29 Odo 1126/2004
Datum rozhodnutí: 31.01.2007
Dotčené předpisy:




29 Odo 1126/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v konkursní věci dlužníka Ing. M. F., zastoupeného advokátem, o návrhu věřitelů a/ F. C., spol. s r. o. v likvidaci , b/ Ing. P. P., věřitelé a/ a b/ zastoupeni advokátem, c/ Z. P., d/ A-Z F. C. s. r. o., e/ E. G. a. s., f/ E. L. s. r. o., a g/ J. S. na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 K 57/2000, o dovolání navrhujícího věřitele b/ proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. května 2004, č. j. 2 Ko 176/2002 - 324, takto:

I. Řízení o dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. dubna 2002, č. j. 24 K 57/2000 - 268, se zastavuje.

II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. května 2004, č. j. 2 Ko 176/2002 - 324, se odmítá.

III. Navrhující věřitel b/ je povinen zaplatit dlužníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.250,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám právního zástupce dlužníka JUDr. J. O.

O d ů v o d n ě n í :

Ve výroku označeným usnesením ze dne 19. dubna 2002 Krajský soud v Ostravě zamítl návrh věřitelů a/ až g/ na prohlášení konkursu na majetek dlužníka Ing. M. F. (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a o vrácení zálohy na náklady konkursu věřiteli b/ (bod III. výroku). Výrok o věci samé soud odůvodnil tím, že žádný z navrhujících věřitelů nedoložil splatnou pohledávku vůči dlužníku. U navrhujících věřitelek d/ až f/ poukázal na to, že podle obsahu jednání s těmito věřiteli konaného 3. října 2001 žádné pohledávky vůči dlužníku neevidují. K pohledávkám navrhujících věřitelů a/ až c/ soud uvedl, že tito předloženými listinami své pohledávky neosvědčili a dlužník existenci pohledávek popřel. U pohledávky navrhující věřitelky g/ pak soud uvedl, že dlužník i tuto pohledávku popřel, stejně jako skutečnost, že by písemnou smlouvu o půjčce ze dne 23. března 1994 podepsal.

K odvolání věřitelů a/ a b/ Vrchní soud v Olomouci rovněž ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o vrácení zálohy na náklady konkursu (první výrok) a ve výroku o nákladech řízení je zrušil a věc potud vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok). Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že navrhující věřitelé nedoložili tvrzené splatné pohledávky vůči dlužníku. K pohledávce navrhující věřitelky a/ odvolací soud v reakci na odvolací námitky doplnil, že pohledávka se nepochybně nestává spornou jen tím, že ji dlužník popře. Dodal ovšem, že v dohodě z 22. září 1999 uznává dlužník závazek a zavazuje se k jeho úhradě vůči účastníkům dohody, tj. vůči firmě S. T. R. a. s. (dále též jen S. ) a firmě F. S. A. K.; v dohodě nepřevzal dlužník žádný závazek vůči navrhující věřitelce a/ za sebe ani za jiného. Podle odvolacího soudu lze souhlasit i s dlužníkovou argumentací, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 6. dubna 2000 postoupila společnost F. S. A. navrhující věřitelce a/ pohledávky vůči S., nikoli pohledávky za dlužníkem. K pohledávkám navrhujícího věřitele b/ ve výši 100.000,- USD a 260.000,- Kč a 120.000,- Kč odvolací soud uvedl, že nebyly doloženy smlouvy o postoupení pohledávek, na jejichž základě měl tento věřitel pohledávky nabýt od tvrzených dřívějších věřitelů dlužníka (navrhující věřitelky a/ a manželů S.). Za nedoloženou měl i pohledávku navrhujícího věřitele b/ ve výši 15,784,90 USD, zdůrazňuje, že předložená smlouva o zápočtu není podepsána dlužníkem ani osobou k tomu za něj oprávněnou (paní F. v ní toliko stvrzuje převzetí listiny).

Usnesením ze dne 24. června 2004, č. j. 24 K 57/2000-337, které nabylo právní moci dne 23. července 2004, pak soud prvního stupně znovu rozhodl o nákladech řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně též proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 19. dubna 2002 podal navrhující věřitel b/ včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z poučení poskytnutého mu - v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) - odvolacím soudem. Dovolatel, poté, co v dovolání vypočetl dřívější dlužníkovy podnikatelské aktivity a popsal ze svého pohledu průběh konkursního řízení do rozhodnutí odvolacího soudu, vyslovuje přesvědčení, že ve věci učinil vše, co po něm lze spravedlivě požadovat, a pokud ne, tak pouze proto, že mu soudy nedaly náležitý prostor. Soudu vytýká, že naprosto evidentní pohledávky označil za neexistující pouze dlužník, což nelze uznat za právním systémem akceptovatelnou obranu a konkursní řízení zastavit s poukazem na to, že rozsáhlejší dokazování by bylo nad rámec povinností soudu . Dovolatel pokládá za neuvěřitelné, že soud akceptoval zpochybnění pohledávek u všech věřitelů, uváděje, že soudu by nepřineslo žádné výrazné rozšíření jeho přezkumné činnosti, kdyby existenci pohledávek dostupným způsobem prověřil (tak, aby vše nezůstalo pouze na ústním zpochybnění dlužníka). Mohl například - pokračuje dovolatel - prověřit pravost dlužníkova podpisu na smlouvě o půjčce u navrhující věřitelky g/ nebo mohl této věřitelce poskytnout možnost účetními doklady prokázat, že půjčka byla poskytnuta anebo prověřit osud půjčky v dlužníkově účetnictví. Mohl též dostatečně důrazným způsobem vyzvat dlužníka k osvědčení osudu pohledávky, k jejíž úhradě se za S. ve prospěch firmy F. S. A. zavázal nebo mohl vyzvat S., (které s navrhujícími věřiteli nekomunikují), aby sdělily, kdy a jakým způsobem dostaly zaplaceno za dlužníkem odebraný materiál (čímž by se zjistilo, že jim namísto dlužníka zaplatila firma F. S. A.). Přístup obou soudů k věřitelům má dovolatel za nezodpovědný a nezákonný. Význam tohoto řízení respektive způsobu jeho vedení a možného následovnictví, je širší, než jen zájmy navrhujících věřitelů a věřitelů v tomto řízení. Podle dovolatele je možné, že při takovém přístupu k věci dojde k zablokování celého systému konkursního řízení a konkurs bude prohlášen pouze tam, kde soud za nepřezkoumatelných okolností dopřeje sluchu věřitelům, i když důvody konkursu (na rozdíl od této věci) dány nebudou. V této věci se soud ztotožnil s názorem, že popře-li dlužník pohledávku výslovně, není soud povinen zkoumat podstatu popření, dokazování alespoň bez předchozího naznačení takového postupu ukončí návrh zamítne. Zásadní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé po právní stránce spatřuje dovolatel v tom, že dosavadním postupem soudu byl pozměněn smysl konkursního řízení a netolerovatelným způsobem byla popřena práva navrhujících věřitelů na soudní ochranu jejich zájmů. Pochybení soudů nižších stupňů jsou sice procesního charakteru, svým významem však podle dovolatele zasahují i do oblasti práva hmotného a ve své podstatě brání věřitelům v uplatnění práv v souladu se zákonem. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dlužník ve vyjádření především nemá dovolání za přípustné, jelikož podmínky uvedené v § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř. nemá za splněné. Pro případ, že dovolání bude shledáno přípustným, je navrhuje zamítnout, s tím, že není v úpadku a že tvrzené pohledávky nebyly doloženy.

Dovolatel výslovně napadl dovoláním i rozhodnutí soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně však není dána; řízení o takovém dovolání proto Nejvyšší soud zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání proti rozhodnutí soudu odvolacího pak v dané věci není přípustné.

Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, může být přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podmínka, aby šlo o potvrzující usnesení ve věci samé , je sice splněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá.

Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.

Dovolatel sám spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní v pochybeních procesního charakteru a ač v dovolání tvrdí opak, žádnou otázku (a to ani v procesní rovině) s judikatorním přesahem Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá. Dovolání je ve skutečnosti polemikou s rozsahem důkazů, které soud ještě měl či mohl učinit k prověření existence pohledávek navrhujících věřitelů a s tím, jak soud hodnotil listiny a podání, jimiž byly pohledávky dokládány. Přitom nelze rovněž přehlédnout, že i při mnohosti navrhujících věřitelů, se dovolací argumentace v konečném důsledku zúžila jen na polemiku s úvahami o doložení pohledávek navrhujících věřitelů a/, b/ a g/. Podle ustálené rozhodovací praxe soudů konkursní řízení (jeho první fáze, jež končí rozhodnutím o návrhu na prohlášení konkursu) vskutku není náhradou řízení nalézacího (a to ani tam, kde nalézací řízení je z příčin, jež navrhující věřitel nezavinil, postiženo průtahy) a nelze-li pohledávku navrhujícího věřitele spolehlivě osvědčit předloženými listinami, pak k ní nemůže být přihlédnuto. To, že v konkrétním případě soudy nižších stupňů pohledávky navrhujících věřitelů a/, b/ a g/ za doložené neměly, zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní nezakládá. Závěrům, které Nejvyšší soud vyslovil pod bodem IV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 172-173 (348-349), se přitom neprotiví, bude-li (při současném splnění ostatních předpokladů) návrh na prohlášení konkursu pro tutéž pohledávku podán znovu, dojde-li ohledně ní ke změně poměrů potud, že původně nevykonatelná pohledávka se po pravomocném zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu z důvodu jejího nedoložení, stane pohledávkou pravomocně přiznanou rozhodnutím příslušného orgánu nebo pohledávkou vykonatelnou. Za současného stavu řízení však Nejvyšší soud důvod otevřít dovolací přezkum prostřednictvím ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nevidí.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího říjení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání bylo odmítnuto, takže dlužníku vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to - se zřetelem k době zahájení dovolacího řízení - ve znění účinném před 1. září 2006 (dále jen vyhláška ). Ve smyslu ustanovení § 8 písm. b/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky činí sazba odměny 3.100,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném před 1. září 2006 ve výši 2 x 75,- Kč, tak jde o částku 3.250,- Kč, k jejíž úhradě dlužníkovi soud dovolatele zavázal.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 31. ledna 2007

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu