29 Odo 1025/2005
Datum rozhodnutí: 28.06.2007
Dotčené předpisy:




29 Odo 1025/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové rozhodl v právní věci žalobce Ing. P. Š., proti žalovaným 1/ Ing. P. Š., a 2/ Z. Š., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 56 C 26/2000, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. října 2004, č. j. 8 Co 470/2004-76, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. října 2004, č. j. 8 Co 470/2004-76 a ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. března 2004, č. j. 56 C 26/2000-56, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

JUDr. S. K. se jako správkyně konkursní podstaty úpadce Ing. P.a Š. žalobou domáhala po žalovaných (1/ úpadci Ing. P. Š. a 2/ Z. Š.) společně a nerozdílně zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím.

Rozsudkem ze dne 22. března 2004, č. j. 56 C 26/2000-56, Okresní soud v Ostravě žalobě vyhověl a uložil žalovaným zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku do konkursní podstaty úpadce společně a nerozdílně částku 150.000,- Kč s desetiprocentním úrokem z prodlení od 1. září 1999 do zaplacení.

Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žaloba je důvodná, dovozuje pasívní legitimaci žalovaných z ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ). Uvádí, že druhý žalovaný sice měl žalovanou částku (představující jeho zákonný dědický podíl) podle usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. února 1999, sp. zn. D 1276/98, vyplatit prvnímu žalovanému (úpadci), v souladu s ustanovením § 6 odst. 2 ZKV však měl povinnost zaplatit ji do úpadcovy konkursní podstaty, jako majetek do ní náležející. U prvního žalovaného, který uvedenou částku převzal, jde tak o bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 odst. občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), jelikož přijal plnění bez právního důvodu a je proto povinen je vydat tomu, na jehož úkor se obohatil (žalobkyni). Povinnost k úhradě žalované částky druhým žalovaným plyne z výše označeného usnesení okresního soudu. Neplnil-li druhý žalovaný do konkursní podstaty úpadce, pak svůj závazek dosud řádně a včas nesplnil. Z povahy sporu pak podle soudu plyne solidární povinnost žalovaných k úhradě přisouzené částky. K 1. září 1999 přitom byli oba žalovaní v prodlení se zaplacením žalované částky a výše přiznaného úroku z prodlení je v souladu s ustanovením § 1 nařízení vlády č. 42/1994 Sb.

K odvolání druhého žalovaného Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 8. října 2004 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadené části, tj. ve vztahu ke druhému žalovanému.

Odvolací soud převzal jako věcně správný skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně. Dále zdůraznil, že to, zda druhý žalovaný v době vyplacení částky 150.000,- Kč prvnímu žalovanému věděl, že na prvního žalovaného byl prohlášen konkurs, není podstatné; za podstatné naopak měl, že žalovaná částky nebyla ani přes výzvu správkyně konkursní podstaty zaplacena do úpadcovy konkursní podstaty, ačkoli konkurs byl prohlášen již 18. ledna 1995.

Soud prvního stupně - pokračoval odvolací soud - správně dovodil, že tím, že druhý žalovaný plnil úpadci, na jehož majetek byl dříve prohlášen konkurs, nesplnil svůj závazek vůči konkursní podstatě a rozhodl proto správně, uložil-li zaplacení žalované částky do konkursní podstaty. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu nepochybil ani v určení doby od které byl přiznán úrok z prodlení a ve stanovení jeho výše.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítaje, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Konkrétně dovolatel uvádí, že odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a řízení zastavit.

Odvolací soud dle dovolatele zcela pominul, že dovolatel byl na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. února 1999 povinen vyplatit částku 150.000,- Kč (jako dědický podíl) úpadci (prvnímu žalovanému), což se také (jak po skutkové stránce uzavřel soud prvního stupně) stalo (18. července 1999). Soudu rozhodujícímu o dědictví bylo na základě přípisů žalobkyně známo, že na majetek prvního žalovaného je prohlášen konkurs. Dovolatel se proto nedopustil žádného protiprávního jednání, jestliže respektoval usnesení tohoto soudu.

Dovolatel usuzuje, že příslušná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání vyložil soud v části, do jakých rukou je třeba skládat plnění, příliš extenzívně. Připouští, že ustanovení § 6 odst. 2 a § 14 odst. 1 ZKV definují konkursní podstatu a účinky prohlášení konkursu, dodává však, že neurčují, do jakých rukou se plnění vkládá, s tím, že je běžnou praxí, že i po prohlášení konkursu jsou na účet úpadce popřípadě na jeho pokladnu skládány dlužné částky. Úpadce musí být poučen - uzavírá dovolatel - že takto přijatou částku peněz musí vydat do konkursní podstaty. Neučiní-li tak, je to věcí mezi ním a správcem konkursní podstaty, řešenou zpravidla v rámci trestního práva.

Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.

Dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o. s. ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde, Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., pro posouzení otázky vztahu dědického řízení a řízení konkursního, dovolacím soudem dosud neřešené.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:

1) Usnesením ze dne 18. ledna 1995, sp. zn. 24 K 40/94, prohlásil Krajský soudu v Ostravě konkurs na majetek dlužníka Ing. P. Š. a správkyní jeho konkursní podstaty ustanovil JUDr. S. K..

2) Podle usnesení ze dne 25. února 1999, sp. zn. D 1276/98, jímž Okresní soud v Ostravě schválil dohodu dědiců (obou žalovaných) se druhý žalovaný zavázal do 3 dnů od právní moci usnesení vyplatit prvnímu žalovanému na jeho zákonný dědický podíl (po zůstaviteli Ing. Z. Š.) částku 150.000,- Kč.

3) Druhý žalovaný částku 150.000,- Kč vyplatil 18. července 1999 prvnímu žalovanému (úpadci); do konkursní podstaty se tato částka nedostala.

Dle ustanovení § 460 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), ve znění účinném v době smrti zůstavitele (jež je i stávajícím zněním), dědictví se nabývá smrtí zůstavitele.

Podle ustanovení § 14 odst. 1 ZKV prohlášení konkursu má - mimo jiné - tyto účinky:

a/ oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Osoba, která uzavřela s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době jejího uzavření věděla o prohlášení konkursu;

b/ úpadce může odmítnout přijetí daru nebo odmítnout dědictví jen se souhlasem správce;

( )

d/ řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, mohou být zahájena jen na návrh správce nebo proti správci; jde-li o pohledávky, které je třeba přihlásit v konkursu (§ 20 odst. 1 ZKV), může být řízení, s výjimkou řízení o výkon rozhodnutí, zahájeno jen za podmínek uvedených v § 23 a 24 ZKV.

V této podobě platilo cit. ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání v době smrti zůstavitele a jde i o jeho stávající znění. Ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ a b/ ZKV přitom takto platila již v době prohlášení konkursu na majetek dlužníka.

Podoba ustanovení § 14 odst. 1 písm. d/ ZKV je sice jiná, než v době prohlášení konkursu - její protipól se tehdy nacházel v ustanovení § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV (naposledy ve znění zákona č. 224/1995 Sb.), jež k účinkům prohlášení konkursu řadilo, že řízení týkající se nároků na oddělené uspokojení (§ 28 ZKV) nebo na vyloučení věci z podstaty lze zahájit a v něm pokračovat jen proti správci - s přihlédnutím k bodu 1. článku V. zákona č. 94/1996 Sb. se však ustanovení § 14 odst. 1 písm. d/ ZKV v dnešním znění prosadilo s účinností od 1. června 1996 i v konkursu vedeném na majetek prvního žalovaného.

Uvedené pak ve spojení s ustanovením § 460 obč. zák. znamená, že v dědickém řízení zahájeném 17. dubna 1998, tedy za trvání konkursu vedeného na jeho majetek, mohl úpadce (první žalovaný) činit jen úkony týkající se otázky, zda dědictví odmítá, s tím omezením, že dědictví mohl platně odmítnout jen se souhlasem správkyně konkursní podstaty. Neodmítl-li úpadce dědictví, pak se dědického řízení na jeho místě měla účastnit správkyně jeho konkursní podstaty (ve smyslu § 14 odst. 1 písm. d/ ZKV šlo o řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty) a jen ona byla osobou způsobilou uzavřít dědickou dohodu se druhým žalovaným.

Soudy nižších stupňů tento aspekt věci zjevně přehlédly a právní závěr, že dědické řízení je pravomocně skončeno, dovodily, ačkoli podle jejich zjištění se dědického řízení účastnil úpadce (a nikoli správkyně jeho konkursní podstaty). Již na tomto základě lze proto uzavřít, že napadené rozhodnutí nemůže obstát, neboť dědické řízení, jehož se neúčastnil ten, kdo se jej podle zákona účastnit měl, logicky nemohlo být pravomocně skončeno a závěr, že dovolatel byl k úhradě dědického podílu povinen na základě výsledků pravomocně skončeného dědického řízení, je tudíž předčasný.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil nejen napadené rozhodnutí, nýbrž (jelikož je nesprávné ze stejných důvodů) ve vztahu ke druhému žalovanému i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že v průběhu dovolacího řízení byl konkurs na majetek dlužníka zrušen a správkyně konkursní podstaty zproštěna výkonu funkce, vstoupil do řízení na její místo bez dalšího dlužník (který se řízení jako první žalovaný již neúčastní, neboť ohledně něj byla věc pravomocně skončena již rozsudkem soudu prvního stupně) - srov. § 45 odst. 1 ZKV. Tomu odpovídá i označení účastníků v záhlaví tohoto rozhodnutí.

Praktickým důsledkem skutečností popsaných výše je, že Podle usnesení ze dne 25. února 1999, sp. zn. D 1276/98, jímž Okresní soud v Ostravě schválil dohodu dědiců, musí být znovu doručeno bývalému úpadci (v bdivém,, kdy mu bylo doručováno poprvé, účastníkem nebyl /tím naopak byla tehdy opomenutá správkyně konkursní podstaty/ a stal se jím /namísto správkyně konkursní podstaty/ až v návaznosti na okamžik, kdy nastaly účinky zrušení konkursu na jeho majetek. Teprve od tohoto nového doručení bude případně možné odvozovat případnou právní moc označeného usnesení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. června 2007



JUDr. Zdeněk Krčmář



předseda senátu