29 Odo 1062/2003
Datum rozhodnutí: 24.08.2004
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 1062/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně P. S., a.s., S. p. N., zastoupené, advokátem, proti žalované M. K. s., s.r.o., zastoupené, advokátem, o vydání věcí, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 Cm 46/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2003, č.j. 8 Cmo 310/2002-254, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 7575,- Kč do rukou jejího advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23.5.2002, č.j. 32 Cm 46/2002-218, ve výrocích III. a V., kterými tento soud zamítl vzájemný návrh žalované, aby uložil žalobkyni vydat jí směnku vlastní identifikovanou ve výroku a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení, a - na základě zpětvzetí -zastavil odvolací řízení ohledně výroku I., kterým soud prvního stupně uložil žalované vydat žalobkyni šest kusů balneoterapeutických zařízení specifikovaných ve výroku.

V projednávané věci soud prvního stupně zjistil, že žalovaná byla povinna na základě smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 30.3.2000 (dále jen přípravná smlouva ) uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu na 6 kusů balneoterapeutického zařízení TOMESA (dále jen zařízení ) a první výbavy pro vanu. Uzavřením kupní smlouvy a zaplacením kupní ceny mělo na žalovanou přejít vlastnické právo k zařízení. Žalovaná však zaplatila pouze dvě splátky kupní ceny. Žalobkyně - aniž by byla uzavřena kupní smlouva - zařízení v prostorách žalované instalovala a žalovaná je provozovala. Žalovaná vázala vydání zařízení žalobkyni na předání směnky, kterou vystavila na částku 10,000.000,- Kč, (dále jen směnka ) a která měla sloužit k zajištění závazku ze smlouvy o půjčce ve výši 348.000,- DEM. Tuto půjčku poskytla žalobkyně žalované za účelem pořízení zařízení. Žalovaná zaplatila na kupní cenu zařízení dvě (ze tří) splátek, každou ve výši 174.000,- DEM.

Přípravná smlouva obsahovala mimo jiné ujednání pro případ, že nedojde k uzavření kupní smlouvy do šesti měsíců od nabytí vlastnického práva k zařízení žalobkyní, přestože k němu žalobkyně žalovanou vyzve. V takovém případě zaniká závazek žalované uzavřít kupní smlouvu, je však povinna doplatit nezaplacené zálohy kupní ceny a žalobkyně není povinna již zaplacené zálohy vrátit. Podle ujednání účastníků se zálohy považují za tzv. opční poplatek, který je žalovaná povinna žalobkyni zaplatit.

Kupní smlouva na zařízení nebyla uzavřena, přičemž žalobkyně nepředložila žalované její návrh. Dne 27.12.2001 žalobkyně od přípravné smlouvy odstoupila.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se nejprve zabýval správností závěrů soudu prvního stupně o tom, že požadavek na vydání směnky nemá oporu v zákoně č. 191/1950 Sb. (dále jen směnečný zákon ) a nelze mu vyhovět ani podle § 126 občanského zákoníku. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil potud, že vydání směnky je upraveno v § 39 směnečného zákona a že podmínky v tomto ustanovení upravené nebyly splněny. Proto nemá žalovaná právo vyžadovat směnku podle tohoto ustanovení. Dále dopěl k závěru, že v projednávané věci nejde o žalobu vlastníka na vydání věci podle § 126 občanského zákoníku a žalovaná nemá právo na vydání směnky ani z tohoto důvodu.

Odvolací soud rovněž uzavřel, že námitka žalované, že splnila dluh z půjčky vrácením zařízení, tj. formou naturálního plnění, není důvodná. Vrácením zařízení žalovaná pouze splnila svou povinnost z přípravné smlouvy. Žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky, žalovaná zaplatila splátky na kupní cenu podle smlouvy o uzavření budoucí smlouvy (jak vyplývá ze shodných tvrzení účastníků), která pro odstoupení žalobkyně zanikla, a proto důvod pro platby žalované (uvedené splátky na kupní cenu), odpadl. Smluvní strany tak mají právo na vypořádání (§ 351 obchodního zákoníku - dále jen obch. zák. ) a žalovaná má proto právo na vypořádání jí poskytnutého plnění, tedy na vrácení uvedených splátek. Zde by mohlo dojít k započtení pohledávek, avšak započtecí úkon ze strany žalované nebyl učiněn. Proto žalovaná nadále dluží finanční prostředky poskytnuté žalobkyní na základě shora uvedené smlouvy. V důsledku existence tohoto dluhu žalované vůči žalobkyni nadále existuje kauzální důvod vystavení směnky a není tedy dán právní důvod pro její vydání žalované z důvodu zániku zajištěné pohledávky, jak se žalovaná domáhá. Další námitky žalované jsou, podle názoru odvolacího soudu, z hlediska posouzení jejího vzájemného návrhu irelevantní.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým tento soud potvrdil výrok III. a výrok V. soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odstavcem 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje dovolatelka v posouzení, zda je majitel zajišťovací směnky povinen vydat směnku, pokud došlo k zániku kauzálního vztahu z titulu zániku či neplatnosti smlouvy, která tento kauzální vztah zakládala a který tato směnka zajišťovala, aniž by povinnost k vydání směnky výslovně vyplývala ze zákona.

Dovolatelka tvrdí, že všechny smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou byly závislými smlouvami ve smyslu ustanovení § 275 odst. 2 obch. zák., neboť byly projevem projektované (budoucí) vzájemné spolupráce v oboru poskytování speciální léčebné péče. Odstoupením žalobkyně od přípravné smlouvy dle názoru žalované došlo ke zrušení či zániku všech navazujících smluv, včetně smlouvy o půjčce zajištěné směnkou. Dovolatelka tvrdí, že zrušení této smlouvy o půjčce jako kauzálního vztahu zajištěného směnkou, dalo vznik právu na vydání bezdůvodného obohacení jako synallagmatického vztahu, tj. vydání poskytnutého plnění ze smlouvy o půjčce, což ovšem již není půjčka jako hospodářská kauza, která byla zajišťovaná směnkou, a na druhé straně pokud jde o nás, vznikla nám povinnost vydat bezdůvodné obohacení, pokud jsme ze smlouvy o půjčce čerpali. Tomu ovšem odpovídalo naše oprávnění jako směnečného dlužníka žádat vydání směnky.

Dále pak žalovaná snáší argumenty o tom, že žalobkyně ve vztahu k ní nesplnila některé povinnosti vyplývající ze smlouvy, kterou se zavázala k převedení svých pacientů s trvalým bydlištěm na severu Čech na žalovanou, a dovozuje, že tato smlouva byla od počátku neplatná.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že v případě odstoupení od smlouvy mají smluvní strany podle ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. povinnost vrátit si poskytnutá plnění. Žalovaná v průběhu řízení neprokázala, že svou povinnost k vrácení plnění ze smlouvy o půjčce splnila. Stejnou povinnost by měla žalovaná podle žalobkyně i v případě, že by smlouva byla od počátku neplatná, což vyplývá z ustanovení § 457 občanského zákoníku. V ostatním odkázala na právní argumentaci obsaženou v žalobě a v dalších podáních ve věci.

Dovolání není přípustné.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.

Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že je třeba postavit na jisto, zda má majitel zajišťovací směnky povinnost vydat směnku za situace, kdy zajištěný kauzální vztah zanikl. Svůj nárok na vydání směnky založila na tom, že smlouva o půjčce, jejíž plnění směnka zajišťovala, zanikla.

Jak patrno z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, tento soud v obecné poloze nepopřel právo na vydání zajišťovací směnky při zániku zajištěného vztahu. Dovodil pouze, že toto právo není právem podle § 39 směnečného zákona ani právem podle § 126 občanského zákoníku (což však netvrdí ani žalovaná). Dospěl ale též k závěru, že v projednávané věci nenastal stav, kdy by byla žalobkyně povinna žalované směnku vydat.

Při formulaci tohoto závěru vycházel odvolací soud z toho, že žalobkyně a žalovaná mají právo na vypořádání podle § 351 obch. zák., tj. v důsledku zániku závazků z přípravné smlouvy a žalovaná má tedy právo na vypořádání jí poskytnutého plnění, tj. na vrácení splátek na koupi zařízení. Dále pak dovodil, že účastníci mohli vzájemné pohledávky (tj. pohledávku ze smlouvy o půjčce a pohledávku ze zaplacených splátek ceny zařízení) započíst, to se však v projednávané věci nestalo. Konstatoval, že žalovaná neučinila právní úkon směřující k započtení, a proto nadále dluží finanční prostředky poskytnuté jí žalobkyní na základě smlouvy o půjčce. V důsledku existence tohoto dluhu žalované vůči žalobkyni nadále existuje kauzální důvod vystavení směnky a není tedy dán právní důvod pro její vydání žalované z důvodu zániku zajištěné pohledávky, jak se žalovaná domáhá.

Jak patrno z uvedeného, odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na řešení právní otázky, jejíhož přezkoumání se dovolatelka domáhá. Nezaložil je ani na tom, že závazky ze smluv uzavřených mezi účastníky nezanikly. Založil je na tom, že zánikem práv a povinností z přípravné smlouvy vzniká jejím účastníkům právo na vzájemné vypořádání poskytnutých plnění (což tvrdí i dovolatelka) podle § 351 odst. 2 obch. zák. Dále pak dovodil, že k vzájemnému vypořádání poskytnutého plnění, jehož povinnost vyplývá z ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák., mezi účastníky nedošlo. Toto vypořádání mohla dle odvolacího soudu provést sama žalovaná započtením své peněžité pohledávky na vrácení zaplacených splátek proti peněžité pohledávce žalované ze smlouvy o půjčce. Vzhledem k tomu, že žalovaná takové započtení neprovedla (a k vypořádání nedošlo ani jiným způsobem), závazek zajištěný směnkou dle odvolacího soudu nezanikl, a proto není dán právní důvod pro vydání směnky žalované z důvodu zániku zajištěné pohledávky, jak se žalovaná domáhá . Závěr o tom, že nedošlo k vypořádání pohledávek z přípravné smlouvy dovolatelky nenapadá.

Pro úplnost je třeba uvést, že i kdyby práva a povinnosti z přípravné smlouvy zanikly jiným způsobem než odstoupením, resp. kdyby tato smlouva byla od počátku neplatná, neměnilo by to nic na tom, že si její strany byly povinny vypořádat navzájem poskytnuté plnění.

Za tohoto stavu nemohl Nejvyšší soud než uzavřít, že neshledává zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud posoudil právní otázku, jejíhož přezkoumání se dovolatelka domáhá, stejně jako dovolatelka a to, že nerozhodl ve prospěch dovolatelky, založil na skutkových závěrech, jejichž správnost dovolatelka nenapadá a - vzhledem k tomu, že se domáhá přezkoumání rozhodnutí podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - ani napadat nemůže.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatelka jej ostatně ani netvrdí, dovolací soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 3 odst. 5, § 10 odst. 3, § 14, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů řízení podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 24. srpna 2004

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu