29 Odo 1028/2005
Datum rozhodnutí: 27.02.2006
Dotčené předpisy: § 23 předpisu č. 328/1991Sb., § 25 předpisu č. 328/1991Sb.




29 Odo 1028/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce O. s. K., proti žalované P., akciové společnosti, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 90/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2005, č.j. 13 Cmo 446/2004-57, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 2. září 2004, č.j. 7 Cm 90/2003-24, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu na určení, že žalobce má za úpadkyní K., b. dům K., a. s. v likvidaci (dále jen úpadkyně ) pohledávku ve výši 25,037.942,38 Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.) a zamítl návrh žalobce na přerušení řízení (výrok III.).

Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 23 odst. 2, § 24 a § 25 odst. 2 a 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZKV ), a na ustanovení § 91 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) - přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žaloba na určení pravosti nevykonatelné pohledávky musí být podána vůči popírajícímu konkursnímu věřiteli a správci konkursní podstaty, když v takovém případě jde na straně žalovaných o tzv. nerozlučné společenství. V situaci, kdy žalobce shora uvedenou zásadu nerespektoval, a žalobu na určení pravosti nevykonatelné pohledávky podal pouze vůči popírající věřitelce, není dána - podle přesvědčení odvolacího soudu - věcná legitimace na straně žalované jako hmotně právní předpoklad žalobcova úspěchu ve věci .

Argumentaci žalobce, vycházející z ustanovení § 25 odst. 2 a 3 ZKV, přitom odvolací soud neshledal důvodnou. Upozornil, že okruh účastníků ve sporech o určení pravosti vykonatelné pohledávky upravuje zákon o konkursu a vyrovnání (v ustanovení § 24) jinak, když v těchto řízeních popírající konkursní věřitel své právo na určení neexistence pohledávky může uplatnit pouze vůči jejímu věřiteli a ustanovení § 25 ZKV zakládá pouze povinnost správce konkursní podstaty výsledek takového řízení respektovat.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatel zdůrazňuje, že odvolací soud (i soud prvního stupně) posoudil otázku pasivní věcné legitimace a existence popěrného úkonu žalované (rozuměj úkonu, jímž žalovaná jako konkursní věřitelka úpadkyně popřela pohledávku žalobce, určení jejíž pravosti je předmětem tohoto řízení) v rozporu s hmotným právem. S poukazem na skutečnost, že správce konkursní podstaty úpadkyně jeho pohledávku uznal, a tato byla popřena pouze konkursní věřitelkou (žalovanou), shledává dovolatel požadavek, aby i za této situace musel žalobu na určení pravosti pohledávky podat i vůči správci konkursní podstaty, za odporující ustanovení § 25 odst. 2 a 3 ZKV.

Dále dovolatel akcentuje, že žalovaná se do konkursního řízení vedeného na majetek úpadkyně přihlásila účelově s částkou 22,- Kč (vlastní náklady za doporučený dopis) a popřela pohledávku žalobce z naprosto nesmyslných a nedoložených důvodů . Jelikož předmětná částka 22,- Kč nemá charakter pohledávky a podle přezkumného listu v konkursním spise neexistuje, považuje dovolatel přihlášku žalované do konkursního řízení za absolutně neplatný právní úkon podle ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), pročež jsou i další úkony žalované (včetně popření pohledávky žalobce), která se de facto nestala konkursní věřitelkou, neplatné a neúčinné.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé a v souvisejících výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za po právní stránce zásadně významné a s jeho závěry se ztotožňuje.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobce výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu s pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Závěr, podle kterého se konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou domáhat určení svého práva, přičemž žalobu musí podat u soudu, který prohlásil konkurs, proti popírajícím konkursním věřitelům i správci (ostatně jednoznačně vyplývající z ustanovení § 23 odst. 2 ZKV), je jednotně zastáván i soudní praxí. Tak v bodě XXXI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že byla-li popřena pohledávka, která není vykonatelná, podává žalobu přihlašovatel (konkursní věřitel, který ji přihlásil), s tím, že na straně žalované je věcně legitimován správce konkursní podstaty a konkursní věřitelé, kteří pohledávku popřeli. K témuž závěru se pak Nejvyšší soud přihlásil rovněž v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 37/2003 ), přičemž dále doplnil, že poučení žalobce o tom, zda ve věci má či může být žalován další žalovaný, není součástí poučovací povinnosti soudu podle ustanovení § 5 o. s. ř. Tamtéž zdůraznil, že otázkou, zda jsou obecné soudy povinny poučovat účastníky o tom, zda má či může být žalován ještě další subjekt, se již dříve zabýval Ústavní soud, přičemž v nálezu ze dne 3. ledna 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 2, uzavřel, že takové poučení zřetelně vybočuje z mezí procesních pravidel sporu, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení.

Oproti názoru dovolatele pak shora uvedené judikatorní závěry Nejvyšší soud neshledává ani rozpornými s ustanovením § 25 odst. 2 a 3 ZKV, když uvedená ustanovení upravují pouze otázky povahy nákladů sporů o pravost, výši či pořadí popřených pohledávek a podmínky nároku popírajícího věřitele na jejich náhradu (odstavec 2) a oznamovací povinnost účastníka, jenž měl ve sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky úspěch, uplatnit bez zbytečného odkladu výsledek tohoto sporu u správce, přičemž nevypovídají nic o pasivní věcné legitimaci žalovaných ve sporu o určení pravosti nevykonatelné pohledávky. Tyto názory Nejvyššího soudu přitom již dříve obstály i v ústavní rovině, když ústavní stížnost v typově srovnatelné věci ve zmíněném R 37/2003 Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. března 2002, sp. zn. II. ÚS 312/99.

Z hlediska posouzení podmínek přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou bezcenné rovněž úvahy dovolatele o tom, zda přihláška žalované do konkursního řízení vedeného na majetek úpadkyně (včetně dalších na tuto přihlášku navazujících úkonů) je absolutně neplatným právním úkonem podle ustanovení § 39 obč. zák. Je tomu totiž proto, že jak přihláška pohledávky, tak její popření nejsou úkony hmotně právní nýbrž procesní (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 29/2002 a 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), u nichž pojmově o neplatnost podle ustanovení § 39 obč. zák. jít nemůže.

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.]

Nákladový výrok se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. února 2006





JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu