29 Odo 1130/2004
Datum rozhodnutí: 26.07.2005
Dotčené předpisy: § 19 předpisu č. 328/1991Sb., § 27 odst. 5 předpisu č. 328/1991Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 1130/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně I. a. s., proti žalovanému JUDr. M. M., jako správci konkursní podstaty úpadkyně Č. S., a. s., za účasti P. Z. a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o vyloučení věcí z konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 539/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. března 2004, č.j. 6 Cmo 2/2003-139, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.625,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně žalovaného nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. března 2004, č.j. 6 Cmo 2/2003-139, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. září 2002, č.j. 55 Cm 539/2001-65, v zamítavém výroku ve věci samé, a to ve správném znění, podle něhož se zamítá žaloba, aby žalovaný byl povinen vyloučit z konkursní podstaty úpadkyně Č. S., a. s. (dále jen úpadkyně ) nemovitosti specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen sporné nemovitosti ), změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že na majetek úpadkyně byl usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 28. března 2000, č.j. 45 K 79/99-88, prohlášen konkurs a usnesením téhož soudu ze dne 26. září 2001, č.j. 45 K 79/99-370, byl novým správcem konkursní podstaty ustaven JUDr. M. M. Tento žalobkyni přípisem ze dne 8. listopadu 2001 sdělil, že sporné nemovitosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (poté, co původní správce konkursní podstaty úpadkyně 11. července 2000 vyzval žalobkyni, aby do 30 dnů vyplatila ve prospěch konkursní podstaty zajištěnou pohledávku nebo složila cenu věcí, jimiž je pohledávka zajištěna - § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále jen ZKV ). Přitom vycházel ze (účastníky nezpochybněné) smlouvy o zřízení zástavního práva ke sporným nemovitostem ze dne 30. května 1997 (jde o smlouvu uzavřenou mezi Č. o. b., a. s. jako zástavní věřitelkou a žalobkyní jako zástavkyní, s tím, že zástavní právo bylo zřízeno k zajištění pohledávky zástavní věřitelky dle smlouvy o úvěru ze dne 30. května 1997 uzavřené mezi zástavní věřitelkou a úpadkyní), jakož i z prohlášení ručitele ze dne 30. května 1997, č.j. 17/97-171003 Z1 (jímž žalobkyně převzala ručení za závazek úpadkyně dle výše uvedené smlouvy o úvěru).

Považuje žalobu za podanou ve lhůtě určené ustanovením § 19 odst. 2 ZKV, odvolací soud zdůraznil (s odkazem na odvolací námitky žalobkyně), že pro výsledek odvolacího řízení je rozhodující, zda skutečnost, že sporné nemovitosti byly poskytnuty jako zástava žalobkyní k zajištění pohledávky zástavní věřitelky za úpadkyní a že současně tentýž závazek úpadkyně je zajištěn ručitelským prohlášením žalobkyně podle ustanovení § 303 obchodního zákoníku, má dopad na řešení otázky, zda postup správce konkursní podstaty (žalovaného) opírající se o ustanovení § 27 odst. 5 ZKV je po právu.

V této souvislosti odvolací soud uzavřel, že ručitelské prohlášení je zajištěním závazku, které nezbavuje žalobkyni, jako zástavní dlužnici, důsledků předvídaných ustanovením § 27 odst. 5 ZKV, když tato skutečnost (rozuměj existence ručitelského prohlášení) nevylučuje oprávnění správce konkursní podstaty zahrnout sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty. Za nepřípustné přitom považoval žalobkyní navrhované doplnění dokazování spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. 45 K 79/99 (tento důkaz žalobkyně navrhovala k prokázání neexistence pohledávky, jejíž splnění bylo zajištěno zástavním právem ke sporným nemovitostem), když - podle přesvědčení odvolacího soudu - šlo o tvrzení nových skutečností , k nimž v intencích ustanovení § 118b a § 205a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) nelze přihlížet .

Proto odvolací soud, který se neztotožnil ani s odvolací námitkou, podle níž soud prvního stupně přisoudil správci konkursní podstaty práva věřitele , rozsudek soudu právního stupně ve správném znění potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítajíc existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že odvolací řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatelka akcentuje, že žalovaný sepsal sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty na podkladě smlouvy o zřízení zástavního práva ke sporným nemovitostem ze dne 30. května 1997 (uzavřené k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 30. května 1997). Tuto pohledávku (její splnění) pak zajistila (vedle zástavního práva) i ručitelským prohlášením. Oba zajišťovací instituty (zástavní právo i ručení) slouží k zajištění existujících pohledávek a sledují jejich osud; zanikla-li zajištěná pohledávka - pokračuje dovolatelka - zanikly i oba jmenované zajišťovací instituty. Vzhledem k akcesorické povaze zástavního práva a ručení měl být v řízení zjištěn skutkový stav věci, především to, zda pohledávka, která byla zajištěna zástavním právem a ručením, existuje . Tuto rozhodnou skutečnost však odvolací soud nezkoumal, přestože žádný důkaz o existenci zajištěné pohledávky v řízení žalovaný nepodal. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že k objasnění shora uvedené skutečnosti navrhla doplnit dokazování spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. 45 K 79/99, přičemž odvolací soud provedení tohoto důkazu s odkazem na ustanovení § 118b a § 205a o. s. ř. odmítl. Přitom šlo - podle názoru dovolatelky - o důkaz, jímž měla být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, který nastal (vznikl) po prvním jednání, nebo který nemohla bez své viny včas uvést, a o důkaz, jímž mohla prokázat, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Další pochybení odvolacího soudu dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud odvolání projednal v její nepřítomnosti, přestože svou neúčast u odvolacího jednání (ze zdravotních důvodů na straně jejího zástupce) omluvila a o odročení jednání včas požádala.

Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se v dostatečné míře nevypořádal s odvolací námitkou, podle níž soud prvního stupně přisoudil žalovanému správci konkursní podstaty více práv, než mu podle zákona o konkursu a vyrovnání náleží, když záměrem zákonodárců v situaci dvojího zajištění téže pohledávky nebylo docílit, aby ručitel a zástavce v jedné osobě byl povinen plnit dvakrát, a to jednou ve prospěch konkursní podstaty a podruhé věřiteli.

Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

V podáních datovaných 16. února a 8. března 2005 dovolatelka uplatněné dovolací důvody doplňuje argumentem, že 29. října 2004 odeslala ve prospěch konkursní podstaty úpadkyně obvyklou cenu zástavy a že rozhodnutí konkursního soudu, jímž byl správcem konkursní podstaty ustaven JUDr. M. M., dosud nenabylo právní moci a vykonatelnosti, když nebylo doručeno všem věřitelům - konkrétně R. L.

Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl, když rozhodnutí odvolacího soudu shledává z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správným.

Vedlejší účastník na straně žalovaného se ztotožňuje s vyjádřením žalovaného a požaduje odmítnutí, resp. zamítnutí dovolání.

Dovolání žalobkyně není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci rozhodující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, formuloval a odůvodnil závěr, od kterého nemá důvod odchýlit se ani v projednávané věci, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou (viz argumentace shora) bez právního významu výhrady dovolatelky, jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že odvolací řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].

Výhrada, podle které odvolací soud postupoval nesprávně, pokud vzhledem k žádosti dovolatelky odvolací jednání neodročil, není způsobilá přípustnost dovolání založit již proto, že jí po obsahové stránce dovolatelka vystihuje existenci vady podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. (tj. namítá, že jí v průběhu odvolacího řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem), která ovšem není způsobilým dovolacím důvodem, když k posouzení její důvodnosti slouží žaloba pro zmatečnost (srov. např. mutatis mutandis závěry rozhodnutí uveřejněného pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je bezcenná rovněž dovolací námitka, že soudy obou stupňů měly zjišťovat, zda zajištěná pohledávka existuje či nikoli. Existence zajišťované pohledávky nebyla žalobkyní v řízení před soudem prvního stupně zpochybněna, nehledě k tomu, že odvolací soud (i soud prvního stupně) vycházel z toho, že zástavním právem i ručitelským prohlášením bylo zajištěno splnění pohledávky úpadkyně ze smlouvy o úvěru ze 30. května 1997 (skutečnost, že úvěr dle této smlouvy úpadkyni poskytnut byl, nebyla sporná a ostatně vyplývala i z obsahu spisu - viz ručitelské prohlášení z 30. května 1997 - č.l. 17 spisu).

Nepřípadnou, z pohledu posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je i výtka dovolatelky, podle které odvolací soud odmítl - v rozporu s ustanovením § 118b a § 205a o. s. ř. - doplnit dokazování, když jejím prostřednictvím není zpochybněna správnost právního posouzení věci [tímto argumentem dovolatelka vystihuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Navíc podle přesvědčení dovolacího soudu (a oproti mínění dovolatelky) navrhovaný důkaz nesloužil k prokázání toho, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani jím neměla být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá [§ 205a odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.], nýbrž jím mělo být prokázáno, že zajišťovaná pohledávka neexistuje, tj. navržený důkaz měl sloužit k prokázání jiného skutkového stavu, než na kterém odvolací soud (a soud prvního stupně) vybudoval své právní posouzení věci.

Zásadně právně významným rozhodnutí odvolacího soudu nečiní ani dovolací výhrady, že žalovanému správci konkursní podstaty bylo přisouzeno více práv, než mu dle zákona o konkursu a vyrovnání přísluší, a že záměrem zákonodárce nebylo, aby ručitel a zástavce v jedné osobě plnil dvakrát (ve prospěch konkursní podstaty a věřiteli).

V tomto směru totiž - podle názoru Nejvyššího soudu - jde o pouhou spekulaci dovolatelky, když právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není v rozporu se závěry standardní judikatury Nejvyššího soudu, podle kterých zástavní právo zaniká i tím, že zajištěnou pohledávku uhradí zástavnímu věřiteli namísto dlužníka ručitel (skutečnost, že zástavní věřitel je současně ručitelem, je v této souvislosti bez právního významu), a vyžádá-li si správce konkursní podstaty plnění od zástavce, je zástavcova povinnost strpět realizaci zástavy splněna nejen tím, že správci umožní zpeněžení zástavy, ale také tím, že ve prospěch podstaty složí cenu zastavené věci (srov. např. bod XXXV. stanoviska občanskoprávního obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí uveřejněné pod číslem 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2005, sp. zn. 29 Odo 563/2003).

Pokud jde o dovolací důvody uplatněné dovolatelkou v doplněních dovolání ze dne 16. února a 8. března 2005, pak k argumentům v těchto podáních konkretizovaných Nejvyšší soud při posuzování otázky přípustnosti dovolání nepřihlížel, když - vzhledem k doručení rozsudku odvolacího soudu dovolatelce 14. května 2004 (srov. dodejku u č.l. 139 p.v.) - byly uplatněny po uplynutí lhůty k podání dovolání (§ 242 odst. 4 o. s. ř.).

Protože podle názoru Nejvyššího soudu nejsou právní závěry, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci, a které byly dovoláním žalobkyně zpochybněny, ani v rozporu s hmotným právem, není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalobkyni vznikla povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni v částce 1.550,- Kč podle ustanovení § 8 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 1.625,- Kč.

Vedlejšímu účastníku na straně žalovaného podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly, čemuž odpovídá výrok, podle něhož ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 26. července 2005

JUDr. Petr Gemmel,v.r.

předseda senátu