29 Odo 1036/2003
Datum rozhodnutí: 30.03.2006
Dotčené předpisy: § 1 odst. 2 předpisu č. 328/1991Sb., § 1 odst. 3 předpisu č. 328/1991Sb., § 1a odst. 3 předpisu č. 328/1991Sb., § 4 odst. 2 předpisu č. 328/1991Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 3 odst. 1 písm. c) předpisu č. 551/1991Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 1036/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v konkursní věci dlužnice Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, o návrhu věřitelek a/ T. a. s., b/ O., akciová společnost, c/ R., a. s., na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 K 65/2001, o dovolání navrhujících věřitelek proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2003, č. j. 1 Ko 55/2003-174, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Navrhující věřitelky jsou povinny zaplatit dlužnici společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.625,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce dlužnice JUDr. O. K.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze dne 13. prosince 2002, č. j. 59 K 65/2001-149, Městský soud v Praze zamítl návrh věřitelek a/ T. a. s., b/ O., akciová společnost a c/ R., a. s. na prohlášení konkursu na majetek dlužnice Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že navrhující věřitelky neprokázaly, že mají vůči dlužnici splatnou pohledávku, když pohledávky, jež získaly postoupením, jsou sporné co do základu a sporné je i jejich postoupení. Jsou-li navrhující věřitelky názoru, že mají pohledávky vůči dlužnici, je nutné, aby je vyřešily individuálně v probíhajícím nalézacím řízení, které konkursní řízení nahradit nemůže. Nebyl též osvědčen úpadek dlužnice v žádné z jeho forem. Dlužnice je nadto osobou podléhající režimu § 1a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ).

Vrchní soud v Praze k odvolání navrhujících věřitelek usnesením ze dne 18. června 2003, č. j. 1 Ko 55/2003-174, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud nepokládal za správný úsudek soudu prvního stupně, že dlužnice je osobou, která podléhá režimu § 1a ZKV, uváděje, že nejde o právnickou osobu, jejíž dluhy stát převzal nebo za něž se zaručil. Ohledně ostatních důvodů zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu však měl rozhodnutí soudu prvního stupně za správné. Konkrétně přitakal soudu prvního stupně v závěru, že navrhující věřitelky nedoložily splatné pohledávky vůči dlužnici, nejsou-li pravomocně skončena nalézací řízení, v nichž je o důvodnosti tvrzených nároků rozhodováno. V souvislosti se zmínkou odvolatelek o stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98 (uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) - dále též jen stanovisko , odvolací soud poznamenal, že shodně s názorem uvedeným ve stanovisku je přesvědčen, že je-li k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele zapotřebí provést rozsáhlé dokazování (dlužník pohledávku popírá a předložené listiny existenci pohledávky neosvědčují /lhostejno, zda jde o případ neúplnosti listin věřitele nebo o případ, kdy listiny předkládané dlužníkem jsou schopny zpochybnit obsah listin předkládaných navrhujícím věřitelem/), je nutno návrh na prohlášení konkursu (bez ohledu na to, zda účastníci učinili důkazní návrhy ve výše uvedeném směru či nikoli) zamítnout proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil. Podle odvolacího soudu není povinností věřitele zahájit před podáním návrhu na prohlášení konkursu jiným návrhem nalézací řízení o splnění povinnosti dlužníka a až po právní moci rozhodnutí vydaného v nalézacím řízení se domáhat prohlášení konkursu. Takový postup by byl jistě nepraktický tam, kde důkazní materiál v rukou věřitele je do té míry průkazný a nezpochybnitelný, že již při předběžném posouzení nároku tohoto věřitele je zřejmé, že dlužníkova obrana nemůže obstát. Jiná situace však nastává, je li dlužníkova argumentace zpochybňující věřitelův nárok nebo naopak prokazující vzájemnou pohledávku dlužníka natolik kvalifikovaná, že přezkoumání a posouzení její důvodnosti vyžaduje prostor, jenž je vyhrazen právě řízení nalézacímu. V daném případě se soud prvního stupně pohledávkami odvolatelek zabýval a v odůvodnění rozhodnutí vyložil, proč návrh na prohlášení konkursu neshledal důvodným. Nelze přehlédnout - pokračoval odvolací soud - že u některých pohledávek vzhledem k tvrzenému prodlení dlužnice (např. u postupitele SZZ Krnov od 14. února 1997 a u postupitelky Mgr. V. od 17. září 1996) měly věřitelky dostatečný časový prostor k jejich uplatnění žalobami v nalézacích řízeních, jejichž výsledek by je či postupitele v případě procesního úspěchu (a následného nezaplacení přiznaných částek dlužnicí) dostatečným způsobem kvalifikoval k podání návrhu na prohlášení konkursu a osvědčoval jejich aktivní legitimaci v konkursním řízení. Jde proto především k tíži věřitelů, že tento standardní způsob uplatnění nároku pominuli. Tím, že se postupníci domáhali přímo prohlášení konkursu na majetek dlužnice, zvolili postup, který soudy obou stupňů neshledaly dostatečně skutkově a právně podloženým. Míra doložení těchto nároků a osvědčení jejich existence není taková, aby konkurs bylo možné prohlásit, aniž by konkursní soud v rozsahu přesahujícím rámec potřeby tohoto řízení prováděl dokazování o skutečnostech mezi účastníky sporných. K otázce osvědčení úpadku dlužnice odvolací soud odkázal na závěry formulované ve stanovisku, podle kterých, jestliže dlužník není ochoten k úhradě splatné pohledávky věřitele, kterou je - objektivně vzato - schopen zaplatit, nejsou splněny podmínky úpadku (srov. bod XIV. stanoviska, str. 181 /357/). K tomu z listin předložených dlužnicí uzavřel, že dlužnice má prostředky potřebné k úhradě pohledávek navrhujících věřitelek. Tomu, že nejde o účelové tvrzení dlužnice, podle odvolacího soudu svědčí i úspěšnost obrany dlužnice v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 3, z jehož nepravomocného rozsudku ze dne 18. prosince 2002, č. j. 11 C 284/2002-47, se podává, že jím byla zamítnuta žaloba navrhující věřitelky b/ o zaplacení částky 6.148.602,60 Kč. Dlužnicí během řízení deklarovaná ochota podrobit se výsledkům pravomocně skončených nalézacích řízení přitom koresponduje s jejím jednáním (s dílčí výhradou uspokojení pohledávky navrhující věřitelky a/ až v průběhu výkonu rozhodnutí), když např. pohledávka navrhující věřitelky c/ byla v podstatě zapravena a k úhradě zbývá (v porovnání s původní výší) její nepatrná část. Tvrzená pohledávka navrhující věřitelky c/ představující náklady řízení ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. Ro 747/2002 dosud nevznikla, neboť povinnost k úhradě nákladů řízení je zásadně dána až v souvislosti s vydáním rozhodnutí, jímž je účastník k této platbě zavázán.

