29 NSCR 61/2014
Datum rozhodnutí: 30.10.2014
Dotčené předpisy: § 141 odst. 1 IZ., § 146 odst. 2 IZ. ve znění od 01.11.2012




NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY MSPH 88 INS 4881/2012 29 NSČR 61/2014-A-104



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníka HOPE VALLEY, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Bartoškova 1448/26, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25754319, zastoupeného Mgr. Martinem Žižkou, advokátem, se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 4881/2012, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ PROFESSIONALS s. r. o. , se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, V Celnici 1031/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25720724, 2/ Adély Kumpové , narozené 9. dubna 1985, bytem v Benátkách nad Jizerou, Dražice 54, PSČ 294 71, a 3/ JUDr. Ivo Krtičky , narozeného 9. července 1950, bytem v Praze 10 - Hostivaři, Chudenická 1055/40, PSČ 102 00, všech zastoupených JUDr. Jiřím Švehlou, advokátem, se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Viktora Huga 377/4, PSČ 150 00, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2014, č. j. MSPH 88 INS 4881/2012, 3 VSPH 1026/2012-A-92, takto:
Dovolání se zamítá. O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze dne 21. června 2012, č. j. MSPH 88 INS 4881/2012-A-27, zamítl Městský soud v Praze (dále jen insolvenční soud ) insolvenční návrh, jímž se insolvenční navrhovatelé (1/ PROFESSIONALS s. r. o., 2/ Adéla Kumpová, 3/ JUDr. Ivo Krtička a 4/ Společenství vlastníků jednotek pro dům Tyršova č. p. 7) domáhali zjištění úpadku dlužníka HOPE VALLEY, s. r. o. (bod I. výroku), vrátil prvnímu až třetímu insolvenčnímu navrhovateli zálohu na náklady insolvenčního řízení (bod II. výroku), rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku) a uložil insolvenčním navrhovatelům zaplatit soudní poplatek za podání insolvenčního návrhu (bod IV. výroku).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zrušil usnesení insolvenčního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jde přitom o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, neboť první usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2013, č. j. MSPH 88 INS 4881/2012, 3 VSPH 1026/2012-A-55, kterým odvolací soud zrušil rozhodnutí insolvenčního soudu ze dne 21. června 2012, č. j. MSPH 88 INS 4881/2012-A-27 a věc mu vrátil k dalšímu řízení (první výrok), zastavil řízení ve vztahu mezi dlužníkem a čtvrtým insolvenčním navrhovatelem (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení mezi dlužníkem a čtvrtým insolvenčním navrhovatelem (třetí výrok), Nejvyšší soud k dovolání dlužníka v prvním výroku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení usnesením ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013 (toto usnesení, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže veřejnosti dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Odvolací soud se nejprve přihlásil jako ke správným k závěrům insolvenčního soudu, podle nichž insolvenční navrhovatelé osvědčili, že mají za dlužníkem pohledávky déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, splatné dokonce déle než tři měsíce (první insolvenční navrhovatel ve výši 414.485,- Kč, druhý insolvenční navrhovatel ve výši 1.527.636,- Kč a třetí insolvenční navrhovatel ve výši 222.600,- Kč), pročež se v dané věci z hlediska dlužníkovy neschopnosti tyto peněžité závazky plnit (podmínky úpadku dle § 3 odst. 1 písm. c/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenčního zákona/), uplatní ve smyslu § 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona vyvratitelná domněnka dlužníkovy platební neschopnosti. Potud odkázal na své usnesení ze dne 9. října 2013, v němž mimo jiné vycházel z toho, že celková výše splatných závazků dlužníka činí 5 mil. Kč.
Po doplnění dokazování dlužníkem předloženými znaleckými posudky odvolací soud uzavřel, že dlužníku se nepodařilo prokázat, že by jeho majetek postačoval k úhradě jeho splatných závazků a vyvrátit tím domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona. Předložené znalecké posudky odvolací soud nepovažoval za dostatečné a úplné k tomu, aby z nich mohl být učiněn závěr, že dlužníkův majetek postačuje k uhrazení tvrzených pohledávek a že insolvenčním navrhovatelům nic nebrání ve vymožení jejich splatných pohledávek v exekuci, jak dovodil insolvenční soud.
Vedle zjištění, které učinil ze znaleckých posudků, odvolací soud přihlédl i k tomu, že na nemovitostech dlužníka váznou zástavní práva ve prospěch zajištěného věřitele PANTER COMPANY s. r. o. (dále jen společnost P ) pro pohledávku ve výši minimálně 5.251.167,50 Kč, jež se stala splatnou k 31. prosinci 2012, s níž insolvenční soud v celkovém souhrnu dlužníkových závazků při hodnocení jeho schopnosti uhradit závazky nekalkuloval .
Závěrem odvolací soud uvedl, že bude na insolvenčním soudu, aby v dalším řízení na základě nejen pouhého součtu ocenění bytů, resp. nedokončené stavby s bytovými jednotkami, podle dlužníkem předložených znaleckých posudků, posoudil hodnotu jeho majetku, a přihlédl ke změně výše dlužníkových závazků s ohledem na splatnost pohledávky společnosti P a existenci zástavních práv váznoucích na sporných nemovitostech ve prospěch tohoto věřitele. Zabývat se bude i reálnou dobytností dlužníkových pohledávek za jeho dlužníky (v uváděné výši 500 tis. Kč) a posoudí též event. schopnost a připravenost dlužníka k dokončení rozestavěných bytů v určitém časovém horizontu, event. reálnou možnost jejich zpeněžení.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 17. března 2014, č. j. MSPH 88 INS 4881/2012, 3 VSPH 1026/2012-A-92, podal dlužník dovolání, maje za to, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, namítaje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby je Nejvyšší soud zrušil.
Konkrétně dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o nutnosti přihlédnout ke změně výše dlužníkových závazků (např. pohledávky společnosti P, která se stala splatnou 31. prosince 2012). Má za to, že z ustanovení § 141 odst. 1 insolvenčního zákona i judikatury jednoznačně vyplývá, že skutkový stav se posuzuje zásadně k okamžiku rozhodování soudu prvního stupně a k později nastalým skutečnostem se nepřihlíží.
Dovolatel míní, že s ohledem na skutkové okolnosti věci a judikaturu (potud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je možné jednoznačně uzavřít, že ke dni rozhodování soudu prvního stupně, ke kterému je nutné skutkový stav posuzovat, se v úpadku nemohl nacházet.
Pro rozhodnutí v této věci jsou přiměřeně aplikovatelná ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) o přípustnosti dovolání (§ 7 insolvenčního zákona).
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky procesního práva (k jakému okamžiku se posuzuje skutkový stav, je-li předmětem odvolacího řízení rozhodnutí o zamítnutí věřitelského insolvenčního návrhu), která v daných souvislostech dosud nebyla beze zbytku zodpovězena.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto v hranicích právních otázek vymezených dovoláním zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 141 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění, jež od nabytí účinnosti insolvenčního zákona nedoznalo změn) proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka není odvolání přípustné. Proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele se může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí o úpadku nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží.
Zákonem č. 334/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, byl s účinností od 1. listopadu 2012 do ustanovení § 146 insolvenčního zákona vložen nový odstavec 2 tohoto znění:
V řízení o odvolání proti rozhodnutí podle § 142 se nepřihlíží ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně.
Již ze samotného textu ustanovení § 141 odst. 1 insolvenčního zákona vyplývá, že neobsahuje zákaz přihlížet ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu. Omezení dle § 141 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona (zákaz přihlížet ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně) se totiž zcela nepochybně pojí jen s rozhodnutím o úpadku. Argumentace dovolatele ustanovením § 141 odst. 1 insolvenčního zákona proto není případná (srov. shodně i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 2/2011).
Přesto se dovolatel nemýlí, tvrdí-li, že podle insolvenčního zákona (v jeho aktuálním znění) je pro odvolací soud rozhodný skutkový stav, který zde byl v době rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu. Omezení, podle kterého se v řízení o odvolání proti rozhodnutí podle § 142 (mezi něž patří i rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu) nepřihlíží ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v insolvenčním zákoně nachází v ustanovení § 146 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. listopadu 2012 (po novele provedené zákonem č. 334/2012 Sb.).
V řízeních, pro která se ustanovení § 146 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. listopadu 2012 neuplatní, však bylo možné přihlédnout ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po zamítnutí insolvenčního návrhu v průběhu odvolacího řízení (k tomu srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 2/2011).
V posuzované věci je proto rozhodující posouzení, zda měl odvolací soud při svém rozhodování vycházet z ustanovení § 146 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. listopadu 2012.
Podle Čl. II zákona č. 344/2012 Sb. (Přechodné ustanovení), zákon č. 182/2006 Sb. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.
Zkoumané ustanovení obsahuje tradiční vyjádření zásady nepravé zpětné účinnosti zákona [srov. bod XI. stanoviska občanskoprávního a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 178-179 (354-355)]. V posuzované věci z toho plyne, že s ohledem na datum vydání usnesení insolvenčního soudu (soudu prvního stupně) o zamítnutí insolvenčního návrhu (dne 21. června 2012) se ustanovení § 146 odst. 2 insolvenčního zákona v jeho současné podobě (účinné od 1. listopadu 2012) neuplatní.
V případě aplikace omezení vtěleného do ustanovení § 146 odst. 2 insolvenčního zákona až v průběhu odvolacího řízení, by totiž ve skutečnosti šlo o (nepřípustnou) pravou zpětnou účinnost. V době podání odvolání odvolatelé spoléhali (mohli spoléhat) na to, že odvolací soud při posuzování důvodnosti odvolání může přihlédnout i ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po rozhodnutí insolvenčního soudu. Zohledněním omezení vtěleného do novely ustanovení § 146 odst. 2 insolvenčního zákona, účinné až v průběhu odvolacího řízení, by o tuto možnost přišli.
Odvolací soud tedy v posuzované věci nepochybil, když při svém rozhodování přihlédl i k pohledávce společnosti P, která se stala splatnou v průběhu odvolacího řízení.
Zpochybňuje-li dovolatel dále správnost skutkových zjištění odvolacího soudu a způsob, jakým hodnotil provedené důkazy (znalecké posudky), uplatňuje v této části dovolání nesprávný (nezpůsobilý) dovolací důvod. Podle úpravy dovolacího řízení platné od 1. ledna 2013 lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Protože se dovolateli nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. října 2014

Mgr. Milan P o l á š e k, v. r.
předseda senátu


Za správnost vyhotovení: Ingrid Rafajová, DiS.