29 NSCR 67/2011
Datum rozhodnutí: 31.10.2013
Dotčené předpisy: § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 232 odst. 1 obch. zák.




NEJVYŠŠÍ SOUD KSPL 20 INS 7145/2009 ČESKÉ REPUBLIKY 29 NSČR 67/2011-A-120

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka Strunal CZ, a.s., se sídlem v Lubech u Chebu, Bezručova 730, PSČ 351 37, identifikační číslo osoby 27 15 07 47, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, PSČ 110 00, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS 7145/2009, o insolvenčním návrhu věřitelů 1) Ing. Zdeňka Tryby , narozeného 26. listopadu 1957, bytem v Ostravě Porubě, V. Vacka 6045, 2) NATUR-BAU, s. r. o., se sídlem v Praze Starém Městě, Na Perštýně 342/1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28 11 39 18 a 3) Bytového družstva Sadová 553 , se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Českobratrská 1805, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 27 78 32 78, všech zastoupených Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, PSČ 702 00, o dovolání insolvenčního navrhovatele Bytového družstva Sadová 553 proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. srpna 2011, č. j. KSPL 20 INS 7145/2009, 1 VSPH 797/2011-A-105, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. srpna 2011, č. j. KSPL 20 INS 7145/2009, 1 VSPH 797/2011-A-105, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni (dále též jen insolvenční soud ) usnesením ze dne 31. března 2011, č. j. KSPL 20 INS 7145/2009-A-95, zamítl insolvenční návrhy věřitelů 1) Ing. Zdeňka Tryby, 2) NATUR-BAU, s. r. o. a 3) Bytového družstva Sadová 553 (dále též jen družstvo ) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Ve vztahu k insolvenčnímu návrhu družstva přitom s odkazem na výsledky provedeného dokazování vyšel z toho, že:
1) Pohledávku ve výši 100.000,- Kč nabylo družstvo od Ing. Zdeňka Tryby (předsedy družstva) na základě postupní smlouvy ze dne 28. března 2011, přičemž jmenovaný označenou pohledávku nabyl v průběhu insolvenčního řízení postupní smlouvou ze dne 22. července 2010 od společnosti Patriot Corporation se sídlem v Nassau na Bahamských ostrovech (dále jen společnost ). Jde o část původní pohledávky společnosti v celkové výši 17,187.500,- Kč, jejíž vznik je spojován s uznáním závazku, které učinil za dlužníka vůči společnosti dne 7. února 2008 Ing. Tryba ve funkci předsedy představenstva dlužníka na základě uznání neplatnosti dohody o příspěvku do vlastního kapitálu právního předchůdce dlužníka COM ENTERPRISE, a. s., ze dne 7. února 2005, na němž se usneslo představenstvo dlužníka na svém zasedání 13. prosince 2007 (dále jen dohoda o vkladu ).
2) Dlužník shora uvedené uznání závazku odvolal , jelikož změnil názor na otázku (ne)platnosti dohody o příspěvku.
S přihlédnutím k právní analýze prof. JUDr. Jana Dědiče, CSc. publikované ve sbírce Pocta Miloši Tomsovi k 80. narozeninám , uzavřel, že družstvo nedoložilo svoji legitimaci dle ustanovení § 105 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), zdůrazňuje, že uznání závazku není právním titulem vzniku pohledávky a družstvo neprokázalo, že dohoda o vkladu je neplatná; naopak dlužník tvrzení družstva předloženými argumenty vyvrátil či přinejmenším natolik zpochybnil, že další dokazování v tomto směru by přesahovalo obvyklé meze insolvenčního řízení. Kromě toho vzal v úvahu, že označenou pohledávku oddělil postupitel od své pohledávky a následně ji postoupil Ing. Trybovi až v průběhu insolvenčního řízení, kdy již bylo zřejmé, že jmenovaný s uplatněnou pohledávkou (z titulu sporného cestovného do Číny) neuspěje, stejně jako tehdejší insolvenční navrhovatel doc. RNDr. Římánek, CSc. se svými marginálními a postupně uspokojenými pohledávkami . Přitom nepřehlédl , že pohledávku proti dlužníku přihlásil ten, kdo ji předtím jménem dlužníka uznal.
Bez ohledu na (ne)existenci pohledávek insolvenčních navrhovatelů insolvenční soud dále akcentoval, že nebyl doložen úpadek dlužníka, když dlužník jednak opakovaně doložil, že má na svých účtech volné finanční prostředky ve výši cca 4,500.000,- Kč, jednak nebyly přihlášeny žádné pohledávky mimo okruh osob jednajících ve shodě (rozuměj insolvenčních navrhovatelů označených v záhlaví tohoto rozhodnutí a původního insolvenčního navrhovatele doc. RNDr. Josefa Římánka, CSc., jakož i Radima Římánka a společnosti).
Vrchní soud v Praze k odvolání druhé a třetího insolvenčního navrhovatele usnesením ze dne 12. srpna 2011, č. j. KSPL 20 INS 7145/2009, 1 VSPH 797/2011-A-105, usnesení insolvenčního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud cituje ustanovení § 133 odst. 1 a 2, § 136 odst. 1 a § 143 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona shledal závěr insolvenčního soudu stran nedostatku aktivní legitimace odvolatelů správným.
Přitom ve vztahu k pohledávce družstva ve výši 100.000,- Kč akcentoval, že s ohledem na kvalifikovanou obranu dlužníka tento nárok nebyl postaven najisto a jeho prokázání by mělo být předmětem nalézacího řízení, nikoli řízení insolvenčního, vedeného podle zásady rychlosti a efektivnosti, v němž zásadně není prostor pro řešení právní otázky, zda byla dohoda o vkladu platná či nikoli a zda právnímu předchůdci družstva vznikl nárok na vrácení tohoto vkladu. Nebylo postaveno najisto, zda ke vkladu skutečně došlo, což však opět nemůže být předmětem zjišťování v insolvenčním řízení. Mimo to z protokolu z jednání soudu ze dne 27. července 2010 plyne, že v případě, že by pohledávka původně náležející společnosti uznaná dlužníkem na základě prohlášení o uznání dluhu ze dne 16. září 2008 byla shledána po právu, dlužník by proti této pohledávce započetl svoji pohledávku ve stejné výši, tedy by po insolvenčním soudu bylo požadováno zabývat se oprávněností takového zápočtu . Potud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 14/2011 ). Současně doplnil, že za této situace zjišťování okolností tvrzeného úpadku dlužníka postrádá podkladu .
Proti usnesení odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a spatřuje zásadní právní význam toho usnesení v řešení otázek:
a) Jaký dopad má uznání dluhu dlužníkem u pohledávky družstva na břemeno tvrzení a břemeno důkazní v insolvenčním řízení ?
b) Zda ke zpochybnění dlužníkem uznaného dluhu postačí revokace uznání, respektive, zda je vůbec možno ex post odvolat uznání dluhu?
c) Zda lze návrh na prohlášení konkursu zamítnout proto, že posouzení existence pohledávky družstva je právně (nikoli skutkově) komplikované?
Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně (ne)osvědčení pohledávky, maje v této souvislosti za podstatné zejména písemné uznání dluhu dlužníkem, jež založilo vyvratitelnou právní domněnku o existenci pohledávky, což se dle ustanovení § 133 o. s. ř. má při hodnocení důkazů projevit tak, že se skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovená domněnka, která připouští důkaz opaku, má za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak .
K odvolání uznání dluhu vyjadřuje dovolatel přesvědčení, podle něhož je uznání dluhu jednostranný právní úkon, s nímž jsou spojeny procesní důsledky. Lze-li vůbec uznání dluhu odvolat, musel by takové odvolání dlužník učinit tak, aby dorazilo adresátovi právního úkonu nejpozději současně s právním úkonem (s uznáním dluhu); odvolat již jednou platné a účinné uznání dluhu není možné .
Konečně dovolatel odmítá přijmout tezi, podle níž je možné zamítnout insolvenční návrh tehdy, je-li pohledávka sporná a řešení otázky existence pohledávky je pouze právně složité .
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil.
Dlužník považuje dovolání jen za pokračující snahu navrhovatelů jako skupiny propojených osob o poškození dlužníka a rozhodně odmítá toto šikanózní zneužívání insolvenčního řízení ; požaduje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení (12. srpna 2011) se rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 31. prosince 2012) podává z bodu 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává a potud má dovolání družstva podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., za přípustné, v řešení otázky aktivní věcné legitimace dovolatele (družstva).
Vzhledem k době vydání napadeného usnesení je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad insolvenčního zákona ve znění účinném do 29. prosince 2011, tj. naposledy ve znění zákona č. 188/2011 Sb.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud již v R 14/2011 zdůraznil, že důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním a podobně) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Rozhodnutí, jímž soud zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazování sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, současně nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení, ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.
V usnesení ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 42/2011, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2013, pod číslem 114, dále Nejvyšší soud doplnil, že v insolvenčním řízení jsou aplikovatelné i závěry, jež přijal (při výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) v usnesení ze dne 6. března 2007, sp. zn. 29 Odo 156/2005. V označeném usnesení ozřejmil, že k tomu, aby soud mohl navrhujícímu věřiteli, jehož splatná pohledávka byla pravomocně přiznána soudem, upřít aktivní legitimaci k podání návrhu na prohlášení konkursu (a jen z tohoto důvodu takový návrh zamítnout), je nezbytné prokázat opodstatněnost dlužníkovy obrany spočívající na tvrzení, že věřitelova pohledávka po zahájení konkursního řízení zanikla započtením (mít zánik pohledávky za doložený). Závěr o tom, že zatím není jisto, zda dlužník vůči navrhujícímu věřiteli pohledávku způsobilou k započtení vůbec má (že to musí být podrobeno dalšímu dokazování), ve skutečnosti potvrzuje, že dlužník s obranou, že řádně doložená pohledávka zanikla, neuspěl a na jeho základě návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek aktivní věcné legitimace navrhujícího věřitele zamítnout nelze. Uvedené závěry se přitom uplatní i tehdy, nedisponuje-li sice navrhující věřitel pohledávkou přiznanou vykonatelným soudním rozhodnutím, avšak vznik jeho pohledávky je řádně doložen a dlužník se brání (pouze) tvrzeným započtením vzájemné pohledávky (k tomu srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2009, sp. zn. 29 Odo 1355/2006).
Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž jednotná v závěru, podle něhož při písemném uznání peněžitého závazku podle ustanovení § 323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), začíná běžet nová čtyřletá promlčecí doba ve smyslu ustanovení § 407 obch. zák. již ode dne, kdy dlužník písemné uznání vyhotovil, a nikoli teprve jeho dojitím do sféry věřitele; ke dni vyhotovení uznání nastává i vyvratitelná domněnka existence uznaného závazku (srov. např. rozsudek ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1297/2004, uveřejněný pod číslem 101/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudků ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001 a ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněných v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod číslem 27 a č. 7, ročník 2003, pod číslem 113).
Konečně obecný závěr, podle něhož domáhá-li se žalobce vrácení určité částky s tvrzením, že ji žalovanému předal, leží na něm důkazní břemeno o tomto tvrzení a je naopak na žalovaném, který tvrdí, že plnění přijal na základě smluvního ujednání, aby prokázal existenci a obsah tvrzené dohody, podle níž byl oprávněn plnění přijmout, popř. podle níž není k vrácení plnění povinen, Nejvyšší soud formuloval v rozsudku ze dne 24. července 2002, sp. zn. 25 Cdo 27/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2002, pod číslem 197 (a následně se k němu přihlásil např. v rozsudcích ze dne 29. března 2005, sp. zn. 29 Odo 1197/2003 a ze dne 30. července 2008, sp. zn. 32 Odo 595/2006).
Promítnuto do poměrů projednávané věci, dospěl-li odvolací soud k závěru, podle něhož pohledávka družstva nebyla postavena najisto , proto, že: 1) v insolvenčním řízení zásadně není prostor pro řešení právní otázky, zda byla smlouva o vkladu platná či nikoli, 2) nebylo postaveno najisto, zda ke vkladu na základě této smlouvy skutečně došlo a 3) by se případně musel zabývat oprávněností procesní obrany dlužníka spočívající v námitce započtení, je takové právní posouzení věci v rozporu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
Odvolací soud totiž zcela pominul hmotně právní i procesně právní důsledky uznání dluhu dlužníkem (a nijak se ani nevyjádřil k platnosti tohoto právního úkonu), neuvedl žádné konkrétní sporné skutečnosti, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení a neoznačil ani žádné důkazy, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) muselo stát a nesprávně z hlediska (ne)doložení pohledávky družstva vyhodnotil i dlužníkem tvrzený zánik pohledávky družstva v důsledku započtení.
Za tohoto stavu není dán žádný důvod, který by soudu bránil přijmout právní závěr o (ne)platnosti smlouvy o vkladu; případná právní složitost takového posouzení sama o sobě k závěru o tom, že by insolvenční řízení (nepřípustně) nahrazovalo sporné řízení o pohledávce, mající svůj základ ve smlouvě o vkladu, vést nemůže.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu (na rozdíl od rozhodnutí insolvenčního soudu) nespočívalo na závěru, že dlužník není v úpadku; proto se tímto aspektem věci nemohl zabývat.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a dovolateli se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. října 2013

JUDr. Petr Gemmel, v. r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marie Krchňavá