29 NSCR 64/2017
Datum rozhodnutí: 27.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.




NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY MSPH 95 INS 11032/2016 originál 29 NSČR 64/2017-A-25


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Milanem Poláškem v insolvenční věci dlužníka Jiřího Miloše, narozeného 19. srpna 1953, bytem v Praze 5, Na Staré 5, PSČ 159 00, zastoupeného JUDr. Helenou Šmídovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 2165/48, PSČ 120 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 95 INS 11032/2016, o insolvenčním návrhu dlužníka, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2016, č. j. MSPH 95 INS 11032/2016, 1 VSPH 1363/2016-A-15, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 10. května 2016, č. j. MSPH 95 INS 11032/2016-A-7, jímž Městský soud v Praze (dále jen insolvenční soud ) odmítl insolvenční návrh dlužníka ze dne 6. května 2016 pro vady podle § 128 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, v němž především namítá, že odvolací nepřihlédl k předloženým dokladům ani ke skutkovému stavu věci, jak byl dlužníkem doložen a že nekonkretizoval svůj závěr o údajné neúplnosti návrhu . Odvolací soud podle dlužníka postupoval v rozporu se zásadami insolvenčního řízení a ryze formalisticky , čímž zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces. Požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Podle § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř. ), je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje ani pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu. Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 (dostupná stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu označené níže též na webových stránkách Ústavního soudu).
Z ustálené judikatorní praxe plyne, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku jde a ve kterých rozhodnutích dovolacího soudu je tato otázka rozdílně řešena. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 ICdo 46/2014, nebo ze dne 3. března 2016, sen. zn. 29 ICdo 15/2016.
Z textu dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) se nepodává srozumitelný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem přípustnost dovolání, jak bylo vyloženo výše, založit nemůže (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první a § 243f odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. dubna 2017
Mgr. Milan P o l á š e k předseda senátu