29 NSCR 75/2015
Datum rozhodnutí: 28.01.2016
Dotčené předpisy: § 110 odst. 1 IZ., § 173 odst. 1 IZ.




NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY KSBR 26 INS 2466/2014 originál 29 NSČR 75/2015-P16-22

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužnice Petry Fišerové, narozené 19. července 1976, bytem v Nové Vsi 57, PSČ 675 21, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 26 INS 2466/2014, o přihlášce pohledávky věřitele č. 16, o dovolání věřitele č. 16 Ing. Aleše Beka, narozeného 30. listopadu 1973, bytem v Praze 10, Brigádníků 2934/101, PSČ 100 00, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. srpna 2014, č. j. KSBR 26 INS 2466/2014, 3 VSOL 523/2014-P16-9, takto:

Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze dne 29. dubna 2014, č. j. KSBR 26 INS 2466/2014-P16-3, odmítl Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) - vycházeje z ustanovení § 173 odst. 1 a § 185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)
- přihlášku pohledávky věřitele č. 16 Ing. Aleše Beka (dále též jen věřitel ) [bod I. výroku] a určil, že právní mocí rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí (bod II. výroku).
Insolvenční soud vyšel z toho, že usnesením ze dne 20. února 2014, č. j. KSBR 26 INS 2466/2014-A-10, zjistil úpadek dlužnice, povolil jeho řešení oddlužením a současně vyzval věřitele, kteří tak dosud neučinili, aby do 30 dnů ode dne zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku přihlásili své pohledávky. Dále poukázal na to, že rozhodnutí o úpadku bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 20. února 2014, pročež posledním dnem lhůty stanovené pro přihlášení pohledávek bylo pondělí 24. března 2014.
Na základě zjištění, že věřitel přihlásil pohledávku do insolvenční ho řízení až dne 22. dubna 2014, pak insolvenční soud uzavřel, že přihláška byla podána opožděně.
K odvolání věřitele Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že přihláška pohledávky věřitele je opožděná. Přitom zdůraznil, že skutečnost, že věřitel má svou pohledávku zajištěnu zástavním právem na nemovitostech ve vlastnictví dlužnice, nezakládá výjimku z úpravy, podle které věřitelé podávají přihlášky pohledávek v propadné lhůtě stanovené rozhodnutím o úpadku. Rovněž sepis předmětu zajištění do majetkové podstaty podle odvolacího soudu nemá ve vztahu k běhu lhůty pro podání přihlášky věřitele žádný význam, ani nezakládá jeho právo, aby byl vyrozuměn o soupisu (s případným dopadem do běhu lhůty k podání přihlášek).
Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva , které v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
V závěrech, na nichž spočívá, je totiž napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Již v důvodech usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněného pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že i zajištěný věřitel má povinnost (chce-li být v insolvenčním řízení uspokojen z majetkové podstaty dlužníka) uplatnit pohledávku vůči dlužníku podáním přihlášky (§ 165 a § 166 insolvenčního zákona).
K tomu Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 23/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2014, pod číslem 98 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 4. prosince 2013, sp. zn. IV. ÚS 2766/13) doplnil, že přihlášení pohledávky není podmíněno tím (není nijak závislé na tom), zda a kdy insolvenční správce sepíše majetek sloužící k zajištění do majetkové podstaty dlužníka.
V usnesení ze dne 23. října 2013, sen. zn. 29 NSČR 87/2013, Nejvyšší soud výslovně poznamenal, že argumenty, podle nichž věřitel nevěděl o zahájení insolvenčního řízení, že je osobou v tomto směru právně nevzdělanou a má omezený přístup k využívání elektronických médií, kde je insolvenční rejstřík zveřejňován, nejsou způsobilé zvrátit účinky zmeškání lhůty k podání přihlášky věřitelovy pohledávky do insolvenčního řízení.
Pro úplnost lze dodat, že závěr, podle něhož je zástavní věřitel povinen přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka do skončení propadné procesní lhůty určené v rozhodnutí o úpadku, platí i pro zástavního věřitele, jenž má vůči dlužníku pouze zástavní pohledávku (dlužník je zástavním dlužníkem, nikoli však osobním dlužníkem), je-li zástava v době rozhodnutí o úpadku ve vlastnictví dlužníka (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 39/2014, uveřejněné pod číslem 39/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V usnesení ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 NSČR 118/2013, odkázal Nejvyšší soud co do ústavněprávních výhrad tamního dovolatele na usnesení Ústavního soudu ze dne 1. března 2000, sp. zn. II. ÚS 22/2000. V něm Ústavní soud dovodil, že právní úprava konkursního řízení reflektuje jak hmotněprávní aspekty (tj. uspořádání majetkových vztahů), tak i procesněprávní stránku (způsob řešení). Aktivita dotčených věřitelů je v konkursním řízení soustředěna do ustálených forem, k nimž patří i přihlašování pohledávek. Úprava obsažená v § 20 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, chápe právo věřitele podat přihlášku pohledávky stejně jako právo na žalobu. Za tím účelem stanoví i procesní pravidla pro věřitelův postup. Přitom je nutno zdůraznit, že jejich nerespektování nevede k zániku pohledávky, vyvolává však nepříznivé následky směřující k tomu, že věřitel nebude uspokojen v rámci konkursního řízení. Stanovená pravidla jsou všeobecně známá a je zcela na vůli a schopnostech věřitele, aby ve stanovené lhůtě, má-li zájem stát se účastníkem konkursního řízení a tím si zachovat možnost, aby dosáhl uspokojení z majetku tvořícího konkursní podstatu, učinil vhodná opatření vedoucí ke včasnému přihlášení jeho pohledávky. Pokud tak neučiní, bere na sebe riziko, že se nestane účastníkem konkursního řízení, příp. že se k jeho přihlášce nebude přihlížet, čímž svoje postavení ztratí. Jde o naprosto přirozený a obvyklý důsledek uplatnění principu vigilantibus iura skripta sunt vytvářejícího rámec pro autonomní chování subjektů soukromoprávních vztahů. Citovaná parémie odráží konstrukci, podle níž je mechanismus fungování soukromého práva vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých zájmů právně relevantním chováním. Je proto absurdní, aby se kdokoliv dovolával zásahu do svých práv, když nepříznivý důsledek si způsobil sám svým vlastním chováním.
K tomu Nejvyšší soud tamtéž uvedl, že byť tyto závěry zformuloval Ústavní soud při posuzování zákona o konkursu a vyrovnání, jsou obdobně aplikovatelné i v poměrech insolvenčního řízení, které probíhá podle insolvenčního zákona, dodávaje, že to platí tím spíše, že informace o průběhu jednotlivých insolvenčních řízení jsou (na rozdíl od konkursního řízení vedeného dle zákona o konkursu a vyrovnání) veřejnosti přístupné prostřednictvím institutu insolvenčního rejstříku.
Zbývá dodat, že námitkou, zda není lhůta 30 dnů stanovená v rozhodnutí o úpadku nepřiměřeně krátká, se již Nejvyšší soud opakovaně zabýval (byť při výkladu ustanovení § 136 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013). Srov. např. usnesení ze dne 4. září 2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008, uveřejněné pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. ledna 2009 sp. zn. I. ÚS 2536/08) a dále usnesení ze dne 22. října 2009, sen. zn. 29 NSČR 27/2009, uveřejněné pod číslem 63/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V nich Nejvyšší soud tuto námitku neshledal opodstatněnou, přičemž poukázal i na to, že z ustanovení § 173 odst. 1 věty první insolvenčního zákona a z ustanovení § 110 odst. 1 insolvenčního zákona se podává, že věřitelé dlužníka jsou oprávněni uplatnit své pohledávky přihláškou již od zahájení insolvenčního řízení, a to i v případě, že insolvenční soud ještě nezveřejnil výzvu k podávání přihlášek.
Důvod cokoli měnit na této své judikatuře neshledává Nejvyšší soud ani na základě obsahu dovolání. Dovolatelův názor, že jím označená ustanovení insolvenčního zákona odporují českému ústavnímu pořádku, Nejvyšší soud nesdílí.
Závěrem Nejvyšší soud poznamenává, že přípustnost dovolání zjevně nemohou založit ani výhrady dovolatele proti přijatému způsobu řešení úpadku dlužnice. V souvislosti s posuzováním včasnosti přihlášky totiž nelze přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, které v dané věci nabylo právní moci dne 26. února 2014.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužnici, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenční ho řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2016


Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu