29 Odo 1084/2004
Datum rozhodnutí: 14.12.2005
Dotčené předpisy: § 19 předpisu č. 328/1991Sb., § 1 předpisu č. hosp. zák./Sb., § 11 předpisu č. hosp. zák./Sb., § 106n předpisu č. hosp. zák./Sb.




29 Odo 1084/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobců a) L. Š., b) JUDr. L. B., a c) V. B., proti žalovanému Ing. J. V., jako správci konkursní podstaty úpadkyně M. spol. s r. o., o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 117/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2004, č.j. 13 Cmo 419/2003-64, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2004, č.j. 13 Cmo 419/2003-64 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2003, č.j. 48 Cm 117/2000-45, se ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobci JUDr. L. B. a V. B. a žalovaným, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. května 2003, č.j. 48 Cm 117/2000-45, určil, že spoluvlastnický podíl o velikosti ideálních 2/10 k nemovitostem, a to k objektu bydlení čp. 400, na pozemkové parcele - zastavěné ploše č. parc. 1083 a k pozemkové parcele - zastavěné ploše č. parc. 1083, v katastrálním území M., obec m. P., zapsaným na listu vlastnictví č. 1322 (dále jen podíl na sporných nemovitostech ), byl neoprávněně zařazen do soupisu konkursní podstaty úpadkyně M. spol. s r. o. (dále jen společnost , případně úpadkyně ) a žalovaný je povinen tyto nemovitosti ze soupisu konkursní podstaty ze dne 2. srpna 1999 vyřadit dnem právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a žalovanému uložil zaplatit žalobcům na nákladech řízení 10.375,- Kč (výrok II.).

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že žalobce L. Š. se žalobou podanou dne 26. dubna 2000 domáhal vyloučení podílu na sporných nemovitostech, s tím, že jej nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 20. června 1991 a své vlastnické právo nikdy nepozbyl . Postup žalovaného, který podíl na sporných nemovitostech zařadil do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, považoval za nesprávný. Připustil sice, že žalobce se podílel vkladem na kmenovém jmění zakládané společnosti (pozdější úpadkyně) ve výši 20 %, přičemž toto kmenové jmění mělo být splaceno nepeněžitým vkladem - hodnotou předmětných nemovitostí (jejichž vyloučení se v rozsahu podílu na sporných nemovitostech domáhal), nicméně zdůraznil, že kromě prohlášení obsaženého ve společenské smlouvě nebyl učiněn žádný úkon, kterým by bylo vlastnické právo na společnost převedeno.

Jelikož v průběhu řízení L. Š. podíl na sporných nemovitostech kupní smlouvou ze dne 21. června 2001 převedl na JUDr. L. B. a V. B. (dále též jen žalobci ), soud prvního stupně - odkazuje na ustanovení § 107a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) - připustil, aby jmenovaní vstoupili do řízení na jeho místo. V dalším průběhu řízení žalobci navrhli, aby do řízení opětovně přistoupil L. Š., a soud prvního stupně i tomuto návrhu vyhověl.

Zabývaje se otázkou, zda žaloba na vyloučení podílu na sporných nemovitostech ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně byla podána ve lhůtě podle ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ), soud prvního stupně dovodil, že v situaci, kdy výzva k podání vylučovací žaloby byla L. Š. doručena 30. března 2000 a ten žalobu podal 26. dubna 2000, učinil tak v soudem určené třicetidenní lhůtě. Závěr o včasnosti žaloby pak je nutno - pokračoval soud prvního stupně - vztáhnout i na nabyvatele podílu na sporných nemovitostech (JUDr. L. B. a V. B.), kteří do řízení na místo L. Š. vstoupili (§ 107a o. s. ř.), a to přesto, že singulární sukcese je neplatná . Kupní smlouva, podle níž měli nabýt podíl na sporných nemovitostech totiž odporuje ustanovení § 18 odst. 3 ZKV, když právo dispozice s věcí zapsanou do konkursní podstaty svědčí pouze správci konkursní podstaty , pročež je podle ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) absolutně neplatná.

Pokud jde o posouzení, kdo je vlastníkem podílu na sporných nemovitostech, soud prvního stupně v prvé řadě akcentoval, že předmětný spoluvlastnický podíl k nemovitostem nikdy nebyl registrován státním notářstvím či následně zapsán do katastru nemovitostí ve prospěch úpadkyně . Naopak měl z výpisu z katastru nemovitostí za nepochybné, že podíl na sporných nemovitostech byl zapsán na majitele L. Š. a v současné době je zapsán na žalobce. Odkazuje na ustanovení § 47 a § 134 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 1991, soud prvního stupně uzavřel, že společnost se nikdy nestala vlastníkem podílu na sporných nemovitostech, když ustanovení o potřebě registrace převodu vlastnictví u státního notářství se vztahovalo i na prohlášení o nepeněžitém vkladu do obchodní společnosti, které je svou povahou kupní smlouvou .

Jelikož podíl na sporných nemovitostech nebyl do soupisu majetku konkursní podstaty zapsán po právu, soud prvního stupně konečně zkoumal, zda právo, které vylučovalo jeho zařazení do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí žalobcům.

Aktivní věcnou legitimaci L. Š. přitom dovodil z titulu jeho vlastnického práva k podílu na sporných nemovitostech (viz výše zmíněný závěr o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 21. června 2001) a v případě žalobců z titulu smlouvy o smlouvě budoucí, jež byla mezi L. Š. jako budoucím prodávajícím a žalobci jako budoucími kupujícími uzavřena 6. května 1998 a jejímž předmětem byl budoucí prodej podílu na sporných nemovitostech.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. května 2004, č.j. 13 Cmo 419/2003-64, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, ve znění že ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně se vylučuje podíl na sporných nemovitostech, ve vztahu k žalobcům JUDr. L. B. a V. B. potvrdil a ve vztahu k žalobci L. Š. jej změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).

Odvolací soud se především zabýval otázkou účinnosti nabytí vlastnického práva k nemovitosti společností. Cituje ustanovení § 109 odst. 3 a § 111 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen hosp. zák. ), ustanovení § 47 a § 134 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 1991 a ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, akcentoval, že občanský zákoník výslovně vázal účinnost smlouvy, jejímž předmětem byl převod podílu na nemovitostech, na registraci státním notářstvím. Tuto zásadu pak aplikoval i na vztahy založené hospodářským zákoníkem, když soudní praxe dospěla k výjimce z tohoto pravidla pouze v případě, kdy vzhledem k ustanovení § 1 odst. 2 hosp. zák. bylo ke dni uzavření smlouvy předmětem obchodní činnosti kupujícího obchodování s nemovitostmi ve smyslu jejich koupě a prodeje . V poměrech projednávané věci shora uvedený závěr znamená, že potřeba registrace převodu vlastnictví státním notářstvím se vztahovala i na prohlášení o nepeněžitém vkladu do obchodní společnosti, jímž se mezi společníkem a společností navazuje právní vztah svou povahou odpovídající kupní smlouvě, přičemž nejde o převod do socialistického vlastnictví .

Považuje za správný právní názor soudu prvního stupně, podle něhož se úpadkyně nestala vlastníkem podílu na sporných nemovitostech, odvolací soud přitakal i jeho dalším závěrům, pokud jde o aktivní věcnou legitimaci žalobců, jakož i co do včasnosti žaloby na vyloučení podílu na sporných nemovitostech ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně. Přitom zdůraznil, že věcná legitimace svědčí každému subjektu, jenž je zápisem věci do soupisu konkursní podstaty dotčen na svých právech nebo povinnostech k ní, tj. nejen vlastníku věci, nýbrž i osobám dalším (např. osobám povinným ze smlouvy o úschově, ze smlouvy o uskladnění, ze smlouvy o výpůjčce a podobně). Věcná legitimace tak - pokračoval odvolací soud - svědčí i těm, kdo jako budoucí kupující mají právní zájem na tom, aby předmět budoucí kupní smlouvy nebyl zpeněžen v konkursu v případě, že by budoucí prodávající nebyl v řízení o vyloučení věci ze soupisu konkursu úspěšný nebo v případě, že by žalobu vůbec nepodal.

Námitky žalovaného ohledně neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí shledal odvolací soud nedůvodnými, když tato smlouva splňuje veškeré náležitosti vyžadované ustanovením § 50a obč. zák. a obsahuje rovněž náležitosti, které má mít budoucí kupní smlouva ve smyslu ustanovení § 588 obč. zák., a není dán ani jiný důvod její neplatnosti.

Proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu mezi JUDr. L. B. a V. B. a žalovaným jakožto věcně správný (s úpravou výroku) potvrdil. Ve vztahu mezi L. Š. a žalovaným je změnil a žalobu zamítl, maje za to, že nárok na vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty jmenovaný uplatnil až vstupem do řízení , tj. po uplynutí lhůty stanovené výzvou soudu ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 ZKV.

Proti rozsudku odvolacího soudu - v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé - podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel zpochybňuje zejména závěr odvolacího soudu, že úpadkyně není vlastníkem podílu na sporných nemovitostech, a v této souvislosti zdůrazňuje, že sporné nemovitosti tvořily nepeněžitý vklad složený společníky při založení společnosti (úpadkyně). Byly-li sporné nemovitosti v roce 1991 vloženy do kmenového (základního) jmění společnosti jako nepeněžitý vklad, nebylo k převodu vlastnického práva zapotřebí nějaké další písemné smlouvy , popř. její registrace státním notářstvím, když nešlo o smlouvu o převodu vlastnického práva , nýbrž o prohlášení o nepeněžitém vkladu do základního jmění učiněné ve společenské smlouvě a na základě tohoto vydané rozhodnutí rejstříkového soudu .

Dále dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu o aktivní věcné legitimaci žalobců, když považuje smlouvu o smlouvě budoucí za neplatnou.

Konečně dovolatel namítá, že v řízení bylo porušeno i ustanovení § 120 o. s. ř., jelikož nebyly zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, konkrétně nebyl proveden důkaz svědeckou výpovědí L. Š. k okolnostem uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, ačkoli tato smlouva byla poprvé zmíněna a předložena až v průběhu řízení, a to ve stádiu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 21 Cm 114/2000.

Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dovoláním dotčeném a ve stejném rozsahu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci, považujíce rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a souladné s dosavadní judikaturou, požadují, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává, a potud má dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné, v řešení otázky, zda ke vzniku vlastnického práva k nemovitosti, která je předmětem nepeněžitého vkladu do kmenového jmění společnosti s ručením omezeným, zakládané podle hospodářského zákoníku, byla nezbytná registrace státním notářstvím.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věci podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:

1) žalobce L. Š. se stal vlastníkem podílu na sporných nemovitostech na základě kupní smlouvy ze dne 20. června 1991, registrované téhož dne státním notářstvím;

2) dne 3. července 1991 uzavřeli J. T., L. Š., Ing. E. L. společenskou smlouvu o založení M. spol. s r. o., s tím, že tato společnost byla zapsána do podnikového rejstříku 29. srpna 1991 a kmenové jmění bylo v plné výši složeno společníky formou nepeněžitého plnění - hodnotou sporné nemovitosti, jejímiž spoluvlastníky byli zakládající společníci v poměru J. T. 70 %, L. Š. 20 % a Ing. E. L. 10 %;

3) usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 4. května 1999, č.j. 92 K 1/99-25, byl na majetek M. spol. s r. o. prohlášen konkurs a ustaven konkursní správce Ing. J. V., který dne 11. ledna 2000 sepsal spornou nemovitost do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně;

4) dne 6. května 1998 byla mezi L. Š. (jako budoucím prodávajícím) a JUDr. L. B. a V. B. (jako budoucími kupujícími) uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě, jejímž předmětem byla sporná nemovitost;

5) usnesením ze dne 23. března 2000, č.j. 92 K 1/99-87, doručeným L. Š. 30. března 2000, konkursní soud tohoto vyzval k podání vylučovací žaloby a žaloba v této věci byla podána 26. dubna 2000, tj. v soudem stanovené třicetidenní lhůtě.

Jelikož konkurs na majetek společnosti byl prohlášen 4. května 1999 a k soupisu sporné nemovitosti do konkursní podstaty došlo 11. ledna 2000, založil Nejvyšší soud své další úvahy především na výkladu ustanovení § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb.

Vzhledem k datu uzavření společenské smlouvy o založení M. spol. s r. o. (3. července 1991) a k datu zápisu společnosti do podnikového rejstříku (29. srpna 1991), vycházel Nejvyšší soud dále ze zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění zákona č. 82/1966 Sb., zákonného opatření č. 13/1967 Sb. a zákonů č. 69/1967 Sb., č. 72/1970 Sb., č. 138/1970 Sb., č. 144/1975 Sb., č. 165/1982 Sb., č. 98/1988 Sb. a č. 103/1990 Sb.

Podle ustanovení § 19 ZKV, jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).

K předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), patří, že :

1) věc byla správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku pojata do soupisu majetku konkursní podstaty;

2) excindační žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu, který konkurs prohlásil;

3) žalovaným je správce konkursní podstaty (§ 19 odst. 2 věta první ZKV);

4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), trvají účinky konkursu a věc je nadále sepsána v konkursní podstatě (nebyla v mezidobí ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučena);

5) osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu prokázala nejen to, že věc neměla (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 58/1998 a 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pro výsledek dovolacího řízení je určující, zda je dána poslední z vypočtených podmínek, konkrétně, že věc neměla být do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně zařazena.

Podle ustanovení § 1 hosp. zák. tento zákon upravuje vztahy vznikající při podnikatelské činnosti právnických a fyzických osob (dále jen organizace ), oprávněných k této činnosti podle tohoto zákona a zvláštních právních předpisů, vztahy při hospodářském styku právnických osob a majetkovou odpovědnost v těchto vztazích (odstavec 1). Hospodářský zákoník upravuje též a) státní vlastnictví a jeho výkon a vlastnictví právnických osob, pokud není upraveno zvláštním zákonem, b) obchodní společnosti, tichou společnost, konsorcium a společný podnik, c) podnikový rejstřík, d) hospodářské pokuty, e) orgány hospodářského řízení, jejich oprávnění vydávat opatření ve vztazích při řízení hospodářské činnosti organizací a majetkovou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající (odstavec 2).

Majetkem organizace se rozumějí věci, k nimž má organizace vlastnické právo nebo právo hospodaření, majetková práva, k nimž má právo hospodaření a dále majetková práva organizace (§ 9a hosp. zák.).

Ustanovení § 11 hosp. zák. dále určuje, že nabývá-li se do vlastnictví smlouvou věc, přechází vlastnické právo, není-li stanoveno nebo dohodnuto jinak, převzetím věci (odstavec 1). Nabýt věc do vlastnictví rozhodnutím státního orgánu lze jen v případě stanovených zákonem. Vlastnictví přechází dnem určeným v rozhodnutí, a není-li určen, dnem právní moci rozhodnutí (odstavec 2). Není-li stanoveno nebo dohodnuto něco jiného, nabývá se s věcí i jejího příslušenství a práv s vlastnictvím věci spojených, pokud nejsou omezena na dřívějšího vlastníka (odstavec 3). Stavba je ve vlastnictví té organizace, která ji pořídila, popřípadě ve vlastnictví státu, jde-li o státní organizace (odstavec 4).

Podle ustanovení § 106n hosp. zák. společnost s ručením omezeným je založena společenskou smlouvu o provozování podnikatelské činnosti pod zvoleným obchodním názvem při omezení odpovědnosti člena povinností splatit předem stanovený majetkový vklad (dále jen vklad ). Společnost může založit i jediný člen. Název společnosti s ručením omezeným nebo zkratka spol. s r. o. musí být uvedeny ve firemním názvu společnosti (odstavec 1). Majetek při založení společnosti s ručením omezeným se tvoří vklady společníků, přičemž vklad společníka je částí jejího majetku a mírou uhrazovací povinnosti společníka, který vklad vnesl. Vklady jednotlivých společníků nemusí být stejné. Čistá hodnota majetku společnosti při jejím založení tvoří kmenové jmění (odstavec 2). Za závazky společnosti s ručením omezeným ručí společníci jejím věřitelům pouze majetkem společnosti (odstavec 3). Kmenové jmění společnosti musí být při založení nejméně 100.000,- Kčs, přičemž nejmenší vklad společníka činí 20.000,- Kčs (odstavec 4).

Z výše citovaných ustanovení hospodářského zákoníku je nepochybné, že tento zákon upravuje - mimo jiné - též obchodní společnosti a vlastnictví právnických osob (není-li upraveno zvláštním zákonem). Právní úprava společnosti s ručením omezeným (jako jedné z forem obchodní společnosti) je pak obsažena v jeho ustanoveních § 106n až § 106q, přičemž řeší otázky vzniku společnosti, jejího majetku (jenž je tvořen při založení společnosti vklady společníků), postavení společníků, včetně jejich odpovědnosti za závazky společnosti.

Jelikož jde o úpravu komplexní, přičemž na výše specifikované právní vztahy upravené hospodářským zákoníkem nelze (není-li v něm výslovně stanoveno něco jiného) aplikovat (a to ani analogicky) občanský zákoník, je vyloučena i aplikace ustanovení § 47 a § 134 odst. 2 obč. zák., na jejichž užití soudy nižších stupňů založily své právní posouzení věci.

Občanský zákoník totiž neupravoval vztahy vznikající při zakládání obchodních společností (k tomu srov. ustanovení § 1 obč. zák.), přičemž vztahy vyplývající ze založení společnosti s ručením omezeným a s tím související změnou v osobě vlastníka nepeněžitého vkladu - nemovitosti, nelze podřadit úpravě občanského zákoníku ani s odkazem na ustanovení § 69 odst. 3 hosp. zák.

V situaci, kdy hospodářský zákoník pro vznik vlastnického práva obchodní společnosti k nemovitosti, kterou vlastník (člen) vložil jako svůj nepeněžitý vklad do kmenového jmění zakládané společnosti, nevyžadoval registraci státním notářstvím, dospívá Nejvyšší soud k závěru, že absence takové registrace nebyla překážkou bránící vzniku vlastnického práva zakládané obchodní společnosti ke vkládanému nemovitému majetku.

Na podporu shora formovaného závěru Nejvyšší soud odkazuje i na ustanovení § 106i odst. 1 hosp. zák., jež upravuje majetek veřejné obchodní společnosti a výslovně určuje, že v pochybnostech se má za to, že majetkem veřejné obchodní společnosti se staly též věci movité nebo nemovité, které až dosud náležely jednomu ze společníků, jestliže byly zapsány do inventáře společnosti se souhlasem všech společníků.

Protože právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné a je tak naplněn dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud, aniž se zabýval dalšími uplatněnými dovolacími důvody, rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dovoláním dotčeném, tj. ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi JUDr. L. B. a V. B. a žalovaným zrušil. Jelikož důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud (ve stejném rozsahu) i je, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.).

V další fázi řízení soud prvního stupně při posuzování důvodnosti uplatněného nároku neopomene prověřit, zda vedle objektu bydlení - domu čp. 400 (blíže viz jeho identifikace ve výroku rozsudku odvolacího soudu) byla předmětem vkladu do společnosti také parcela č. parc. 1083, na které se dům nachází, popř. zda je zde jiný důvod pro to, aby ji žalovaný zahrnul do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 14. prosince 2005

JUDr. Petr Gemmel,v.r.

předseda senátu