29 Odo 1040/2003
Datum rozhodnutí: 28.02.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 1040/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně T. L. CS spol. s r. o., proti žalovanému České republice - Ministerstvu financí, o zaplacení 7,999.390,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 Cm 211/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2003, č. j. 1 Cmo 133/2002-114, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2003, č. j. 1 Cmo 133/2002-114, se v měnícím zamítavém výroku ve věci samé, ve výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a ve výroku o nákladech odvolacího řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. března 2002, č. j. 43 Cm 211/98-92, rozhodl v předmětné věci o zaplacení slevy z kupní ceny privatizovaného majetku tak, že: I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1,569.833,44 Kč s 18% úrokem ročně z této částky od 14. 12. 1995 do zaplacení a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Co do částky 6,429.556,86 Kč s 18% úrokem z této částky od 14. 2. 1995 se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit českému státu na nákladech řízení částku 7.900,- Kč, žalovaný je povinen zaplatit českému státu na náhradu nákladů řízení částku 1.975,- Kč, oba do tří dnů od právní moci rozsudku do pokladny Městského soudu v Praze .

K odvolání žalovaného proti výrokům I. a IV. rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl, že: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku I., ve které byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni částku 1,569.833,44 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a ve výrocích III. a IV. potvrzuje. II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku I., ve které byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni 18% úrok ročně z částky 1,569.833,44 Kč od 14. 12. 1995 do zaplacení, mění tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá. III. Ve výroku II. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení .

Co do výroku II., jímž změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. ohledně 18% úroku, odůvodnil odvolací soud své rozhodnutí tím, že v čl. IV. kupní smlouvy ze dne 1. 8. 1995 bylo účastníky výslovně dohodnuto, že kupujícímu (žalobkyni) bude vrácen toliko vlastní přeplatek předběžné kupní ceny bez jakéhokoli úročení.

Do výroku II. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje od ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., popř. od ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tj. že výrokem II. rozsudku odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a zdůrazňuje, že dovolací soud řešil otázku spočívající v úročení přeplatku kupní ceny v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvod uvádí žalobkyně nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Odvolací soud podle názoru dovolatelky posoudil otázku úročení přeplatku kupní ceny v rozporu s § 574 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), podle něhož dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnu teprve vzniknout, je neplatná. V daném případě se kupující (žalobkyně) vzdala dnem uzavření smlouvy o prodeji privatizovaného majetku, tj. dne 1. 8. 1995, předem svého práva na úrok z případného přeplatku kupní ceny, ač dne 1. 8. 1995 ani prodávající (žalovaný), ani kupující (žalobkyně) nemohli vědět, zda přeplatek vznikne, případně v jakém rozsahu.

Dovolatelka má za to, že předmětný článek IV. smlouvy je absolutně neplatný, poněvadž mezi relativně neplatné právní úkony v ustanovení § 40a obč. zák. ustanovení § 574 odst. 2 obč. zák. zařazeno není. Absolutní neplatnost nastává přímo ze zákona a soud k ní přihlíží i bez návrhu (ex officio) a působí vůči každému.

Dovolatelka současně poukazuje na ustanovení § 41 obč. zák., podle něhož vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. V daném případě je daná část článku IV. smlouvy oddělitelná od ostatního obsahu, takže neplatností je dotčena jen předmětná část.

Dovolatelka z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil výrok II. napadeného rozsudku a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že podané dovolání splňuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1. § 241 a § 241a odst. 1 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Poté, co usnesením podle § 107 o. s. ř. rozhodl o procesním nástupnictví po v mezidobí zaniklém žalovaném, se dále zabýval důvodností dovolání.

Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen, popř. správně aplikován.

Předmětem dovolacího řízení je pouze nárok žalobkyně na zaplacení 18% úroku z prodlení z částky, která představuje rozdíl mezi tzv. předběžnou kupní cenou a výslednou kupní cenou, jak vyplývá z článku IV. smlouvy ze dne 1. 8. 1995 o prodeji privatizovaného majetku.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nebyl dovoláním zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci je rozhodný především skutkový závěr, vyvozený z čl. IV. předmětu smlouvy.

V článku IV. cit. smlouvy se v odstavci pátém mimo jiné určuje, že pokud bude zaplacená záloha (předběžná kupní cena) vyšší než kupní cena, vrátí prodávající rozdíl do třiceti dnů od odsouhlasení zápisu na účet kupujícího, uvedený v čl. I. Ujednává se, že kupujícímu bude vrácen toliko vlastní přeplatek bez jakéhokoli úročení .

Toto smluvní ustanovení je nutno vyložit tak, že jde o rozdíl v kupní ceně neboli přeplatek kupní ceny a mohlo být použito jen tehdy, došlo-li mezi stranami k odsouhlasení zápisu (dohodě) o konečné (skutečné) kupní ceně. Pouze v takovém případě mohl vzniknout přeplatek kupní ceny za podmínek, předvídaných cit. smluvním ustanovením.

Jestliže však k takovéto dohodě nedošlo, je předmětné smluvní ustanovení neaplikovatelné a výklad odvolacího soudu není správný.

Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení v dotčeném rozsahu zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení, a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 in fine a odstavec 3 věta první o. s. ř.).

O nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 poslední věta o. s. ř.). Přitom odvolací soud nepřehlédne, že mění-li rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, pak sám rozhoduje o nákladech řízení před soudem prvního stupně, aniž by tento nákladový výrok (z pohledu ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. zjevně nesprávně) formuloval jako výrok měnící nebo dokonce (jako v napadeném rozsudku) jako výrok potvrzující.

Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 226 odst. 1 ve vazbě na § 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. února 2006

JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.

předseda senátu