29 Odo 111/2001
Datum rozhodnutí: 19.09.2001
Dotčené předpisy:




29 Odo 111/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce K.Z., proti žalovanému Z.d.S., o vydání podílů z transformace, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 782/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. srpna 2000, čj. 12 Co 292/2000-61, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.825,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupkyně žalobce JUDr. K.S.,| advokátky.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 18.4.2000, čj. 5 C 782/95-47, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 150.000,- Kč.

Žalovaný zastoupený advokátkou podal proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu včas dovolání. Jeho důvodnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a je tedy dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Pokud jde o přípustnost dovolání odkazuje dovolatel na ustanovení § 238 odst.1 písm. b) a § 239 odst. 2 o. s. ř. Konkrétně namítá nesprávný výklad zákona č. 42/1992 Sb. soudy obou stupňů, které zaujaly názor, že v případě neexistence dohody o způsobu uspokojení nároků plynoucích z transformačních podílů nepřichází do úvahy jiný způsob vypořádání, než vypořádání v penězích. Tento výklad zákona považuje dovolatel ze nesprávný zejména s ohledem na strukturu jeho majetku (zvláště pokud jde o majetek představovaný akciemi) a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Pokud jde o přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., předložil dovolatel Nejvyššímu soudu v doplnění dovolání ze dne 30.7.2001 (doručeném dovolacímu soudu dne 2.8.2001) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19.3.2001 ve věci sp. zn. 14 Co 122/2001, kterým posledně jmenovaný soud s ohledem na změnu zákona č. 42/1992 Sb. v ustanovení § 13 provedenou zákonem č. 144/1999 Sb., kdy termín vydání byl nahrazen termínem vypořádání , žalobu na peněžité plnění zamítl.

Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že považuje rozhodnutí obou soudů za správná a vzhledem k tomu, že dle jeho názoru zde nejsou zákonné předpoklady pro dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Dovolání není přípustné.

Pokud jde o přípustnost podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ta se v tomto případě neuplatní, neboť soud prvního stupně nerozhodl o věci samé jinak než ve svém dřívějším (posléze zrušeném) rozsudku ze dne 16. 6. 1997.

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v dané věci - jak se podává ze spisu na čl. 50 - naplněn) může být dovolání ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné ( nové ) řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).

Přestože, s ohledem na výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni, jde v tomto případě o posouzení právní otázky (jakou formu má mít vypořádání nároků plynoucích z transformačního podílu v případě absence dohody, zejména s ohledem na změnu zákona č. 42/1992 Sb. provedenou zákonem č. 144/1999 Sb.), kterou vyšší soudy při svém rozhodování řeší rozdílně, není v tomto případě dána přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. Posouzením výše uvedené právní otázky se Nejvyšší soud již zabýval, a to i pokud jde o změnu provedenou zákonem č. 144/1999 Sb., přičemž dospěl k závěru, že jestliže nedojde k dohodě o vypořádání nároků z transformace, vypořádají se tyto nároky v penězích, a to i po cit. změně zákona č. 42/1992 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.8.2001, ve věci sp. zn. 29 Odo 134/2001 a rozsudek publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 65/98 ).

Napadené rozhodnutí proto za zásadně významné po právní stránce mít nelze.

Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.

Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, takže žalobci vzniklo ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. platí, že odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. V intencích § 82 odst. 1 a § 243c o. s. ř. je dovolací řízení zahájeno dnem, kdy soudu dojde návrh na jeho zahájení, tedy dnem, kdy soudu dojde dovolání. Den případného předání dovolání orgánu, který má povinnost je doručit (srov. § 57 odst. 3 o. s. ř.) z tohoto hlediska dnem zahájení řízení není. Jelikož dovolání v této věci došlo soudu 4.1.2001 (čl. 66) a dovolací řízení tak bylo zahájeno po 1.1.2001, určuje se výše odměny za zastupování advokáta podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen vyhláška ).

Podle ustanovení § 2 vyhlášky sazby odměny se stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle odstavce 1 jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem s výjimkou odměny za úkony, která patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 o. s. ř. (odstavec 2).

Podle § 10 odst. 3 vyhlášky pak ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. V intencích § 3 odst. 1 bodu 5. a odst. 3 a § 16 vyhlášky se další úvahy o sazbě odměny podle shora citovaného ustanovení v dané věci odvíjejí od částky 27.000,- Kč.

Ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky pak určuje, že rozhodne-li soud o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení, činí sazba odměny 50 % sazby stanovené podle § 10 odst. 3, nejméně však 400 Kč a nejvýše 15 000 Kč.

Podle ustanovení § 15 vyhlášky, rozhodne-li soud o odmítnutí dovolání nebo o zastavení dovolacího řízení, platí § 14 obdobně.

Z ustanovení § 18 odst. 1, věty první, vyhlášky se dále podává, že učinil-li advokát v řízení pouze jediný úkon právní služby, soud sníží sazbu odměny o 50 %, nejméně na částku 250 Kč.

Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce učinila v dovolacím řízení toliko jediný úkon (vyjádření k dovolání) a zároveň bylo dovolání odmítnuto, snižuje se sazba odměny na konečných 6.750,- Kč.

Jelikož vyhláška č. 484/2000 Sb. dle svého § 1 odst. 1 upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, a nikoli již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů), přísluší zástupkyni žalobce též náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu za každý úkon právní služby, který v řízení v jednom stupni učinila, bez zřetele k tomu, že samotná odměna za zastupování v řízení v jednom stupni se podle počtu úkonů právní služby neurčuje. V dané věci jde o paušální částku náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč za jeden úkon právní služby. Konečnou částku 6.825,- Kč tedy soud žalobci k tíži dovolatele také přiznal.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně 19. září 2001

JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.

předsedkyně senátu