29 Odo 1137/2003
Datum rozhodnutí: 26.10.2004
Dotčené předpisy: § 196a předpisu č. 513/1991Sb.




29 Odo 1137/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně P. a U. spol. s r.o., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1. M. U., zastoupenému, advokátem, 2. M. U., zastoupené, advokátem, a 3. J. S., zastoupenému, advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 5 C 112/2000, o dovolání prvního a třetího žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. července 2003, č.j. 25 Co 239/2003-103, takto:

I. Řízení o dovolání prvního žalovaného se zastavuje

II. Dovolání třetího žalovaného se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek ze dne 19. 12. 2002, č.j. 5 C 112/2000-71, kterým soud prvního stupně určil, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí specifikovaných ve výroku I. a II. (dále jen nemovitosti ) rozsudku soudu prvního stupně, uložil prvnímu žalovanému a druhé žalované vyklidit a vyklizené žalobkyni odevzdat nemovitosti specifikované ve výroku II. a třetímu žalovanému vyklidit a vyklizené žalobkyni odevzdat nemovitosti specifikované ve výroku I.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že dle zjištění soudu prvního stupně uzavřeli první dva žalovaní, kteří jsou současně společníky a jednateli žalobkyně, se žalobkyní dne 5. 1. 2000 kupní smlouvy o převodu nemovitostí, kterými jim žalovaná nemovitosti prodala (dále jen kupní smlouvy ). Jménem žalobkyně uzavíral smlouvy první žalovaný. Kupní cena byla zaplacena započtením pohledávek kupujících za žalobkyní ze smlouvy o půjčce. Kupní smlouvou ze dne 21. 3. 2000 převedli první dva žalovaní část nemovitostí na třetího žalovaného. Dne 8. 3. 2000 se konala valná hromada žalobkyně, kde měly být schváleny shora uvedené kupní smlouvy, které se zúčastnili pouze první dva žalovaní . Valná hromada nebyla usnášení schopná, a proto kupní smlouvy schváleny nebyly. Základní jmění společnosti nikdy nepřesáhlo 100.000,- Kč.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná má, vzhledem k tomu, že v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci nemovitostí zapsání žalovaní, naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Dále konstatoval, že podle ustanovení § 196a odst. 1 a 3 a § 135 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění účinném k 31. 12. 2000 (dále jen obch. zák. ), pokud společnost úplatně převádí majetek na jednatele a hodnota tohoto majetku přesahuje jednu desetinu základního jmění společnosti v průběhu jednoho roku, lze jej nabýt nebo zcizit pouze za cenu určenou posudkem znalce a jen se souhlasem valné hromady.

Smyslem ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák., uzavřel odvolací soud, je omezit zneužívání majetku společnosti k osobním účelům orgánů nebo dalších osob se společností spjatých. Vzhledem k tomu, že kupními smlouvami byly nemovitosti převedeny na jednatele žalobkyně a hodnota převáděných nemovitostí přesáhla desetinu jejího základního jmění bylo k jejich platnosti třeba splnění obou shora uvedených podmínek. Valná hromada souhlas neudělila. Proto jsou kupní smlouvy podle ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ) absolutně neplatné.

Odvolací soud se neztotožnil s námitkou dovolatelů, že smlouvy byly pouze relativně neplatné, když dospěl k závěru, že nedostatek souhlasu valné hromady není pouhým nedostatkem formy prvního úkonu a neuznal ani jejich námitku, že nedostatek souhlasu valné hromady byl zhojen novelou obchodního zákoníku účinnou k 1. 1. 2001, která již souhlas valné hromady s prodejem nevyžadovala, došlo-li k převodu více než tři roky od vzniku společnosti, když uzavřel, že platnost smlouvy je třeba posuzovat podle obchodního zákoníku platného v době uzavření smlouvy.

Vzhledem k tomu, že kupní smlouvy byly absolutně neplatné, nestali se první a druhá žalovaní vlastníky nemovitostí a nemohli proto platně převést vlastnické právo k nim na třetího žalovaného. Kupní smlouva, kterou uzavřeli se třetím žalovaným, je kupní smlouvou podle občanského zákoníku, a proto se na ni nevztahuje ustanovení § 446 obch. zák. Dobrá víra třetího žalovaného mohla tedy mít vliv pouze na posouzení vydržení, nikoli na platnost smlouvy.

Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce, že omezení jednatelského oprávnění nemá vliv na platnost úkonů jednatelů ve vztahu ke třetím osobám. V projednávané věci nejde o omezení jednatelského oprávnění, ale o porušení podmínek ustanovení § 196 obch. zák.

A konečně odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalovaných, že žaloba na vyklizení měla být zamítnuta proto, že petit neobsahuje synallagmatický závazek žalobkyně na vrácení kupní ceny, neboť podle ustanovení § 457 obč. zák., je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Ve vztahu mezi žalobkyní a třetím žalovaným nedošlo k uzavření žádné smlouvy, která by byla neplatná (kupní smlouva byla uzavřena mezi prvními dvěma žalovanými ne jedné straně a třetím žalovaným na straně druhé) a žalobkyně a třetí žalovaný si navzájem neplnili, a proto na ně ustanovení § 457 obč. zák. nedopadá. Cena z kupních smluv mezi žalobkyní a prvními dvěma žalovanými měla být uhrazena započtením. K započtení však nedošlo, neboť pohledávka kupní ceny se vzhledem k neplatnosti kupní smlouvy nestala splatnou, a proto nebylo započtení možné. Odvolací soud uzavřel, že první dva žalovaní neuhradili kupní cenu a synallagmatický závazek nepřichází v úvahu, neboť žalobkyně nemá co vracet, když nebylo plněno.

Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali první a třetí žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ).

Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení platnosti kupních smluv. Tvrdí, že ustanovení § 39 obč. zák. se výslovně týká obsahu a účelu právního úkonu a není je možno vztahovat ke způsobu, jakým byl úkon učiněn. Poukazují na rozdíl od případů, kdy soudy judikovaly neplatnost smlouvy pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. proto, že kupní cena nebyla stanovena posudkem znalce. Zatímco cena je částí obsahu smlouvy, souhlas valné hromady obsahovou náležitostí smlouvy není.

Podle dovolatelů nelze dovozovat, že by šlo o smlouvy příčící se svým účelem zákonu. Uzavření kupních smluv nebylo ani v rozporu s dobrými mravy, když první žalovaný a druhá žalovaná uzavřeli smlouvy proto, aby dosáhli alespoň částečného uspokojení svých nároků z půjček, které žalobkyni poskytli, když tato neměla peníze, aby jim mohla půjčky vrátit. Vzhledem k tomu, že v důsledku situace v žalující společnosti (nemožnost dohody mezi společníky) a situace na trhu (nemožnost konkurovat finančně silnějším subjektům na trhu s pevnými palivy) došlo k útlumu její činnosti, věci, které byly předmětem kupních smluv, se pro žalobkyni staly nepotřebnými a jevilo se vyloučeným, že by žalující společnost mohla oprávněné nároky prvního žalovaného a druhé žalované uspokojit jiným způsobem.

Dovolatelé poukazují i na to, že v trestním řízení vedeném proti prvním dvěma žalovaným soud zaujal právní názor, že jejich jednání je možno posoudit jako jednání v krajní nouzi podle § 14 trestního zákona a žalovaní byli zproštěni obžaloby. Připomínají právní názor zaujatý I. Pelikánovou v Komentáři k obchodnímu zákoníku, 2. vydání, díl 2. Praha 1998, str. 956 a násl., kde autorka dovozuje, že smlouva podléhající režimu ustanovení § 196a obch. zák., uzavřená bez souhlasu valné hromady, bude společnost zavazovat, není-li neplatná z jiného důvodu.

Konečně dovolatelé namítají, že případná neplatnost kupních smluv by mohla být pouze neplatností relativní a dovolává se jí ten, kdo ji fakticky zapříčinil (jednáním v rozporu s dobrými mravy) ; první žalovaný svolal valnou hromadu ke schválení kupních smluv, ale druzí dva společníci namísto toho, aby se na tuto valnou hromadu dostavili a hlasováním proti návrhu uzavření předmětných smluv tak jednoznačně zakázali, svojí neomluvenou absencí zmařili usnášeníschopnost valné hromady.

Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

Podáním ze dne 7. 10. 2004 vzal první žalovaný dovolání zcela zpět. Dovolací soud proto řízení o jeho dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř. zastavil.

Dovolání třetího žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.

Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a jen potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, jaké důsledky má neschválení smlouvy o převodu majetku společnosti na její jednatele podle ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák.

Dovolací soud uzavřel, že ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. nepředepisuje předchozí souhlas valné hromady s uzavřením smluv, kterými společnost převádí majetek na své jednatele. Postačuje tedy i souhlas následný.

Jak již Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 414/2003, publikovaném v časopisu Soudní judikatura číslo 6, ročník 2004, pod číslem 120, nedostatek zákonem předepsaného schválení smlouvy (či jejího ujednání) valnou hromadou nezpůsobuje - není-li předepsán předchozí souhlas - její neplatnost (jak dovodil odvolací soud), ale pouze její neúčinnost. Vzhledem k tomu, že ani neúčinnou smlouvou nemůže dojít k převodu vlastnického práva, nedošlo uzavřením kupních smluv k převodu vlastnického práva k nemovitostem.

Zbývá se zabývat otázkou, jaký vliv měla změna ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. provedená zákonem č. 370/2000 Sb., na neúčinnost smlouvy.

Zatímco podle znění § 196a odst. 3 obch. zák. účinného v době uzavření kupních smluv platilo, že pokud společnost úplatně nabývá majetek od akcionářů, členů dozorčí rady nebo osob uvedených v odstavcích 1 a 2 anebo na ně úplatně majetek převádí a hodnota tohoto majetku přesahuje jednu desetinu základního jmění společnosti v průběhu jednoho roku, lze jej nabýt nebo zcizit pouze za cenu určenou posudkem znalce a jen se souhlasem valné hromady , následná úprava určila, že takové nabytí musí schválit valná hromada, jen jestliže k nabytí dochází do 3 let od vzniku společnosti.

Zákon č. 370/2000 Sb. v přechodných ustanoveních právní režim použití ustanovení § 196a obch. zák. neupravuje. Je tedy třeba vyjít ze všeobecně uznávaných obecných principů použitelnosti předchozí právní úpravy při novelizaci zákona, tj. ze zákazu retroaktivity.

Právní věda rozeznává retroaktivitu pravou a nepravou. O pravou retroaktivitu jde v případě, kdy právní norma reglementuje i sám vznik právního vztahu a nároky z něho vzniklé před účinností nového práva. Nepravá retroaktivita naproti tomu spočívá v tom, že se otázky vzniku právního vztahu a také subjektivní oprávnění a povinnosti, které z něj vyplývají a které vznikly za platnosti starého práva, spravují zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti nového práva; po jeho účinnosti se však práva a povinnosti ze vztahů dříve vzniklých řídí právem novým. Nové právo však nezakládá právní vztah sám o sobě, ani jej neprohlašuje za neexistující. Nepravá retroaktivita na rozdíl od retroaktivity pravé je z hlediska požadavků na právní stát, zejména z hlediska právní jistoty akceptovatelná (srov. např. nález pléna Ústavního soudu České republiky publikovaný pod č. 164/1995 Sb. - str. 1669).

V projednávané věci je předmětem posuzování právě vznik právních vztahů mezi žalobkyní a prvními dvěma žalovanými, resp. účinnost uzavřených kupních smluv. Protože ke vzniku práv a závazků, jejichž vznik je účelem kupních smluv, nemůže dojít před účinností těchto smluv, a tedy před schválením valnou hromadou, řídí se právní vztah mezi žalobkyní a prvními dvěma žalovanými dosavadními právními předpisy, tj. obchodním zákoníkem ve znění účinném do 31. 12. 2000.

K takovému závěru se lze dopracovat i teleologickým výkladem a odpovídá i spravedlivému uspořádání věcí. Ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. je zcela nepochybně ustanovením určeným k ochraně společnosti před zneužitím postavení jejích orgánů, společníků a dalších osob oprávněných společnost zavazovat či vykonávajících ve společnosti určitý vliv. Jestliže zákon později zmírnil podmínky takové ochrany, je záležitostí společnosti, aby přijala sama opatření potřebná ke své ochraně. To však může učinit pouze do budoucna, nikoli do minula, kdy se chovala v dobré víře v ochranu poskytovanou jí zákonem.

Pro úplnost je třeba uvést, že tvrzení odvolatelů o tom, že uzavření kupních smluv nebylo v rozporu s dobrými mravy, když první žalovaný a druhá žalovaná uzavřeli smlouvy proto, aby dosáhli alespoň částečného uspokojení svých nároků z půjček, které žalobkyni poskytli, protože tato neměla peníze, aby jim mohla půjčky vrátit, a že nejde ani o smlouvy příčící se svým účelem zákonu, je nesprávné. Pakliže žalobkyně nesplácela dluh prvním dvěma žalovaným, měli tito možnost domoci se plnění standardními metodami, které mají k dispozici i všichni ostatní věřitelé (tj. domáhat se jejich zaplacení soudní cestou či podat návrh na prohlášení konkursu), nikoli využitím či spíše zneužitím svého postavení ve společnosti. Svým postupem mohli zmařit plnění jiným věřitelům, kteří neměli k dispozici postupy použité dovolateli, a zkrátit je tak na jejich právech. Takové jednání je zcela určitě jednáním příčícím se zákonu a v rozporu s dobrými mravy.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. (ve vztahu k prvnímu žalovanému podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř.) tak, jak se uvádí ve výroku, neboť dovolatelům jejich náhrada nepřísluší a žalobkyni náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. října 2004

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu