči první žalované ze smlouvy o úvěru a výší závazku páté žalované z bankovní záruky.

Skutečnost, že se bankovní záruka nevztahovala ke smlouvě o úvěru, nýbrž ke smlouvě o dílo, má přitom zásadní význam i z hlediska řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně. Nezajišťovala-li totiž bankovní záruka pohledávku ze smlouvy o úvěru, nemohlo být právo na plnění z bankovní záruky převedeno na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 524 odst. 2 občanského zákoníku, jak dovodily soudy nižších stupňů.

Řízení před soudy obou stupňů je navíc postiženo i jinou vadou, k níž Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání namítána.

Jak vyplývá z ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., k náležitostem žaloby patří mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností (tj. údajů, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout) a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit). Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá, pak musí být úplný, určitý a srozumitelný.

Výše uvedeným požadavkům pak žaloba v projednávané věci nevyhovuje, když co do požadavku vůči páté žalované obsahuje rozporné údaje ohledně výše plnění. Uplatněná částka ve výši 40,821.884,75 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru totiž nemá oporu ve skutkových tvrzeních, z nichž žalobkyně dovozuje existenci své pohledávky z titulu bankovní záruky vůči páté žalované, nehledě na to, že ze žalobních tvrzení, ani z procesního stanoviska žalobkyně v průběhu řízení před soudy nižších stupňů není zřejmé, jaká je souvislost mezi povinností k plnění dluhu ze smlouvy o úvěru a povinností k plnění z bankovní záruky. Potud se zmatečným jeví rovněž žalobní petit, o němž soudy nižších stupňů rozhodovaly a jenž odvolací soud bez jakékoli korekce převzal do výroku rozhodnutí.

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a řízení před ním trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).

Při řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně pak soud prvního stupně nepřehlédne, že podle prohlášení páté žalované záruka není postupitelná (srov. text kauční záruky ze dne 9. září 1997 - č.l. 86).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta poslední o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. srpna 2007

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu