29 Odo 1114/2004
Datum rozhodnutí: 14.09.2005
Dotčené předpisy: § 16 předpisu č. 191/1950Sb., § 18 předpisu č. 591/1992Sb.




29 Odo 1114/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně S. spol. s r. o., proti žalované A. P., o 3,000.000,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 196/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2004, č. j. 5 Cmo 57/2004-80, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 38.325,- Kč, do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. listopadu 2003, č.j. 50 Cm 196/2002-54, kterým tento soud zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 2. dubna 2002, č. j. Sm 749/2001-8. V odůvodnění rozsudku odvolací soud především uvedl, že vyšel ze zjištění, která na základě jím provedeného dokazování učinil soud prvého stupně.

K rozhodné otázce konstatoval, že ustanovení článku I. § 16 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen směnečný zákon ) stanoví, jak je majitel směnky, vydané ve formě cenného papíru na řad, legitimován pro výkon práv ze směnky ve vztahu ke směnečným dlužníkům. Nejde přitom o jediný a výlučný způsob, jak je možné se pro výkon těchto práv legitimovat. Slovo lze použité v článku I. § 11 odst. 1 směnečného zákona znamená, že indosace je jen jednou z možností, jak se může změnit věřitel ze směnky ve formě cenného papíru na řad.

Není pochybností ani o tom, že dříve se cese směnek na řad užívala a v literatuře i judikatuře připouštěla. Ani dnes nejsou mimosměnečné záměny věřitelů ze směnky na řad vyloučeny. Je však nutno rozlišit případy, kdy podle § 7 zákona č. 591/1992 Sb. (dále jen zákon o cenných papírech ) cenné papíry, a to včetně směnek, přecházejí, jak je tomu třeba při dědění směnky, a kdy k přechodu směnky není skutečně indosace třeba a případy převodu cenného papíru na řad, kdy se uplatní ustanovení § 18 zákona o cenných papírech, které k převodu cenného papíru na řad vyžaduje vyznačení rubopisu. Předpisy práva směnečného neupravují jiný způsob záměny majitele směnky na řad, než právě indosaci. Jak uvedeno, samy nevylučují jiné možnosti takové záměny, ale také je nezakládají. Proto k ní lze použít jen instituty obecného závazkového práva. V současné době přichází v úvahu jen postoupení pohledávky podle občanského zákoníku. Protože však je ustanovení § 18 zákona o cenných papírech speciálním ustanovením k obecné občanskoprávní úpravě, je tímto ustanovením obecná úprava postoupení pohledávek ve vztahu k cenným papírům na řad vyloučena. To platí plně i pro směnky. Podle současné právní úpravy tedy nelze směnku ve formě cenného papíru na řad převést jinak než rubopisem.

Jestliže sporná směnka nebyla na žalobkyni vydána ani indosována a tato směnka na ni ani jinak nepřešla, nemůže být žalobkyně vlastníkem směnky, ale jen jejím detentorem, a nemůže mít tedy aktivní legitimaci k výkonu práv z ní.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považuje posouzení, zda lze převádět práva ze směnky na řad cesí bez současně učiněného rubopisu a zda se na převod směnečných práv (nikoli směnky jako takové) vztahují ustanovení zákona o cenných papírech.

Dovolatelka dovozuje, že pokud jde o tzv. rektasměnky, neobsahuje směnečný zákon zvláštní úpravu převodu směnky formou cese. Změna v osobě směnečného věřitele, jehož pohledávka vyplývá z rektasměnky či z jakékoli směnky na řad, se realizuje v souladu s § 524 a násl. občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) postoupením pohledávky. V této souvislosti se podle dovolatelky dle autorit směnečného práva nevyžaduje předání směnky, není tedy předpokladem účinného postoupení směnečné pohledávky, při výkonu směnečného práva by však mělo dojít k prezentaci směnky. Dovolatelka dovozuje, že není-li třeba k převodu směnečných práv předání směnky, pak není třeba ani indosamentu na směnce. V případě, že by byl na směnce učiněn indosament, pokud by byl platný a neznehodnotil by směnku, negoval by tím garanční účinky postupní smlouvy, zejména co se týče možností dlužníka uplatnit námitky z předchozího vztahu. Dovolatelka má za to, že ustanovení § 18 odst. 1 a ustanovení § 2 odst. 2 zákona o cenných papírech je nutné aplikovat zejména při absolutním převodu cenných papírů jako takových, včetně papíru, v němž jsou inkorporována, zejména na akcie apod., nikoli však na postoupení pohledávky, jak bylo učiněno v daném případě. Proto se dovolatelka domnívá, že na postoupení pohledávky podle občanského zákoníku, nelze ustanovení zákona o cenných papírech použít, když se vztahuje na cenné papíry jako takové, resp. prodej cenného papíru, naproti tomu postoupení směnečné pohledávky je záměnou věřitele.

Žalobkyně též poukazuje na ustanovení § 20 odst. 1 věta druhá, směnečného zákona, dle které byla-li směnka indosována teprve po protestu pro neplacení nebo po uplynutí lhůty protestu, má indosament jen účinky obecného postupu . Jestliže však odvolací soud zaujal shora uvedený výklad, pak lze polemizovat, zda pokud je vyloučen převod směnečných práv ze směnky na řad cesí, lze vůbec po splatnosti převádět směnku indosamentem, když na druhé straně jsou účinky cese vyloučeny.

Dále žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s její námitkou, že je-li nutné aplikovat na postoupení směnečných práv shora uvedená ustanovení zákona o cenných papírech, pak v souladu s ustanovením § 175 odst. 1 o. s. ř. poslední věta, soud prvního stupně pochybil, když vydal směnečný platební rozkaz a lze tedy uplatnit dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Odvolací soud pouze v rámci ústního jednání konstatoval, že došlo k pochybení soudu prvního stupně, když vydal směnečný platební rozkaz, v písemném odůvodnění se však s touto námitkou dovolatelky nevypořádal. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu závěrů odvolacího soudu .

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda lze směnku na řad a práva z ní plynoucí převést smlouvou o postoupení pohledávky podle ustanovení § 524 a násl. obč. zák.

Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o cenných papírech se tento zákon vztahuje mimo jiné i na směnky. Podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona o cenných papírech se ustanovení tohoto zákona vztahují, nevyplývá-li z nich nebo ze zvláštních zákonů něco jiného, na všechny druhy cenných papírů.

Z uvedeného lze dovodit, že pro jednotlivé druhy cenných papírů se použije především úprava zvláštního zákona upravujícího příslušný druh cenného papíru a nelze-li některé otázky řešit podle příslušného zákona, použije se úprava zákona o cenných papírech. Použití obecné úpravy závazků v občanském a obchodním zákoníku připadá v úvahu teprve tehdy, neřeší-li určitou otázku ani zákon o cenných papírech. V tom směru je tedy zákon o cenných papírech ve vztahu k občanskému a obchodnímu zákoníku předpisem speciálním, což ostatně pro smlouvu o převodu cenných papírů výslovně určuje ustanovení § 13 odst. 1 a 3 zákona o cenných papírech.

Z ustanovení § 18 zákona o cenných papírech vyplývá, že k převodu listinného cenného papíru na řad se kromě uzavření smlouvy o jeho převodu vyžaduje i rubopis. Rubopisem přecházejí veškerá práva spojená s cenným papírem na řad, pokud ze zvláštního zákona nevyplývá něco jiného. Z ustanovení § 18 zákona o cenných papírech a z poměru tohoto zákona k občanskému zákoníku tedy, za situace, kdy směnečný zákon neupravuje možnost převodu směnky na řad cesí, vyplývá, že směnku na řad smlouvou o postoupení pohledávky převést nelze.

Z obecné teorie cenných papírů plyne, že práva inkorporovaná do cenného papíru nelze uplatnit a převést na jiného bez cenného papíru (viz např. Randa, A. O cenných papírech, obzvláště o skripturních obligacích. Právník 1889, s. 1, Dědič, J. v Dědič, J. Pauly, J. Cenné papíry. Praha: Prospektrum, 1994, s. 19). Právo spojené s cenným papírem lze od cenného papíru oddělit a převádět samostatně jen tehdy, připouští-li takový postup zákon výslovně. Tak je tomu např. v ustanovení § 156a obchodního zákoníku.

Z uvedeného pak plyne, že ani práva spojená se směnkou nelze převést na jiného cesí, neboť ani směnečný zákon ani zákon o cenných papírech a ani žádný jiný zákon neumožňují oddělit práva spojená se směnkou a převádět je samostatně. Závěr odvolacího soudu je tedy správný.

K námitce dovolatelky týkající se pochybení soudu prvního stupně při vydání směnečného platebního rozkazu a odvolacího soudu při odůvodnění rozhodnutí, dovolací soud uzavřel, že je nedůvodná. To, že soud prvního stupně rozhodl v projednávané věci směnečným platebním rozkazem a teprve k námitkám žalované svolal jednání k projednání věci, nelze považovat za vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť toto pochybení soudu prvního stupně se do výsledku sporu nepromítlo a ani promítnout nemohlo. Omezilo pouze žalovanou uplatněním zásady koncentrace řízení, což za situace, kdy se žalovaná ubránila směnečnému platebnímu rozkazu, nemělo vliv na výsledek sporu. Vadou řízení která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není ani to, že odvolací soud nezačlenil do písemného odůvodnění svého rozhodnutí závěry o tomto pochybení soudu prvního stupně, neboť ani tato skutečnost nemohla mít vliv na výsledek sporu.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 38.250,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 6 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů řízení 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Jestliže povinná nesplní dobrovolně co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.

V Brně 14. září 2005

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu