29 Odo 1110/2006
Datum rozhodnutí: 25.09.2008
Dotčené předpisy: § 14 předpisu č. 328/1991Sb. ve znění do 31.12.2007, § 15 odst. 1 písm. d) předpisu č. 328/1991Sb. ve znění do 31.12.2007, § 107 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb., § 451 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb., § 397 odst. 1 písm. d) předpisu č. 513/1991Sb.





29 Odo 1110/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně JUDr. E. K. advokátky, se sídlem, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně V. P., zastoupené JUDr. R. K., advokátem se sídlem, proti žalované W. R. T. zastoupené JUDr. M. L., advokátem, se sídlem, o vydání částky 19.999.455,- Kč do konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 148/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2006, č. j. 13 Cmo 307/2005 - 173, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Rozsudkem ze dne 13. června 2005, č. j. 3 Cm 148/2002-94, uložil Městský soud v Praze žalované (.) na základě žaloby správkyně konkursní podstaty úpadkyně V. P., aby do konkursní podstaty úpadkyně vydala částku 19.999.455,- Kč.


Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména ze skutkových zjištění, podle kterých:


1/ Žalovaná (jako zástavní věřitelka) uzavřela s pozdější úpadkyní (jako zástavní dlužnicí) dne 9. dubna 1998 smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem v této smlouvě označeným (dále též jen zástavní smlouva ), k zajištění pohledávky žalované vůči B. F. (dále též jen B. F. ) ve výši 19.999.455,- Kč, vyplývající z dohody o narovnání uzavřené mezi žalovanou a B. F. téhož dne. Zástavní smlouvu podepsal za pozdější úpadkyni B. F. jako předseda jejího představenstva.


2/ Společnost E. a. s. na základě příkazu pozdější úpadkyně zaplatila 7. července 1998 na účet žalované část dluhu (spornou částku), který jí vůči pozdější úpadkyni (jako postupitelce) vznikl (jako postupnici) ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi nimi téhož dne (dále též jen postupní smlouva ).


3/ Postupem podle bodu 2/ byl uhrazen dluh B. F. vůči žalované, plynoucí z dohody o narovnání.


4/ Notářským zápisem ze dne 16. července 1998 se žalovaná vzdala zástavního práva zřízeného podle zástavní smlouvy a vloženého do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu k 10. dubnu 1998. Učinila tak proto, že zástavní dlužník pohledávky uhradil.


5/ Valné hromady pozdější úpadkyně konané 27. února 1997, 21. dubna 1998, 2. prosince 1998 a 17. března 1999 podle notářských zápisů osvědčujících jejich průběh a rozhodnutí na nich přijatá, neřešily udělení souhlasu k uzavření dohody o převzetí dluhu s B. F. u žalované nebo dohody o převzetí závazku B. F. u žalované. Akcionáři pozdější úpadkyně se rovněž nezabývali udělením souhlasu k uzavření zástavní smlouvy.


6/ Návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadkyně byl podán u Krajského obchodního soudu v Praze 22. září 1998 a konkurs prohlášen 18. března 1999.


Na tomto základě soud uzavřel, že k plnění podle bodů 2/ a 3/ neměla pozdější úpadkyně žádný právní titul a žalovaná se tak na její úkor bezdůvodně obohatila.


Námitku žalované, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, soud odmítl s tím, že žalované v roce 1998, kdy bylo plněno, muselo být zřejmé, že jí nezaplatil její dlužník (B. F.), nýbrž, že přijala (vědomě) plnění od třetí osoby (šlo o plnění bez právního důvodu).


Cituje ustanovení § 391 odst. 1 a § 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), soud dále uvedl, že žalobkyně se o existenci práva na vydání bezdůvodného obohacení mohla dozvědět nejdříve 18. března 1999, kdy byl prohlášen konkurs na majetek úpadkyně. Čtyřletá promlčení doba dle § 397 obch. zák. proto běží od uvedeného data (jde o vztah mezi podnikateli), přičemž neexistenci právního důvodu pro plnění pozdější úpadkyně žalované uplatnila žalobkyně poprvé při jednání soudu 20. února 2003. Námitka promlčení proto důvodná není, uzavřel soud.


K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.


Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, nesouhlasil však s jeho právním posouzením věci.


Cituje ustanovení § 100 odst. 1, § 101, § 107 § 451, § 456 a § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), odvolací soud především dospěl k závěru, že vzniku bezdůvodného obohacení žádný právní vztah pozdější úpadkyně a žalované nepředcházel, takže na danou věc je nutné aplikovat právní úpravu obsaženou v občanském zákoníku, včetně běhu promlčecí doby. Závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2003, pod číslem 198) na věc nedopadají.


Dále s poukazem na ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ a l/ a § 27 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) uzavřel, že s výjimkou případu uvedeného v § 14 odst. 1 písm. l/ ZKV nemá prohlášení konkursu na majetek dlužníka žádný vliv na běh promlčecích lhůt.


Za nesporné měl, že nároky z bezdůvodného obohacení uplatnila žalobkyně až 20. února 2003. V situaci, kdy právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklo nejpozději den poté, co žalovaná potvrdila uspokojení své pohledávky (14. července 1998) uplynula tříletá objektivní lhůta podle § 107 obč. zák. v červenci 2001. Nárok je proto promlčen.


Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, namítajíc, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že na věc nelze aplikovat rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 383/2001 a že na vztah z bezdůvodného obohacení mají být pro věc užita ustanovení občanského zákoníku.


Dovolatelka poukazuje na to, že označený rozsudek Nejvyššího soudu ve svých důvodech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002 (jde o rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen R 26/2004 ). Odkazujíc na tyto rozsudky, kritizuje dovolatelka odvolací soud za to, že se nezabýval právní povahou vztahu vzešlého z dohody o narovnání uzavřené mezi ní a B. F. K tomu podotýká, že dohoda o narovnání byla uzavřena podle občanského zákoníku jen proto, že obchodní zákoník narovnání neupravuje a že postupní smlouva byla uzavřena podle § 262 obch. zák.


Promlčecí doba je proto čtyřletá (dle § 397 obch. zák.). K jejímu počátku dovolatelka uvádí, že podle svého přesvědčení mohla žalobu podat nejdříve 18. března 1999. I kdyby však měl platit jiný názor odvolacího soudu, pak skutkový děj, z nějž bylo žalováno, vylíčila již v žalobě podané 15. března 2002.


Přes argumentaci, která vylučuje promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, má dovolatelka (ve shodě s původní žalobou) nadále za to, že úkon, jímž pozdější úpadkyně zaplatila za B. F. spornou částku, je neúčinný ve smyslu § 15 odst. 1 písm. d/ ZKV a že tak pozdější úpadkyně učinila na základě dohody o převzetí plnění, která nemusela být uzavřena písemně a na kterou se nevztahuje ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák., neboť obsahem převzetí plnění není zajištění závazku.


Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné.


Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.


Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.


Podle ustanovení § 451 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).


Dle ustanovení § 107 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 2).


V této podobě platila citovaná ustanovení občanského zákoníku v červenci 1998 a jde i o stávající znění zákona.


Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy.


Nejvyšší soud především shledává správným právní závěr odvolacího soudu (jenž je jako samozřejmý uplatňován v soudní praxi standardně), podle kterého s výjimkou výslovné úpravy obsažené (od 1. května 2000) v § 14 odst. 1 písm. l/ ZKV, nemá prohlášení konkursu na majetek dlužníka vliv na běh promlčecí doby ohledně splatných pohledávek, jež měl dlužník ke dni prohlášení konkursu vůči svým dlužníkům. Měla-li se žalovaná obohatit na úkor žalobkyně částkou poukázanou 7. července 1998 a dělo-li se tak přímo na základě pokynu pozdější úpadkyně, pak objektivní promlčecí doba vskutku začala běžet v červenci 1998.


Závěry napadeného rozhodnutí neshledává Nejvyšší soud rozpornými ani s R 26/2004 ani s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 383/2001. To, jakým právním režimem se řídila postupní smlouva, není pro věc významné (žalovaná nebyla jejím účastníkem) a na obchodní povahu vztahu z bezdůvodného obohacení nelze ve světle těchto rozhodnutí usuzovat ani z toho, jakým režimem se řídí dohoda o narovnání. Ta totiž pro pozdější úpadkyni přímým důvodem pro založení právního vztahu se žalovanou nebyla.


Z hlediska běhu objektivní tříleté promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. pak není pro závěr, že k promlčení došlo, významné, odvíjí-li se uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení ve skutkové rovině od 15. března 2002 (jak tvrdí dovolatelka) nebo od 20. února 2003 (jak tvrdí odvolací soud), nehledě k tomu, že byly-li peníze poukázány podle pokynu pozdější úpadkyně, uplynula ještě dříve dvouletá promlčecí doba subjektivní (§ 107 odst. 2 obč. zák.).


Vrací-li se dovolatelka v dovolání k argumentaci neúčinností právního úkonu ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. d/ ZKV, pak k tomu Nejvyšší soud uvádí, že skutkový stav věci dovoláním zpochybněn nebyl a v jeho rámci ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů existence ústní dohody o převzetí plnění neplyne.


Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243b odst. 2 o. s. ř. jako neopodstatněné zamítl.


Výrok o nákladech řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že neúspěšné dovolatelce právo na jejich náhradu nevzniklo a tím, že u žalované žádné prokazatelné náklady tohoto řízení nebyly zjištěny.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně 25. září 2008


JUDr. Zdeněk K r č m á ř


předseda senátu