Proti usnesení odvolacího soudu podaly navrhující věřitelky včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítajíce, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně dovolatelky kritizují závěr odvolacího soudu, že nebyl osvědčen úpadek dlužnice, majíce za to, že dlužnice v úpadku je, když je dána mnohost věřitelů i neschopnost dlužnice plnit své splatné závazky a dovolatelky tento úpadek osvědčily. Úpadek mohl být eventuelně dále a lépe osvědčen, kdyby soudy, jak je obvyklé, aktivně zjišťovaly pohledávky za dlužnicí i dalších jejích věřitelů, nejméně u dovolatelkami jmenovaných zdravotnických zařízení. Listiny, jimž odvolací soud přiznal relevanci co do osvědčení hospodářské situace dlužnice, nemají podle dovolatelek dostatečnou vypovídací schopnost ohledně posouzení úpadku dlužnice. Samotná skutečnost, že dlužnice má prostředky k úhradě dovolatelkami tvrzených pohledávek, automaticky neznamená, že dlužnice není nebo nemůže být v úpadku. Dovolatelky akcentují jako veřejně známou skutečnost, že dlužnice dluží řádově miliardy korun řadě zdravotnických zařízení v celé České republice a je neustále v prodlení s úhradou svých závazků, odkazujíce na zprávu ČTK z 15. září 2003. Podle dovolatelek jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v rozporu s výše označeným stanoviskem, podle kterého platí, že osvědčení úpadku dlužníka a osvědčení majetku dlužníka, postačujícího k úhradě nákladů konkursu, není náležitostí návrhu na prohlášení konkursu, ani podmínkou konkursního řízení (jde o bod VII. stanoviska, str. 174 /350/) a věřitel může návrh na prohlášení konkursu podat i pro splatnou pohledávku, o níž dosud nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto (jde o bod VIII. stanoviska, str. 176 /352/). Ačkoliv část pohledávek dovolatelek (nejméně nárok věřitelky a/ na zákonný úrok za prodlení dlužnice s úhradou vykonatelné pohledávky dle platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 20 C 91/2001 a nárok věřitelky c/ na náhradu nákladů řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. Ro 747/2002) je podle dovolatelek zcela nesporná, odvolací soud přesto naznal, že soud prvního stupně nepochybil, když veškeré pohledávky dovolatelek vůči dlužnici označil za nedoložené a sporné. Dále dovolatelky vyslovují podiv nad závěrem odvolacího soudu, že obrana a argumentace dlužnice je dostatečně kvalifikovaná a proto nastává jiná situace, kdy pohledávky musí být přezkoumány v nalézacím řízení. Dovolatelky nechápou, jaký vliv na existenci úpadku dlužnice může mít kvalifikovanost její obrany a argumentace proti pohledávkám dovolatelek. Stejně tak se dovolatelky pozastavují nad zjištěním odvolacího soudu, že ze strany dlužnice v rámci její argumentace nejde o ryze účelové tvrzení vedené snahou odvrátit nebo oddálit prohlášení konkursu, o čemž údajně svědčí i úspěšnost obrany dlužnice v dosud pravomocně neukončeném řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 284/2002. Odvolacímu soudu dovolatelky rovněž vytýkají, že se mýlí, uvádí-li v napadeném usnesení, že u některých pohledávek (např. pohledávky postoupené do SZZ K. a Mgr. V.) pominuly jejich uplatnění žalobami v nalézacím řízení, jejichž výsledek by je dostatečně kvalifikoval k podání návrhu na prohlášení konkursu. Všechny v návrhu na prohlášení konkursu tvrzené pohledávky za dlužnicí totiž žalobami v nalézacím řízení uplatnily. Proto dovolatelky požadují, aby Nejvyšší soud usnesení soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dlužnice ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně je zamítnout. Konkrétně poukazuje na to, že dovolatelky - odkazujíce pouze na ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. - nedoložily v mezích uplatněných dovolacích argumentů přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., ač tato povinnost plyne z ustanovení § 238a odst. 2 o. s. ř. Nad tento rámec pak dlužnice zdůrazňuje, že v nalézacím řízení nebyl dosud žádný z dovolatelkami uplatňovaných nároků přiznán. Za nepřijatelné dlužnice označuje tvrzení, že listiny prověřované auditem, projednávané vládou a schvalované Poslaneckou Sněmovnou nemají dostatečnou vypovídací schopnost. Kromě toho dlužnice setrvává na názoru, že je právnickou osobu zřízenou zákonem, vůči které v souladu s ustanovením § 1a ZKV nelze zákon o konkursu a vyrovnání použít. To podle dlužnice plyne nejen z právní teorie (potud zmiňuje dílo Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 1. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 1995 a výklad tam podaný k § 1a), nýbrž i z konstrukce zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, jež dlužnici odlišuje od tzv. zaměstnaneckých pojišťoven a která nedovoluje prohlásit konkurs na majetek dlužnice, s tím, že se připravuje i novela označeného zákona, jež má zakotvit zákaz prohlášení konkursu na majetek dlužnice.

Dovolání není v této věci přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu, je nutno poměřovat prostřednictvím ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř., přičemž ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/, § 238, § 238a odst. 1 písm. b/ až g/ a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.

Oproti mínění dovolatelek pak dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné i proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci konkursu a vyrovnání. Dle ustanovení § 238a odst. 2 o. s. ř. však v takovém případě platí obdobně ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř.

Z uvedeného plyne, že podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je možné přípustnost dovolání založit jen ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Jinak řečeno, dovolání proti napadenému potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu může být přípustné jen za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že toto rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podmínka, aby šlo o rozhodnutí ve věci samé , je v tomto případě splněna (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poučení o dovolání, jehož se dovolatelkám dostalo v napadeném rozhodnutí, je tudíž přiléhavé.

Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. přitom určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde.

Dovolatelky sice uplatňují způsobilý dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., Nejvyšší soud však ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně významné po právní stránce nepokládá. Pro tuto úvahu pokládal Nejvyšší soud za rozhodný především výklad zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném v době vydání napadeného usnesení (18. června 2003), tj. ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000, č. 370/2000 Sb., č. 120/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 403/2002 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 101/2003 Sb.

V rovině právního posouzení věci dovolatelky odvolacímu soudu vytýkají především nesprávnost závěru, že nedoložily své splatné pohledávky vůči dlužnici, majíce za to, že minimálně část jejich pohledávek je nesporná. V této souvislosti však žádnou obecně formulovanou právní otázku Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládají, přičemž posouzení spornosti pohledávek jednotlivých navrhujících věřitelek nemá samo o sobě judikatorní přesah. Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení dovolatelek, že usnesení soudů nižších stupňů jsou v rozporu se závěry obsaženými ve stanovisku, citovanými v dovolání.

Závěr, že osvědčení úpadku dlužníka a osvědčení majetku dlužníka, postačujícího k úhradě nákladů konkursu, není náležitostí návrhu na prohlášení konkursu, ani podmínkou konkursního řízení, obsažený v bodu VII. stanoviska, str. 174 (350), je v dovolání citován mimo kontext posuzovaného případu. Uvedená věta se vztahuje (jak plyne z příslušného bodu stanoviska) k náležitostem návrhu na prohlášení konkursu ve smyslu § 4 odst. 2 ZKV a k podmínkám konkursního řízení, za nichž lze takový návrh vůbec projednat. V posuzované věci však návrh na prohlášení konkursu za projednatelný pokládán byl a byl též meritorně přezkoumán. Napadené rozhodnutí již proto s tímto bodem stanoviska v rozporu býti nemůže.

Také věta, podle níž věřitel může návrh na prohlášení konkursu podat i pro splatnou pohledávku, o níž dosud nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto, pomíjí další část právní věty bodu VIII. stanoviska, str. 176 /352/, ze které byla vyňata a podle které dále platí, že povaha řízení o návrhu na prohlášení konkursu nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování, není však povinností konkursního soudu provádět dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (navrhovatele konkursu) skutečně existuje . Závěry odvolacího soudu jsou tedy i potud v obecné rovině s cit. stanoviskem souladné.

Nemá-li judikatorní přesah přezkoumání závěru odvolacího soudu, že dovolatelky nedoložily své splatné pohledávky vůči dlužnici, je nadbytečné zabývat se tím, zda napadené rozhodnutí má zásadní význam po stránce právní v řešení otázky, zda dlužnice je v úpadku ve smyslu § 1 odst. 2 nebo 3 ZKV. I kdyby totiž tato otázka byla posouzena jinak, než jak ji řešil odvolací soud, závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace by i tak bránil prohlášení konkursu na základě návrhu podaného dovolatelkami. Pro úplnost však Nejvyšší soud uvádí, že ani v tomto ohledu mu dovolatelky nepředložily k řešení žádnou obecně formulovanou právní otázku, jež by mohla založit přípustnost dovolání ve smyslu kritérií formulovaných v § 237 odst. 3 o. s. ř.

Konečně Nejvyšší soud uvádí, že ačkoli v dovolacím řízení zásadně platí, že při posuzování věcné správnosti dovoláním napadeného pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu nemůže dovolací soud přihlížet ke změnám v hmotněprávní úpravě, které nastaly po rozhodnutí odvolacího soudu (shodně srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 5/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v průběhu dovolacího řízení nastala skutečnost, jež by případné zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí dovolacím soudem činila bezpředmětným, neboť v takto obnoveném řízení by již dovolatelky s návrhem na prohlášení konkursu na majetek dlužnice uspět nemohly.

Jde o to, že v době vydání napadeného usnesení platil zákon č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění zákonů č. 592/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 60/1995 Sb., č. 149/1996 Sb., č. 48/1997 Sb., č. 305/1997 Sb., č. 93/1998 Sb., č. 127/1998 Sb., č. 69/2000 Sb., č. 132/2000 Sb., č. 220/2000 Sb. a č. 49/2002 Sb., tedy v podobě, která se k postižitelnosti majetku dlužnice konkursem nikterak nevyslovovala.

S účinnosti od 1. ledna 2004, prostřednictvím novely provedené zákonem č. 455/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, však byl zákon č. 551/1991 Sb. doplněn v § 3 o větu druhou, podle které majetek, se kterým hospodaří Pojišťovna (kterou je ve smyslu legislativní zkratky obsažené v § 1 uvedeného zákona míněna Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky), nemůže být předmětem konkursu ani vyrovnání podle zvláštního právního předpisu. V této podobě platí uvedené ustanovení dosud, přičemž z něj takto vyplývá, že na majetek dlužnice od uvedeného data konkurs prohlásit nelze.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn tím, že procesně úspěšné dlužnici vzniklo ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. - právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška ). Ve smyslu ustanovení § 8 písm. b/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky činí sazba odměny 3.100,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 1.550,- Kč, jelikož advokát dlužnice učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 75,- Kč, tak dovolací soud přiznal dlužnici k tíži dovolatelek celkem 1.625,- Kč. Se zřetelem k povaze uplatňovaného práva uložil Nejvyšší soud dovolatelkám úhradu této částky rukou společnou a nerozdílnou.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 30. března 2006

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu