29 NSCR 77/2013
Datum rozhodnutí: 21.12.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243c o. s. ř.




NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY KSLB 54 INS 21923/2012 originál 29 NSČR 77/2013-A-82


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka AUTO M PLUS, s. r. o. , se sídlem v Liberci 6, Vratislavická 1012, PSČ 460 06, identifikační číslo osoby 25021265, zastoupeného Mgr. Janem Hraško, advokátem, se sídlem v Liberci IV, Revoluční 123/17, PSČ 460 01, o insolvenčním návrhu věřitele Credium, a. s. , se sídlem v Praze 13, Office Park, Bucharova 2657/12, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 25139886, zastoupeného JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem, se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, PSČ 602 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem pobočky v Liberci , se sídlem v Liberci, Pelhřimovská 541/16, PSČ 460 79, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 54 INS 21923/2012, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2013, č. j. KSLB 54 INS 21923/2012, 2 VSPH 331/2013-A-66, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání dlužníka AUTO M PLUS, s. r. o. (mimo jiné) potvrdil v bodě I. výroku usnesení ze dne 8. února 2013, č. j. KSLB 54 INS 21923/2012-A-50, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci (dále jen insolvenční soud ) zjistil úpadek dlužníka.
Dovolání dlužníka proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Dovolací argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že dlužník (v dohodě o uznání závazku a jeho splácení ze dne 7. prosince 2009) uznal ve smyslu ustanovení § 323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), určitý závazek jasně a srozumitelně určený právním důvodem, výší i splatností , je pouhou polemikou s výkladem obsahu navrhovatelem předložené listiny (dohody o uznání) učiněným odvolacím soudem.
Nejvyšší soud má přitom výklad odvolacího soudu za souladný jak s výkladovými pravidly určenými ustanovením § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a § 266 obch. zák., jakož i zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, tak s judikaturou dovolacího soudu (k tomu srov. např. důvody rozsudku ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1126/2003, rozsudku ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1489/2006, nebo usnesení ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 1395/2013).
Rovněž námitka, podle níž insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka na základě vadného insolvenčního návrhu, neboť insolvenční navrhovatel v něm nevylíčil rozhodující skutečnosti, které by osvědčovaly úpadek dlužníka, přípustnost dovolání nezakládá. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněném pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku dlužníka není významné, že insolvenční soud osvědčil úpadek dlužníka, ačkoliv věřitelský insolvenční návrh měl (případně) vady, pro které mohl být odmítnut dle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona. Vadný insolvenční návrh totiž není onou překážkou stanovenou v tomto zákoně (rozuměj v insolvenčním zákoně), jež bránila vydání rozhodnutí o úpadku (srov. § 141 odst. 1 insolvenčního zákona).
K argumentaci dovolatele, podle níž je schopen uhradit všechny soudu osvědčené pohledávky , neboť disponuje majetkem, který je okamžitě zpeněžitelný a má navíc také pohledávky za zákazníky a odběrateli ve splatnosti, či krátce po splatnosti okamžitě dobytné , Nejvyšší soud uvádí, že již v usnesení ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněném pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. V usneseních ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009, a ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, pak doplnil, že zmíněná teze má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů.
V soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 42/2011, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2013, pod číslem 114) rovněž není pochyb o tom, že založil-li dlužník procesní obranu proti věřitelskému insolvenčnímu návrhu na tvrzení, že pohledávka insolvenčního navrhovatele následně zanikla tím, že dlužník proti ní uplatnil k započtení vlastní pohledávku vůči insolvenčnímu navrhovateli, pak k tomu, aby insolvenční soud mohl insolvenčnímu navrhovateli upřít aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu (a jen z tohoto důvodu takový návrh zamítnout), je nezbytné prokázat opodstatněnost dlužníkovy obrany (mít zánik pohledávky započtením za doložený).
O tom, že tak dlužník v poměrech dané věci neučinil, Nejvyšší soud (ve shodě se soudy nižších stupňů) žádné pochybnosti nemá. Ostatně i kdyby dlužníkem tvrzená vzájemná pohledávka v právu vskutku existovala (vznikla), zjevně by jak se podává z obsahu spisu nemohla dosahovat výše pohledávky insolvenčního navrhovatele (k tomu, že při určení výše škody vzniklé tím, že nedošlo ke sjednanému prodeji nemovité věci, nelze vycházet, jak nesprávně konstruuje dovolatel, z ceny nemovitosti vedené v účetnictví dlužníka , nýbrž z hodnoty nemovitosti, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2007, sp. zn. 25 Cdo 1415/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2010, sp. zn. 25 Cdo 902/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 25 Cdo 2819/2013).
Z hlediska přípustnosti dovolání jsou konečně právně bezcenné rovněž výhrady dovolatele, podle nichž odvolací soud projednal odvolání dlužníka proti usnesení insolvenčního soudu, aniž by jakkoliv řešil (dříve podané) odvolání proti usnesení ze dne 10. ledna 2013, č. j. KSLB 54 INS 21923/2012-A-19, kterým insolvenční soud nařídil předběžné opatření, jímž dlužníku uložil, aby s majetkem, který může náležet do majetkové podstaty dlužníka, nakládal do vydání rozhodnutí o úpadku pouze se souhlasem předběžného insolvenčního správce. Vytýkaný postup odvolacího soudu totiž zjevně nemůže mít na závěr, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, žádný vliv.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. prosince 2015
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu