29 NSCR 67/2015
Datum rozhodnutí: 04.01.2016
Dotčené předpisy: § 1 písm. a) IZ., § 143 odst. 2 IZ., § 243b o. s. ř., § 18 IZ., § 19 IZ.




NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY MSPH 93 INS 14656/2014 originál 29 NSČR 67/2015-A-48


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka REALITY 21, s. r. o. , se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Na Poříčí 1071/17, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26130742, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 14656/2014, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ Mgr. Dany Krudencové , narozené 16. července 1970, bytem v Praze 10, PSČ 109 00, 2/ Jitky Sedlmajerové , narozené 3. května 1969, bytem ve Hvězdonicích 25, PSČ 257 24, 3/ Evy Novotné , narozené 4. října 1962, bytem v Praze 4, Lysinská 759/11, PSČ 143 00, 4/ Jiřího Novotného , narozeného 15. října 1986, bytem v Praze 4 Modřanech, Lysinská 759/11, PSČ 143 00, a 5/ Moniky Novotné , narozené 29. října 1981, bytem v Praze 5, Ovčí hájek 2167/32, PSČ 158 00, všech zastoupených Mgr. Michalem Bieleckim, advokátem, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, PSČ 120 00, o dovolání insolvenčních navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2015, č. j. MSPH 93 INS 14656/2014, 1 VSPH 2372/2014-A-38, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze dne 21. října 2014, č. j. MSPH 93 INS 14656/2014-A-25, Městský soud v Praze (dále jen insolvenční soud ) zamítl insolvenční návrh věřitelů (bod I. výroku), uložil insolvenčním navrhovatelům zaplatit soudní poplatek (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
K odvolání navrhovatelů Vrchní soud v Praze rozhodnutí insolvenčního soudu v záhlaví označeným usnesením potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud dospěl k závěru, že insolvenční navrhovatelé nejsou aktivně legitimováni k podání insolvenčního návrhu, neboť povinnost vydat navrhovatelům částky měl na základě uzavřených dohod o úschově finančních prostředků a listin (dále jen smlouvy o úschově ) výhradně uschovatel advokát Mgr. Miloš Vlasák (dále jen M. V. ).
Přitom nevyloučil, že navrhovatelům mohly vůči dlužníku vzniknout jiné pohledávky v souvislosti s uzavřenými zprostředkovatelskými smlouvami (například pohledávky z titulu náhrady škody), jejichž existenci však navrhovatelé v insolvenčním návrhu netvrdili. Navíc by k osvědčení takových pohledávek bylo nutné provést rozsáhlé dokazování.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání, jehož přípustnost dovozují z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení (otázky) procesního práva, vyřešené dovolacím soudem, která by měla být posouzena jinak a dále z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, dosud dovolacím soudem neřešené, a navrhují, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelé zejména nesouhlasí s tím, že by v insolvenčním řízení nebylo možné provést důkaz výslechy několika svědků, kterými by se prokázala existence úpadku. Mají za to, že účelem insolvenčního řízení je především řešení situace, kdy má dlužník větší množství věřitelů. V kontextu dalších okolností je podle nich výhodnější provést několik výslechů svědků namísto nutnosti iniciace několika desítek nalézacích soudních sporů.
Odvolací soud však podle dovolatelů pochybil také v posouzení nedostatku skutkových tvrzení týkajících se pohledávek na náhradu škody, když dovolatelé v průběhu insolvenčního řízení taková tvrzení učinili.
Za nesprávné pak považují i právní posouzení postavení M. V. jako samostatného subjektu. Dovolatelé mají naopak za to, že uvedený advokát jednal jako osoba použitá dlužníkem a vztah mezi dlužníkem a M. V. by měl být spíše posouzen jako vztah dodavatel
subdodavatel.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že již v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněném pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu) dovodil, že:
1/ Účelem insolvenčního řízení není vyřešení individuálního sporu (individuálních sporů) o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a jeho dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů [§ 1 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)].
2/ Insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Proto pro něj platí závěr, že není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje.
3/ Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit (§ 143 odst. 2 věta první insolvenčního zákona) nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce.
4/ Je věcí insolvenčního navrhovatele (jemu k tíži jde) zvážit před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce před k tomu povolaným orgánem, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v insolvenčním řízení.
Z těchto závěrů (od nichž nemá důvod se odchylovat ani v projednávané věci a s nimiž je napadené rozhodnutí v souladu) Nejvyšší soud ustáleně vychází a přihlásil se k nim např. v usnesení ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 NSČR 22/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2014, pod číslem 86, a v usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 2/2011, usnesení ze dne 30. října 2014, sen. zn. 29 NSČR 65/2012, usnesení ze dne 30. dubna 2015, sen. zn. 29 NSČR 24/2013, a v usnesení ze dne 16. března 2015, sen. zn. 29 NSČR 18/2015.
Jelikož vzhledem ke shora uvedenému obstojí závěr odvolacího soudu, že k prokázání tvrzení ohledně případných jiných pohledávek dovolatelů (než pohledávek ze smluv o úschově), by bylo nutné provést rozsáhlé dokazování, které přesahuje rámec insolvenčního řízení, je již bezpředmětné zkoumat, zda je opodstatněná námitka dovolatelů, že odvolací soud pochybil také v posouzení nedostatku skutkových tvrzení týkajících se pohledávek na náhradu škody.
Namítají-li dovolatelé dále, že advokát M. V. nejednal samostatně, ale jako osoba použitá dlužníkem, pak zpochybňují právní názor odvolacího soudu, že ze smluv o úschovách uzavřených mezi dovolateli a M. V. jsou vázány toliko osoby, které smlouvu uzavřely, nikoliv dlužník. V soudní praxi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 739/2005) však není žádných pochyb o tom, že nestanoví-li zákon něco jiného, stanovuje smlouva práva a povinnosti pouze mezi jednotlivými stranami. Dlužník, který nebyl stranou smlouvy o úschově, tak nemohl být touto smlouvou vázán a tudíž mu z ní ani nemohla vzniknout žádná práva a povinnosti. Úvaha odvolacího soudu, že povinnost vydat částky přijaté na základě smlouvy o úschově měl pouze M. V. jako schovatel, je tak správná. Okolnost, že dlužníkovi mohla vzniknout v souvislosti s uzavřením uvedené smlouvy odpovědnost za škodu, je v tomto směru nerozhodná.
V dovolání dovolatelé navrhli, aby do řízení na jejich místo v části 97 % jejich pohledávek vstoupila společnost PROTI BEZPRÁVÍ 21 s. r. o., na níž jednotliví navrhovatelé po vydání napadeného rozhodnutí postoupili část svých tvrzených pohledávek. Nabyvatel pohledávky vyslovil se vstupem do insolvenčního řízení souhlas.
Podle § 243b věta za středníkem o. s. ř. ustanovení § 107a o. s. ř. (upravující procesní nástupnictví při singulární sukcesi) pro dovolací řízení neplatí. Ačkoliv procesní nástupnictví v insolvenčním řízení je upraveno v ustanoveních § 18 a 19 insolvenčního zákona (na která ustanovení § 243b věta za středníkem o. s. ř. výslovně neodkazuje), je nutné i pro poměry insolvenčního řízení dovodit, že tohoto ustanovení se v dovolacím řízení, jehož předmětem je rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu podaného věřitelem (tedy skončil-li spor o úpadek pravomocným zamítnutím insolvenčního návrhu), nepoužije. Je tomu tak proto, že označená ustanovení zjevně odporují smyslu a účelu dovolacího řízení (k tomu srov. i Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1964).
Dovolací soud proto k návrhu na procesní nástupnictví, jako k úkonu, který je za dovolacího řízení nepřípustný (§ 41a odst. 3 o. s. ř.), nepřihlédl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání insolvenčních navrhovatelů bylo odmítnuto a dlužníku podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolatelům a dlužníku (jejich právním zástupcům) se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. ledna 2016

Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu