29 NSCR 54/2017
Datum rozhodnutí: 27.04.2017
Dotčené předpisy: § 418 odst. 1 písm. c) IZ., § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.




NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY KSOS 33 INS 4555/2012 originál 29 NSČR 54/2017-B-98


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Tomáše Brauna v insolvenční věci dlužnice Andrey Šulákové , narozené 10. června 1974, bytem v Kopřivnici, Štefánikova 1163/12, PSČ 742 21, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 4555/2012, o způsobu řešení úpadku, o dovolání dlužnice, zastoupené Mgr. Vendulou Vojtkovou, advokátkou, se sídlem v Novém Jičíně, Svatopluka Čecha 1580/25, PSČ 741 01, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. října 2016, č. j. KSOS 33 INS 4555/2012, 1 VSOL 1041/2016-B-78, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Usnesením ze dne 21. června 2016, č. j. KSOS 33 INS 4555/2012-B-38, zrušil Krajský soud v Ostravě (dále jen insolvenční soud ) oddlužení dlužnice Andrey Šulákové (bod I. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužnice a určil, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (body II. a III. výroku).
K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soud u.
Odvolací soud shledal důvod pro zrušení schváleného oddlužení především v okolnosti, že v důsledku zaviněného jednání dlužnici vznikl po schválení oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. V řízení bylo prokázáno, že dlužnici byla rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. června 2014, č. j. 13 C 98/2014-15, který nabyl právní moci 11. července 2014, tedy po schválení oddlužení, uložena povinnost zaplatit věřiteli RWE Energie, s. r. o. (nyní innogy Energie, s. r. o.) z titulu neuhrazené dodávky plynu částku 2 305,50 Kč spolu s náklady řízení ve výši 4 146 Kč. Přestože dlužnice měla dostatečný časový prostor k zaplacení tohoto závazku, v plném rozsahu jej neuhradila.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva , která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena [otázky výkladu § 418 odst. 1 písm. c/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), když dlužnice má za to, že by postup dle daného ustanovení měl být až posledním možným řešením a neměl by být vykládán tak striktně bez zvážení nezaviněné tíživé sociální situace dlužnice ], a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí včetně rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Výkladem § 418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona se Nejvyšší soud oproti mínění dovolatelky již zabýval. V usnesení ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2015, uveřejněném pod číslem 83/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu, formuloval a odůvodnil závěr, že k předpokladům pro zrušení oddlužení ve smyslu § 418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona patří:
1/ Vznik peněžitého závazku dlužníka po schválení oddlužení.
2/ Neuhrazení tohoto peněžitého závazku po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti.
3/ Zaviněné jednání dlužníka vedoucí ke vzniku tohoto peněžitého závazku.
Pro závěr, že dlužník vznik závazku zavinil , postačuje (jelikož insolvenční zákon neurčuje jinak) zavinění ve formě nedbalosti.
Od těchto závěrů se napadené rozhodnutí nijak neodchyluje, neboť odvolací soud vyšel z toho, že sporný závazek dovolatelky vznikl po schválení oddlužení, i podle tvrzení samotné dovolatelky vznikl jejím zaviněním ( nedorozuměním při převádění odběrného místa na nového nájemce bytu ; viz B-16) a dovolatelka jej ani ke dni rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu neuhradila.
Dovolatelka správnost výkladu § 418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona odvolacím soudem zpochybňuje především námitkou, že toto ustanovení nelze vykládat striktně a zrušení oddlužení, resp. konkurs má být až posledním možným řešením . Tím však nepředkládá žádný relevantní argument pro zpochybnění závěrů napadeného rozhodnutí ve vztahu k aplikaci § 418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona. Pokud jsou totiž naplněny podmínky tohoto ustanovení, je povinností insolvenčního soudu rozhodnout o zrušení oddlužení a prohlásit na majetek dlužníka konkurs, přičemž není podstatné, zda by v případě pokračování oddlužení nezajištění věřitelé dlužníka obdrželi alespoň 30 % zjištěných pohledávek.
Nadto dovolatelka pomíjí, že podmínky pro zrušení oddlužení nastaly již v roce 2014 a soudy nižších stupňů poskytly dovolatelce nezvykle dlouhý časový úsek ke zjednání nápravy (závazek uhradit), což však dovolatelka v plném rozsahu neučinila ani do rozhodnutí odvolacího soudu.
Zbývá dodat, že pro účely dovolacího řízení je právně bezcenné tvrzení dovolatelky, že v současné době (ke dni 22. února 2017) již nemá žádný peněžitý závazek po dobu delší 30 dní po lhůtě splatnosti. Přihlédnout k této nové skutečnosti Nejvyššímu soudu zapovídá § 241a odst. 6 o. s. ř.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužnice, je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu.
Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužnice má povahu výroku závislého na výroku o zrušení oddlužení. V režimu § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zrušení oddlužení.
To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenční správkyni, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. dubna 2017
Mgr. Milan P o l á š e k předseda senátu