29 Odo 1129/2005
Datum rozhodnutí: 11.04.2006
Dotčené předpisy: § 153b odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 1129/2005

29 Odo 1130/2005

29 Odo 1131/2005

29 Odo 1133/2005

29 Odo 1134/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právních věcech žalobců a) M. I., b) M. T., c) K. H., d) L. S. a e) J. S., proti žalované P. h., o uzavření smlouvy o převodu cenných papírů, vedených u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 245/2002, 26 Cm 246/2002, 26 Cm 247/2002, 26 Cm 251/2002 a 26 Cm 252/2002, o dovolání žalované proti rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2005, č. j. 8 Cmo 91/2004 67, 8 Cmo 93/2004 58, 8 Cmo 94/2004 54, 8 Cmo 96/2004 54 a 8 Cmo 145/2004 55, takto:

Rozsudky Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2005, č. j. 8 Cmo 96/2004-54, 8 Cmo 145/2004 55, 8 Cmo 93/2004 58, 8 Cmo 94/2004 54, 8 Cmo 91/2004 67 a rozsudky Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2004, č. j. 26 Cm 251/2002 21, 26 Cm 252/2002 21, 26 Cm 246/2002 21, 26 Cm 245/2002 21, 26 Cm 247/2002 21, se zrušují a věci se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadenými rozsudky potvrdil odvolací soud rozsudky pro zmeškání Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2004, č. j. 26 Cm 251/2002-21, 26 Cm 252/2002 21, 26 Cm 246/2002 21, 26 Cm 245/2002 21 a 26 Cm 247/2002 21, kterými tento soud rozhodl, že P. h.(dále jen společnost ) je povinna uzavřít se žalobci smlouvu o úplatném převodu cenných papírů podle ustanovení § 35i odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb. ve znění zákona č. 151/1996 Sb. (dále jen zákon o investičních společnostech ).

V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně nařídil ve věci jednání na den 28. ledna 2004, přičemž předvolání k jednání spolu s návrhem doručil do vlastních rukou společnosti dne 19. listopadu 2003. Součástí předvolání bylo i poučení o možnosti rozhodnout podle § 153b občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Společnost se k věci vyjádřila tak, že uplatněný nárok neuznala. U prvního nařízeného jednání ve věci, kterého se společnost ani její zástupce nezúčastnili, navrhli žalobci vydání rozsudku pro zmeškání a soud rozsudkem pro zmeškání rozhodl.

Odvolací soud konstatoval, že podle ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř., zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do vlastních rukou žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v § 118b o. s. ř. nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasně omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.

Podle ustanovení § 153b odst. 3 o. s. ř. nelze rozsudek pro zmeškání vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), nebo došlo-li by takovým rozsudkem ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky.

Odvolací soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda napadeným rozsudkem (jeho právní mocí) dojde k zániku účasti navrhovatele ve společnosti. Přitom vycházel z toho, že společnost emitovala listinné akcie na majitele.

Odvolací soud dovodil, že uzavřením smlouvy o převodu listinné akcie na majitele dochází ke vzniku závazku prodávající převést to je předat listinnou akcii na nabyvatele. Dokud však nedojde ke splnění tohoto závazku, je držitel akcie akcionářem. Samotným vznikem závazku předat listinnou akcii podle smlouvy o koupi akcií proto nedochází k zániku účasti akcionáře ve společnosti. K tomu dochází až okamžikem předání listinné akcie.

Kupní smlouva, jejíhož uzavření se žalobce domáhá, je podle odvolacího soudu jen právním podkladem pro zánik vztahu mezi ním a společností. Nedochází-li právní mocí napadeného rozsudku (jenž má konstitutivní charakter) k převodu akcií ze žalobce na společnost, nedochází jím ani ke zrušení právního poměru mezi účastníky. Proto neshledal odvolací soud námitku odvolatelky o tom, že v projednávané věci nebylo možné vydat rozsudek pro zmeškání, důvodnou.

Dále odvolací soud uvedl, že v projednávané věci byla společnosti doručena do vlastních rukou žaloba a předvolání k jednání obsahující poučení o následcích nedostavení se k tomuto jednání více než deset dnů přede dnem konání jednání. K jednáním, která byla prvními jednáními ve věci, se společnost ani její zástupce nedostavili bez důvodné a včasné omluvy a žalobci u tohoto jednání navrhli vydání rozsudku pro zmeškání. Z uvedeného plyne, že byly splněny všechny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, přičemž i žaloba obsahovala všechny zákonem stanovené náležitosti, a to včetně tvrzení o skutkových okolnostech, z nichž bylo možno dovodit, z jakého důvodu se žalobce domáhá nahrazení projevu vůle.

Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci bylo možno rozhodnout rozsudkem pro zmeškání na základě fikce nespornosti skutkových tvrzení žalobce, přičemž soud nebyl oprávněn posuzovat důvodnost žaloby, tedy zda nárok žalobou uplatněný skutečně existuje.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala společnost dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolatelka namítá, že odvolací soud pochybil, pokud pominul, že podle ustanovení § 153b odst. 3 o. s. ř. nelze vydat rozsudek pro zmeškání ve věcech, kde jím dochází ke vzniku právního poměru mezi účastníky (kde má rozsudek konstitutivní charakter). Odvolací soud pochybil též v tom, že potvrdil rozsudky pro zmeškání, ačkoli žalobní tvrzení jsou v rozporu s žalobními návrhy a neumožňují vydat rozsudek pro zmeškání.

Dovolatelka tvrdí, že vznik, změna či zánik právního poměru mezi účastníky vyplývá ze samotné povahy konstitutivního rozhodnutí a odkazuje přitom na názory zastávané právní teorií a na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci vydaná pod sp. zn. 5 Cmo 105/2004 a 5 Cmo 103/2004 a usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 26 Cdo 223/2001.

Dále dovolatelka dovozuje, že předpokladem pro vydání rozsudku pro zmeškání je mimo jiné, že z tvrzení žalobce obsaženého v žalobě o skutkových okolnostech věci vyplývá odůvodněnost uplatněného nároku po hmotněprávní stránce. V tom směru odkazuje na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. prosince 1993, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/1996.

Dovolatelka rovněž tvrdí, že žalobci svůj nárok opírají o ustanovení § 35i zákona o investičních společnostech. Dle odstavce 2 citovaného ustanovení má akcionář za tam stanovených podmínek právo, aby od něj dosavadní investiční fond odkoupil jeho akcie. Toto právo musí uplatnit do šesti měsíců od konání valné hromady, která rozhodla o přeměně investičního fondu na společnost s jiným předmětem podnikání. Tato lhůta je lhůtou prekluzivní. V tom směru odkazuje dovolatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 1997 sp. zn. 2 Cdon 316/1996. Z tvrzení žalobců obsažených v žalobě však jednoznačně vyplývá, že žalobci dne 22. června 1998 nebo 23. června 1998 požádali žalovanou o výplatu čistého obchodního jmění připadajícího na jejich akcie a nikoli o odkoupení akcií. Z dalších žalobních tvrzení vyplývá, že návrh na uzavření kupní smlouvy předložili žalobci žalované až 7. června 2002, tedy dávno po uplynutí šestiměsíční lhůty k uplatnění práva, resp., že takový návrh dokonce pouze hodlali předložit. Ze samotných žalobních tvrzení je tedy zřejmé, že žalobci nesplnili jednu z podmínek pro vznik žalobního nároku řádné uplatnění práva u žalované. Oprávněnost žalobního nároku po hmotněprávní stránce ze žalobních tvrzení nevyplývá, a tudíž nebylo možné v této věci rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. Dovolatelka rovněž dovozuje, že při posuzování dopadu právní úpravy uplatňované žalobci nelze oddělit znění § 35i odst. 2 a odst. 3 zákona o investičních společnostech.

Žalobci ve vyjádření k dovolání tvrdí, že otázka, zda mohl soud prvního stupně vydat rozsudek pro zmeškání, je otázkou procesní a nemá zásadní význam pro věc samu. Dále pak dovozují, že rozsudek soudu prvního stupně nemá konstitutivní charakter. Tvrdí, že oprávněnost jejich nároku ze žalobních tvrzení vyplývá, že své právo uplatnili u žalované 23. června 1998, kdy jí doručili listiny obsahující jejich nesouhlas se změnou předmětu činnosti a současně ji požádali o výplatu čistého obchodního jmění. Tím měli samozřejmě na mysli odkoupení akcií za hodnotu čistého obchodního jmění.

Podle ustanovení § 200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. se ve sporech z právních vztahů mezi obchodními společnostmi a jejich společníky, jde-li o vztahy týkající se účasti na společnosti rozhoduje usnesením. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto povahu usnesení, i když tak není označeno, a proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený nedostatek označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a nezakládá některý z důvodů zmatečnosti.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda lze ve sporu o uzavření smlouvy o převodu akcií na majitele rozhodnout rozsudkem pro zmeškání.

K tomu dovolací soud uzavřel, že závěr odvolacího soudu o tom, že rozsudek ukládající společnosti povinnost uzavřít smlouvu o převodu akcií je rozsudkem konstitutivním, je správný. Je tomu tak proto, že převodem akcií přestává být převodce akcionářem a dochází tedy ke zrušení (akcionářského) právního poměru mezi společností a jejím akcionářem. Na tom nic nemění to, že k přechodu vlastnického práva k listinným akciím na majitele, jako cenných papírů na doručitele, dochází až jejich předáním. Vykonatelností rozsudku, kterým soud rozhodl o povinnosti společnosti uzavřít smlouvu o koupi akcií, totiž vzniká akcionáři právo, aby od něj společnost akcie, které jsou předmětem smlouvy, převzala a zaplatila za ně stanovenou cenu. Tato smlouva je tedy titulem, v jehož důsledku právní vztah mezi účastníky plynoucí z vlastnictví akcií zaniká. Není přitom podstatné, zda tento právní vztah zanikne současně s uzavřením smlouvy (jak tomu bude při konkludentním uzavření smlouvy předáním akcií), nebo až následně.

Z uvedeného plyne, že ve sporu o uzavření smlouvy o převodu akcií na majitele rozsudkem pro zmeškání rozhodnout nelze, neboť tomu brání ustanovení § 153b odst. 3 o. s. ř.

Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 11. dubna 2006

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu