29 NSCR 40/2009
Datum rozhodnutí: 29.03.2012
Dotčené předpisy: § 3 IZ., § 143 IZ.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY KSUL 69 INS 4112/2009 29 NSČR 40/2009-A-97
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka INSKY spol. s r. o. , se sídlem v Ústí nad Labem, Nový Svět 100, PSČ 400 07, identifikační číslo osoby 00671533, zastoupeného JUDr. Janem Růžkem, advokátem, se sídlem v Lounech, Poděbradova 751, PSČ 440 01, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ Paladino s. r. o. , se sídlem v Praze 10 - Záběhlicích, Záběhlická 1784/25, PSČ 106 00, identifikační číslo osoby 25679406, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Mastnou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Modřínova 1478/34, PSČ 182 00, 2/ Tanvaldská rekreační, s. r. o. , se sídlem v Tanvaldě, Palackého 433, PSČ 468 41, identifikační číslo osoby 28681738, zastoupeného Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, PSČ 110 00 a 3/ JINA s. r. o. , se sídlem Sedlec 195, PSČ 691 21, identifikační číslo osoby 25516612, zastoupeného JUDr. Petronelou Sojkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Vinohradská 1, Ostopovice, PSČ 664 49, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 69 INS 4112/2009, o dovolání insolvenčních navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2009, č. j. KSUL 69 INS 4112/2009, 1 VSPH 562/2009-A-73, 1 VSPH 592/2009-A-74, ve znění opravného usnesení ze dne 12. října 2009, č. j. KSUL 69 INS 4112/2009, 1 VSPH 562/2009, 1 VSPH 592/2009-A-76, takto:

I. Dovolání se odmítají.
II. Insolvenční navrhovatelé jsou povinni zaplatit dlužníku na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 6.120,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce dlužníka.

O d ů v o d n ě n í:

Usnesením ze dne 17. srpna 2009, č. j. KSUL 69 INS 4112/2009-A-52, zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen insolvenční soud ) insolvenční návrh, jímž se věřitelé 1/ Paladino s. r. o., 2/ Tanvaldská rekreační, s. r. o. a 3/ JINA s. r. o. domáhali zjištění úpadku dlužníka INSKY spol. s r. o. (bod I. výroku), rozhodl, že insolvenční navrhovatelé jsou povinni zaplatit dlužníku společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení, jejíž výše bude určena doplňujícím usnesením (bod II. výroku), určil, že prvnímu insolvenčnímu navrhovateli se vrací po právní moci usnesení složená záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,- Kč (bod III. výroku) a za tím účelem vyzval prvního insolvenčního navrhovatele ke sdělení čísla účtu (bod IV. výroku).
Usnesením ze dne 31. srpna 2009, č. j. KSUL 69 INS 4112/2009-A-54, pak insolvenční soud doplnil své usnesení ze dne 17. srpna 2009 v bodě II. výroku tak, že insolvenční navrhovatelé jsou povinni zaplatit dlužníku k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci usnesení společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 23.582,30 Kč (bod I. výroku). Tamtéž dále určil, že náhrada nákladů řízení bude dlužníku uhrazena ze zálohy na náklady insolvenčního řízení složené prvním insolvenčním navrhovatelem (bod II. výroku) a že prvnímu insolvenčnímu navrhovateli se vrací po právní moci usnesení pouze zbytek složené zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 26.417,70 Kč (bod III. výroku).
Insolvenční soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že první a druhý insolvenční navrhovatel v insolvenčním řízení řádně nedoložili a neosvědčili své pohledávky za dlužníkem, jež byly původně jedinou pohledávkou, která měla vzejít ze smlouvy o dílo uzavřené mezi Milanem Poživilem - dále jen M. P. jako zhotovitelem a dlužníkem jako objednatelem dne 12. září 2005 a které tito insolvenční navrhovatelé nabyli postoupením.
Podle insolvenčního soudu je sice z provedených důkazů nepochybné, že mezi M. P. a dlužníkem existoval právní vztah a M. P. vykonával pro dlužníka na základě smlouvy o dílo stavební práce, rozsah a zejména kvalita provedených prací je však sporná.
K prokázání pohledávky M. P. a tím i současných insolvenčních navrhovatelů (prvního a druhého) by tedy soud musel provádět velmi rozsáhlé další dokazování, které by nepochybně zahrnovalo znalecký posudek z oboru stavebnictví a řadu výslechů svědků. Takové dokazování však odporuje účelu insolvenčního řízení, neboť k němu může dojít jedině před nalézacím soudem v řízení o žalobě na plnění.
Postup prvního a druhého insolvenčního navrhovatele, kteří takovou žalobu dosud nepodali, a přesto, že vědí o spornosti svých pohledávek, podali rovnou insolvenční návrh, jde (podle insolvenčního soudu) zcela zjevně proti účelu a smyslu insolvenčního řízení a potvrzuje názor dlužníka, že pohrůžka insolvenčním řízením, která byla následně i realizována, měla sloužit pouze k vyvinutí nepřípustného nátlaku na dlužníka, který byl samotným zahájením insolvenčního řízení výrazně poškozen.
Insolvenční soud proto považuje insolvenční návrhy prvního a druhého insolvenčního navrhovatele za šikanózní a pohledávky těchto insolvenčních navrhovatelů za neosvědčené. O tom, že jde o šikanózní návrhy, svědčí podle insolvenčního soudu i řada dalších indicií. Před podáním insolvenčního návrhu došlo k několika postoupením pohledávky, přičemž první insolvenční navrhovatel je nekontaktní (komunikuje pouze přes právního zástupce) a zásilky doručované mu na počátku řízení (dříve, než právní zástupce převzal jeho zastoupení) se soudu vrátily s tím, že insolvenční navrhovatel je na adrese zapsané v obchodním rejstříku neznámý. Rovněž další postup insolvenčních navrhovatelů (přistoupení k návrhu těsně před jednáním, nedůvodné návrhy na doplnění dokazování) nasvědčuje tomu, že se insolvenční navrhovatelé snažili dosáhnout odročení jednání a tedy i prodloužení stavu, kdy je dlužník v insolvenčním i obchodním rejstříku veden jako osoba v insolvenčním řízení. Domnívají-li se insolvenční navrhovatelé, že mají za dlužníkem pohledávku, měli by ji uplatnit žalobou a v nalézacím řízení prokázat, že je po právu, uvedl insolvenční soud.
Třetí insolvenční navrhovatel doložil jako důkazy, jimiž hodlal prokázat oprávněnost svého nároku, smlouvu o dílo ze dne 21. října 2003 (z níž je zřejmé, že jako zhotovitel prováděl pro dlužníka stavební práce), fakturu, platební rozkaz Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 38 Ro 2895/2006, zrušený na základě dlužníkova odporu, žalobu na plnění podanou k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem a cenovou nabídku. Dlužník ve vyjádření považoval pohledávku za spornou. Za této situace neměl insolvenční soud pohledávku třetího insolvenčního navrhovatele za dostatečně osvědčenou . K tomu uvedl, že k prokázání oprávněnosti pohledávky, a tedy i k prokázání aktivní legitimace třetího insolvenčního navrhovatele by bylo nutno provést další rozsáhlé dokazování o rozsahu a kvalitě provedeného díla, k čemuž by bylo patrně nezbytné vypracování znaleckého posudku a výslechy svědků. Takové dokazování však zcela jednoznačně přesahuje rozsah dokazování přípustného v insolvenčním řízení a je k němu povolán pouze nalézací soud, kterým je Okresní soud v Ústí nad Labem (jenž tak činí v řízení vedeném pod sp. zn. 61 Cm 51/2008).
Insolvenční návrh podaný třetím insolvenčním navrhovatelem proto insolvenční soud měl za předčasný.
Insolvenční soud shrnul, že žádný z insolvenčních navrhovatelů dostatečně nedoložil svou pohledávku a nebyla proto prokázána jejich aktivní legitimace. Přesto se zabýval dalšími důkazy, které měly osvětlit, zda dlužník je v úpadku, vycházeje z toho, že všichni insolvenční navrhovatelé uplatňují pouze úpadek ve formě platební neschopnosti dlužníka.
Z vyjádření ostatních věřitelů insolvenční soud zjistil , že ve většině případů má dlužník splatné závazky uhrazeny, nicméně přesto existuje řada věřitelů se splatnými pohledávkami, které dlužník uznává, avšak zatím je neuhradil. Insolvenční soud v tomto směru zcela akceptoval , že dlužník tuto situaci vysvětlil specifickými podmínkami ve stavebnictví, kde obchodní partneři vystupují jednou jako věřitelé (dodavatelé) a jindy zase jako dlužníci (odběratelé), a proto splatné závazky nejsou hrazeny po vzájemném srozumění hned, ale jsou průběžně započítávány . Samotná existence více věřitelů se splatnými závazky přitom sama o sobě ještě nemůže vést k závěru, že dlužník je v úpadku. V úpadku by byl dlužník, kdyby nebyl schopen tyto splatné závazky plnit; o takovou situaci však nejde, uvedl insolvenční soud.
Dlužník při jednání věrohodným způsobem (zejména potvrzením České spořitelny, a. s. a Komerční banky, a. s.) prokázal, že má dostatek disponibilních zdrojů nejen k uspokojení všech splatných, ale i k uspokojení všech nesplatných a dokonce i sporných závazků. Jestliže dlužník své závazky neuhradil, činil tak zpravidla proto, že je neuznával, nebo z jiných vysvětlitelných důvodů. Ke dni rozhodování o úpadku měl dlužník k okamžité dispozici 126.396.560,02 Kč, kdežto celková výše jeho závazků (splatných, nesplatných, rozporovaných i nevedených v účetnictví) činila 104.190.185,77 Kč.
K námitce insolvenčních navrhovatelů, že dlužník do disponibilních prostředků zahrnul jako zdroj i kontokorentní úvěr, který může čerpat do výše 45 miliónů Kč, přičemž tyto prostředky by měl uvést i na stranu závazků (jež by mu vznikly čerpáním kontokorentu), insolvenční soud uvedl, že při úpadku ve formě platební neschopnosti může porovnávat pouze splatné závazky s disponibilními prostředky. Čerpáním kontokorentu by sice dlužníku závazek vznikl, avšak nikoli závazek splatný (jeho splatnost by nastala až později v závislosti na sjednaných podmínkách kontokorentu). Proto insolvenční soud dospěl k závěru, že úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti nebyl prokázán, neboť proti závazkům po splatnosti ve výši 40.381.377,58 Kč a sporným závazkům ve výši 18.506.500,30 Kč stojí vlastní finanční prostředky ve výši 81.396.560,02 Kč a kontokorent ve výši 45.000.000,- Kč.
O finanční a majetkové situaci dlužníka pak svědčí i další důkazy předložené dlužníkem, a to znalecký posudek znalkyně Ing. Evy Voráčové, zpráva auditora, seznamy majetku, zprávy o inventarizaci a další listiny. Ze všech těchto listinných důkazů lze podle insolvenčního soudu dovodit, že dlužník není v úpadku ani ve formě platební neschopnosti, ani ve formě předlužení.
K odvolání insolvenčních navrhovatelů Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. října 2009, č. j. KSUL 69 INS 4112/2009, 1 VSPH 562/2009-A-73, 1 VSPH 592/2009-A-74, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 17. srpna 2009 v bodech I. a III. výroku, odvolání proti bodu IV. výroku odmítl a jinak toto usnesení, ve znění usnesení ze dne 31. srpna 2009, změnil tak, že insolvenčním navrhovatelům uložil zaplatit dlužníku k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci usnesení společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení částku 12.872,- Kč (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Usnesením ze dne 12. října 2009, č. j. KSUL 69 INS 4112/2009, 1 VSPH 562/2009, 1 VSPH 592/2009-A-76, opravil Vrchní soud v Praze své usnesení označené v předchozím odstavci ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že insolvenční soud v potřebném rozsahu zjistil skutkový stav věci, provedené důkazy správně hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a právní závěr o nedůvodnosti insolvenčního návrhu je rovněž prost pochybení. Proto v podrobnostech odkázal na pečlivé a přesvědčivé odůvodnění napadeného usnesení, k němuž pro úplnost dodal následující:
1/ Insolvenční řízení nelze zahájit ex offo, ale toliko na návrh účastníka. Úspěch věřitele, jenž se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku, závisí v tomto řízení nejen na tom, zda bude osvědčen úpadek osoby, proti níž návrh směřuje, ale předpokladem dosažení pro navrhovatele příznivého výsledku řízení je i to, že prokáže, že k podání návrhu je oprávněn. Proto zákon vyžaduje, aby navrhovatel doložil, že proti dlužníkovi má splatnou pohledávku (§ 105 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenčního zákona/), tj. aby připojil ke svému návrhu veškeré listiny, z nichž lze spolehlivě učinit závěr o existenci jeho splatné pohledávky. Doložením splatné pohledávky vůči dlužníku navrhující věřitel jednak prokazuje své oprávnění podat insolvenční návrh (aktivní legitimaci) ve smyslu § 97 odst. 3 insolvenčního zákona, jednak zčásti poskytuje skutkový podklad pro zkoumání tvrzeného dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku podle § 3 insolvenčního zákona. Nepodaří-li se insolvenčnímu navrhovateli prokázat oprávnění k podání návrhu (nedoloží-li existenci splatné pohledávky vůči dlužníku), musí insolvenční soud zamítnout insolvenční návrh dle § 143 odst. 2 insolvenčního zákona bez ohledu na to, zda z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.
2/ K námitkám rozporujícím názor insolvenčního soudu o nutnosti provést rozsáhlé dokazování k prokázání existence pohledávek za dlužníkem, odkazuje odvolací soud na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (č. 52/98) ; přesněji jde o stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle tohoto stanoviska povaha řízení o návrhu věřitele na prohlášení konkursu (zde insolvenčním návrhu) nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje, ale není povolán k tomu, aby ke zjištění této skutečnosti prováděl rozsáhlé dokazování. Zjistí-li tak soud, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba takové dokazování provádět, pak návrh (bez ohledu na to, zda účastníci učinili důkazní návrhy ve výše uvedeném směru) zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil.
K této problematice lze odkázat i na jiné rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), z nějž mimo jiné plyne, že jsou-li mezi účastníky sporné skutkové okolnosti případu, z nichž má být činěn závěr o tom, zda navrhující věřitel doložil splatnou pohledávku vůči dlužníku nebo zda osvědčil existenci některé z forem jeho úpadku, jednání není třeba nařizovat též v případě, že již v průběhu přípravy jednání vyšlo najevo, že sporné skutečnosti nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně opodstatněných důkazních návrhů, výslechem účastníků či svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod. by insolvenční soud (v případech, v nichž tvrzená pohledávka navrhujícího věřitele nebo pohledávka známého věřitele, kterou má být doložen dlužníkův úpadek, není pohledávkou pravomocně přiznanou rozhodnutím příslušného orgánu nebo alespoň pohledávkou vykonatelnou) nahrazoval sporné řízení.
3/ Insolvenční soud tak popsaným postupem neporušil procesní práva žádného z insolvenčních navrhovatelů, a byly naplněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu opírající se o závěr, že provedením věcně opodstatněných důkazních návrhů by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení.
Uvedenými skutkovými a právními závěry nejsou zpochybněny tvrzené nároky insolvenčních navrhovatelů v tom směru, že by jimi mělo být ovlivněno příslušné nalézací řízení. Ve své podstatě je jenom konstatováno, že míra doložení těchto nároků a osvědčení jejich existence není, a to i s přihlédnutím k argumentaci dlužníka, taková, aby bylo možno prohlásit úpadek dlužníka, aniž by insolvenční soud v rozsahu přesahujícím rámec potřeby tohoto řízení prováděl dokazování o skutečnostech mezi účastníky sporných, včetně skutkových a právních hodnocení takto získaných poznatků. Prohlášením úpadku je zasahováno do práv příslušného subjektu nesrovnatelně větší měrou oproti rozhodnutí, jež toliko ukládá jedinou konkrétní povinnost, obvykle povinnost zaplatit určitou sumu peněz, takže k vydání takto zásadního rozhodnutí lze přistoupit pouze v těch případech, kdy z předložených důkazů soud objektivně vzato může nabýt přesvědčení o aktivní legitimaci insolvenčního navrhovatele, tedy o existenci jeho splatné pohledávky, jakož i přesvědčení o existenci alespoň jednoho dalšího splatného závazku vůči jinému věřiteli toho, vůči němuž návrh na prohlášení úpadku směřuje, při současném osvědčení neschopnosti tohoto subjektu tyto závazky uhradit či při osvědčeném předlužení.
4/ K námitce ohledně důkazů a vysvětlení, kterými se soud při úvahách o prohlášení úpadku řídil, je třeba připomenout, že soud není vázán důkazním návrhem účastníků potud, že by byl povinen provést všechny jimi nabízené důkazy. Soud je oprávněn posoudit všechny skutečnosti a důkazy a rozhodnout o tom, ke kterým z nich se přikloní. V rámci rozhodnutí soudu by tak mělo být pouze zřejmé, z jakých skutkových okolností vycházel, ke kterým důkazům se ve svých úvahách přiklonil a z jakého důvodu. Rozsah dokazování je určen jednak tvrzeními žalobců (navrhovatelů), případně okruhem skutečností, které musí soud zjišťovat proto, že potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo, přičemž soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (potud odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2000, sp. zn. 28 Cdo 1409/2000).
5/ K námitce, že dlužník v rozporu s ustanovením § 111 insolvenčního zákona uhradil své závazky vůči některým věřitelům v řádu desítek milionů korun, je třeba uvést, že za činnost v rozporu s výše uvedenými ustanoveními insolvenčního zákona nelze považovat plnění závazků dlužníka věřitelům (byť jde o pohledávky většího rozsahu). Dlužník není po zahájení insolvenčního řízení zbaven možnosti hradit své splatné závazky, jiný výklad by z něj totiž činil v insolvenčním řízení pasivní subjekt, bez možnosti přispět vlastními úkony k řešení.
6/ Nebyly zjištěny skutečnosti, jež by odůvodnily závěr, že o věci rozhodoval v prvním stupni vyloučený soudce.
Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání všichni insolvenční navrhovatelé.
První insolvenční navrhovatel (dále též jen první dovolatel ) opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První dovolatel obsáhle polemizuje se závěrem soudů nižších stupňů o tom, že nedoložil svou pohledávku vůči dlužníku. Dále vytýká odvolacímu soudu, že zaujal nesprávný názor při výkladu § 111 insolvenčního zákona, které dlužníku nedovolovalo po zahájení insolvenčního řízení hradit peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení jinak než v mezích insolvenčního zákona. Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s takto nastavenými omezeními, jsou podle § 111 odst. 3 insolvenčního zákona vůči věřitelům neúčinné. Dále první dovolatel zpochybňuje správnost dlužníkových seznamů majetku a závazků. Soudům též vytýká, že při úvaze o výši disponibilních zdrojů dlužníka nezohlednily, že kontokorentní úvěr ve výši 45 miliónů Kč měl být (pro případ čerpání za účelem uspokojení jiných dlužníkových závazků) pojat jako závazek, což by změnilo poměr disponibilních prostředků dlužníka na straně jedné a jeho závazků na straně druhé. První dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zde nebyly důvody pro vyloučení soudce insolvenčního soudu, snášeje argumenty na podporu opačného závěru.
Druhý insolvenční navrhovatel (dále též jen druhý dovolatel ) opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Druhý dovolatel obsáhle polemizuje se závěrem soudů nižších stupňů o tom, že nedoložil svou pohledávku vůči dlužníku. Dále vytýká odvolacímu soudu, že ignoroval jeho odvolací námitky ohledně platební neschopnosti dlužníka, když ponechal bez povšimnutí námitku, že stav majetku a závazků dlužníka nebyl dlužníkem řádně vysvětlen a doložen. Přitom poukazuje na to, že dlužník v rozporu s ustanovením § 111 insolvenčního zákona uhradil některým ze svých věřitelů pohledávky v řádu desítek miliónů Kč. Zpochybňuje též správnost dlužníkových seznamů majetku a závazků a tvrdí, že odvolací soud ignoroval jeho odvolací námitky a nezaujal k nim žádné stanovisko. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že k projednání jeho odvolání nenařídil (v rozporu s ustanovením § 94 insolvenčního zákona) odvolací jednání.
Třetí insolvenční navrhovatel (dále též jen třetí dovolatel ) opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Třetí dovolatel obsáhle polemizuje se závěrem soudů nižších stupňů o tom, že nedoložil svou pohledávku vůči dlužníku. Dále namítá, že se soudy v podstatě odmítly zabývat majetkovou situací dlužníka. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že k projednání jeho odvolání nenařídil (v rozporu s ustanovením § 94 insolvenčního zákona) odvolací jednání.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. října 2009, tj. naposledy ve znění zákona č. 217/2009 Sb.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu,
nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Dovolání proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku o zamítnutí insolvenčních návrhů, mohou být přípustná jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvod založit přípustnost dovolání tímto způsobem však Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
K posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012.
První dovolatel svou argumentaci zakládá na obsáhlých skutkových výhradách k otázkám předestíraným v dovolání.
Již v usnesení ze dne 24. února 2005, sp. zn. 29 Odo 662/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2005, pod číslem 74, Nejvyšší soud vysvětlil, že námitkou, že soud v řízení pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, uplatňuje dovolatel z obsahového hlediska dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Obdobně pak v usnesení ze dne 31. října 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2006, pod číslem 6, Nejvyšší soud ozřejmil, že námitkou, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, uplatňuje dovolatel z obsahového hlediska dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. V obou těchto usneseních pak (s přihlédnutím k dikci § 241a odst. 3 o. s. ř.) vysvětlil, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. k tomu ostatně i § 237 odst. 3 o. s. ř.). Tato argumentace prvního dovolatele je tudíž pro výsledek úvah o přípustnosti jeho dovolání právně bezcenná (skutkový stav věci nemůže být dovoláním účinně zpochybněn).
Výhrady uplatněné prvním dovolatelem k tomu, jak odvolací soud řešil otázku (ne)podjatosti soudce insolvenčního soudu, jsou z obsahového hlediska uplatněním tzv. zmatečnostní vady řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. Zmatečnostní vady řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen R 32/2003 ) a prostřednictvím této argumentace proto dovolání rovněž nelze připustit.
Důvod připustit dovolání nemá Nejvyšší soud ani k prověření závěru, že dlužník není v úpadku. Ten vychází ze skutkových závěrů o disponibilních prostředcích dlužníka umožňujících úhradu splatných závazků dlužníka, bez zřetele k tomu, že část těchto prostředků tvoří úvěr, jenž bude nutno následně splatit podle sjednaných úvěrových podmínek. Závěr, že dlužník je schopen úhrady svých splatných závazků (v situaci, kdy se jiná forma úpadku než platební neschopnost netvrdí ani v dovolání), je samostatným důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu (bez zřetele k tomu, zda insolvenční navrhovatel doložil svou splatnou pohledávku vůči dlužníku). Není-li důvod připustit dovolání k prověření tohoto závěru, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné ani ohledně dalších otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá; jejich řešení by totiž nutně neovlivnilo výsledek řízení, jestliže není důvod zkoumat otázku, která sama o sobě vedla k zamítnutí insolvenčního návrhu (zde otázku dlužníkovy schopnosti platit); srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 48/2006 ).
Tento závěr vede ke konečnému posouzení dovolání prvního dovolatele jako nepřípustného.
U dovolání druhého dovolatele vystihuje námitka, že odvolací soud nenařídil odvolací jednání (ač tak učinit měl) zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., která (jak vysvětleno výše) není způsobilým dovolacím důvodem (srov. opět R 32/2003).
Také pro toto dovolání platí, že není důvod je připustit (z příčin popsaných výše) za účelem prověření úsudku o dlužníkově schopnosti platit své splatné závazky, což činí zbytečným dovolací přezkum dalších námitek (srov. opět R 48/2006).
U dovolání třetího dovolatele je situace argumentačně shodná s dovoláním druhého dovolatele.
Tento závěr vede ke konečnému posouzení dovolání druhého a třetího dovolatele jako nepřípustných.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 a § 146 odst. 3 o. s. ř., odůvodněn tím, že dovolání byla odmítnuta.
Účelně vynaložené náklady dovolacího řízení dlužníka v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen vyhláška ), ve znění účinném do 29. února 2012 (srov. článek II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.). Ve smyslu § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky činí sazba odměny 4.500,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 2 x 300,- Kč (vyjádření k dovolání a další vyjádření k dovolání), tak jde o částku 5.100,- Kč. S připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 1.020,- Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal dlužníku k tíži dovolatelů celkem 6.120,- Kč. K úhradě této částky zavázal Nejvyšší soud insolvenční navrhovatele solidárně (vzhledem k povaze věci).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolatelům a dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 29. března 2012

JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.
předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marie Pezlarová