29 Odo 1004/2003
Datum rozhodnutí: 21.12.2005
Dotčené předpisy: § 126 předpisu č. 99/1963Sb., § 132 předpisu č. 99/1963Sb., § 642 předpisu č. 513/1991Sb.




29 Odo 1004/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivana Meluzína a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně K., spol. s r. o., proti žalovanému J. K., o zaplacení částky 97.111,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 266/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. května 2003, č. j. 27 Co 187/2002 126, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 15. května 2002, č. j. 5 C 266/98 110, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 97.111,- Kč s 20,6 % úrokem z prodlení z částky 86.350,- Kč od 3. října 1995 do zaplacení a z částky 10.761,- Kč od 28. května 1996 do zaplacení. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobkyni (jako zhotovitelce) vznikl vůči žalovanému (jako objednateli) nárok na zaplacení ceny díla ze smlouvy o dílo uzavřené podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) a to ve výši 97.111,- Kč. Rovněž však vzal za prokázáno, že žalovaný zprostředkoval žalobkyni uzavření smlouvy o dílo se společností H. s. r. o. a s Ing. P. B., čímž mu podle ústní dohody účastníků (a v intencích ustanovení § 642 a § 644 obch. zák.) vznikl vůči žalobkyni nárok na provizi ve výši 200.000,- Kč. Důvod zamítnutí žaloby pak shledal v tom, že žalovaný svou pohledávku započetl proti pohledávce žalobkyně a tímto způsobem došlo k zániku žalobou uplatněné pohledávky.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. května 2003, č. j. 27 Co 187/2002 126, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí části příslušenství, konkrétně, co do 5,3 % úroku z prodlení z částky 86.350,- Kč od 3. října 1995 do zaplacení a z částky 10.761,- Kč od 28. května 1996 do zaplacení (první výrok); ve zbývající části jej změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 97.111,- Kč s 15,3 % úrokem z prodlení z částky 86.350,- Kč od 3. října 1995 do zaplacení a z částky 10.761,- Kč od 29. května 1996 do zaplacení (druhý výrok). Odvolací soud poukázal na to, že mezi účastníky nebyla spornou existence žalobkyniny pohledávky vůči žalovanému, nýbrž existence pohledávky, kterou žalovaný uplatnil vůči pohledávce žalobkyně k započtení. Zdůraznil dále, že v situaci, kdy žalobkyně popřela existenci ústně uzavřené smlouvy o zprostředkování, prokazoval žalovaný tuto dohodu výpověďmi svědků Ing. P. V. a Ing. P. B. Svědek V. pak podle odvolacího soudu sice vypovídal ve prospěch žalovaného, odvolací soud však poukázal na rozdíly v tvrzeních žalovaného a výpovědi svědka V., přičemž uzavřel, že obsah smlouvy o zprostředkování nebylo možné z této výpovědi dovodit. K výpovědi svědka B. pak odvolací soud poznamenal, že ten k obsahu označené smlouvy neuvedl ničeho. Za opodstatněnou pokládal odvolací soud i námitku žalobkyně, že jí žalovaný až do zahájení sporu smluvenou provizi nevyúčtoval, uzavíraje, že tvrzení žalovaného, že se tak nestalo pro velmi dobré přátelské vztahy, není přesvědčivé. Nebylo rovněž prokázáno tvrzení žalovaného, že měl provádět dodávku interiéru pro společnost H. s. r. o. a pro rodinný dům Ing. P. B. Odvolací soud na základě výše uvedeného uzavřel, že k uzavření ústní smlouvy o zprostředkování mezi účastníky nedošlo a že jde toliko o účelově vznesenou námitku žalovaného. Žalobu o zaplacení částky 97.111,- Kč proto shledal po právu. Změnu rozsahu příslušenství odůvodnil odvolací soud odkazem na ustanovení § 502 obch. zák., s tím, že ke dni uzavření smlouvy o dílo činil úrok za střednědobý úvěr 14,3%.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný včasné dovolání, namítaje, že ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání dovolatel snáší argumenty na podporu závěru, že žaloba je nedůvodná, neboť žalovaná pohledávka zanikla započtením, a to konkrétně započtením jeho pohledávky ve výši 200.000,- Kč vůči žalobkyni z titulu smlouvy o zprostředkování. K tomuto závěru přitom dovolatel dospívá tím, že provádí vlastní rozbor hodnocení výpovědí svědků V. a B. Dovolatel požaduje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolací důvod uplatněný dovolatelem v rovině jím užitých argumentů zjevně není dán. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, totiž dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu; to platí i tehdy, jsou-li tyto skutkové závěry rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2005, pod číslem 98). Jinak řečeno, prověrku správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem nelze provést způsobem uplatněným v posuzovaném dovolání, totiž tak, že dovolatel zde po skutkové stránce jinak (než odvolací soud) hodnotí provedené důkazy a na nesprávnost napadeného rozhodnutí usuzuje z takto přetvořeného skutkového stavu.

V podobě obsažené v dovolání nevystihují uplatněné argumenty po obsahové stránce dostatečně ani dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž slouží právě k uplatnění výhrad proti skutkovým závěrům odvolacího soudu.

Jinak řečeno, dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části. Námitka, že se nestala okolnost, již měl soud dokazováním za zjištěnu, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel současně nezpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (srov. k tomu mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tímto způsobem však dovolatel výhrady ke skutkovému stavu věci zjištěnému odvolacím soudem neformuloval (jeho námitky se soustřeďují na polemiku s významem skutkových zjištění odvolacího soudu z výpovědí svědků B. a V.). Ani tím, jak sám hodnotí výpověď svědka B., však dovolatel nevyvrací závěr odvolacího soudu, že tomuto svědku nebylo o obsahu zprostředkovatelské smlouvy a o tom, zda vůbec byla uzavřena, ničeho známo.

Výpověď svědka V. hodnotí dovolatel jinak než odvolací soud uváděje, že jí byla prokázána ústní zprostředkovatelská smlouva, s tím, že to, zda provize činila 200.000,- Kč přesně nebo jen přibližně, není významné, stejně jako námitky žalobkyně k věrohodnosti tohoto svědka (s tím, že ať už je svědek zaměstnancem nebo společníkem některé ze stran sporu, vypovídal po poučení o následcích křivé výpovědi). Takto formulované argumenty však jak řečeno výše správnost skutkových závěrů odvolacího soudu co do významu této výpovědi nejsou způsobilé zpochybnit. Obecně platí, že z hlediska věrohodnosti a průkaznosti svědecké výpovědi může být významné i to, jak se tato výpověď odchyluje od tvrzení účastníků. Podstatné přitom není jak se dovolatel domnívá ani to, že zprostředkovatelská smlouva nevyžaduje ke své platnosti ujednání o výši provize (vskutku stačí, že jde o smlouvu úplatnou), nýbrž to, že v daném případě byla dohoda o provizi tvrzena (a proto i prokazována). Stejně tak platí, že z hlediska úvah o věrohodnosti svědeckých výpovědí přihlíží soud i k tomu, jaký je poměr svědka k účastníkům řízení.

Lze tudíž uzavřít, že dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dán není a že dovolání po obsahové stránce neposkytuje ani oporu pro závěr o existenci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř.

Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 a 6 o. s. ř.).

Výrok o nákladech řízení je ve shodě s ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolatel, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na jejich náhradu právo a u žalobkyně žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 21. prosince 2005

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu