29 Odo 1081/2004
Datum rozhodnutí: 28.02.2007
Dotčené předpisy:




29 Odo 1081/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v konkursní věci dlužnice S. a. s. v likvidaci, o návrhu věřitelů a/ JUDr. P. J., b/ RNDr. J. J., Ph.D., zastoupeného advokátem, a c/ Ing. J. N., zastoupené věřitelem a/ jako obecným zmocněncem, na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 K 107/99, o dovolání navrhujícího věřitele a/ proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. června 2004, č. j. 2 Ko 73/2004-250, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Usnesením ze dne 12. března 2004, č. j. 33 K 107/99-232, Krajský soud v Ostravě - odkazuje na ustanovení § 66a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ), § 104 odst. 1 a § 159 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) - zastavil řízení o návrhu věřitelů a/ JUDr. P. J., b/ RNDr. J. J., Ph.D. a c/ Ing. J. N., na prohlášení konkursu na majetek dlužnice S. a. s. v likvidaci. Soud uvedl, že konkurs na majetek dlužnice byl prohlášen již usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. srpna 2001, č. j. 45 K 35/2000-448, které nabylo právní moci 31. srpna 2001.

K odvolání navrhujících věřitelů a/ a b/ Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. června 2004, č. j. 2 Ko 73/2004-250, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud poté, co odkázal na názor vyslovený Nejvyšším soudem pod bodem IV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen stanovisko ), uzavřel, že námitka, podle které bylo konkursní řízení u Krajského soudu v Ostravě zahájeno dříve, nemůže nic změnit na správnosti napadeného usnesení, které vychází z právní moci usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. srpna 2001 (a překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána).

Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhující věřitel a/ včasné dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Naplnění obou dovolacích důvodů spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 159 o. s. ř., jestliže uzavřel, že je zde překážka věci rozsouzené. Odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval stanoviskem Nejvyššího soudu k případné aplikaci ustanovení § 83 odst. 1 o. s. ř. (pro překážku věci zahájené) a zde formulovaným odkazem na ustanovení § 4 odst. 4 ZKV. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné.

Nejvyšší soud nejprve věc zkoumal z pohledu dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 4 odst. 4 ZKV ve znění účinném k 8. červnu 2000 (jež je i stávajícím zněním zákona), další návrh na prohlášení konkursu, podaný na téhož dlužníka dříve, než soud rozhodne o prohlášení konkursu, se považuje za přistoupení k řízení; pro dalšího navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení.

Ze spisu se podává, že konkursní řízení v této věci bylo zahájeno 10. listopadu 1999, návrhem na prohlášení konkursu na majetek dlužnice podaným věřitelkou (A. M. s. r. o.) a u téhož soudu podali další návrhy na prohlášení konkursu věřitelé a/ až c/. Po změně sídla dlužnice podala dne 8. června 2000 u Krajského soudu v Brně návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužnice věřitelka K. b. P. a. s. p. ú. a věc byla vedena pod sp. zn. 45 K 35/2000. Další návrh na prohlášení konkursu podala u Krajského soudu v Brně společnost C., Ltd.

Způsob, jakým má být řešena situace popsaná v předchozím odstavci, popsal Nejvyšší soud pod bodem X. stanoviska, str. 177-178 (353-354). Tam uzavřel, že režimu ustanovení § 4 odst. 4 ZKV (tehdy ve znění účinném do 30. dubna 2000) podléhají i nové (další) návrhy podané u jiného konkursního soudu a popsal důsledky nerespektování takového postupu. Tyto závěry se přitom plně uplatní i při výkladu ustanovení § 4 odst. 4 ZKV ve znění účinném od 1. května 2000, jak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi potvrdil např. v usnesení ze dne 12. října 2006, sp. zn. 21 Cdo 2758/2005. V posledně označeném rozhodnutí Nejvyšší soud nadto uzavřel, že v situaci, kdy s (dalším) návrhem podaným u jiného konkursního soudu takový soud naloží jako s návrhem na prohlášení konkursu a nikoli jako s podáním, jímž další navrhovatel ve smyslu § 4 odst. 4 ZKV přistoupil k původnímu konkursnímu řízení a na základě takového návrhu dokonce prohlásí konkurs, jde o zmatečnostní vadu ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. (nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba).

Dovolateli lze plně přisvědčit v tom, že úvahy odvolacího soudu uvedenému výkladu odporují, a to především proto, že pokusy soudů prvního stupně podle výše označených pravidel postupovat (a nastalou situaci zhojit), odvolací soud předem odmítl v usnesení ze dne 17. ledna 2002, č. j. 2 Ko 261/2001-196 (jež se týkalo předběžného opatření) a na ně navazujícím pokynu při vrácení věci, ve kterém se vymezil tak, že výklad Nejvyššího soudu nerespektoval.

Náprava těchto nesprávností odklizením napadeného usnesení je sice technicky možná, leč ve svém důsledku by vedla k rozsáhlým dopadům do konkursu vedeného na majetek dlužnice u Krajského soudu v Brně, nadto za situace, kdy i dovolatelovým zájmem je, aby tento konkurs nadále probíhal. Přitom dovolatelovu žalobu pro zmatečnost, v níž mohly být uvedené otázky řešeny, Krajský soud v Brně zamítl (jako předčasnou) rozsudkem ze dne 29. srpna 2003, č. j. 51 C 28/2001-181, který nabyl právní moci 24. září 2003. Podle obsahu konkursního spisu Krajského soudu v Brně přitom dovolatel řádně a včas přihlásil svou pohledávku a nesprávným rozhodnutím odvolacího soudu tak v dotčeném směru na svých právech ukrácen nebyl.

Zbývá se vypořádat s námitkou dovolatele, že napadeným rozhodnutím dojde ke zkreslení doby, ve které je možné uplatnit neúčinnost právních úkonů dlužnice (počítané ve spojení s dobou zahájení konkursního řízení). K tomu Nejvyšší soud jednoznačně uvádí, že bez zřetele k výsledku tohoto řízení je nutné i v konkursu vedeném u Krajského soudu v Brně vyjít z toho, že konkursní řízení vůči dlužnici bylo zahájeno 10. listopadu 1999; že byl konkurs nakonec prohlášen jiným soudem, než u kterého byl podán původní návrh, a u kterého konkursní řízení v té době (jako první) probíhalo, tu významné být nemůže. S přihlédnutím k výše uvedeným nedostatkům Nejvyšší soud pokládá každý jiný výklad uvedené otázky za nezákonný.

Nejvyšší soud tudíž, dovolání, byť je shledal opodstatněným, ze shora popsaných příčin zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolateli právo na jejich náhradu nevzniklo a u dlužnice žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 28. února 2007

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu