29 NSCR 4/2010
Datum rozhodnutí: 26.10.2010
Dotčené předpisy: § 239 odst. 3 o. s. ř., § 389 odst. 1 IZ.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY KSPH 55 INS 5057/2009
29 NSČR 4/2010-B-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužnice Ivety Altmannové, narozené 17. května 1965, bytem v Unhošti, Václavské nám. 44, zastoupené JUDr. Miroslavou Srbovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Korunní 104, PSČ 101 00, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 55 INS 5057/2009, o návrhu dlužnice na povolení oddlužení, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2009, č. j. KSPH 55 INS 5057/2009, 2 VSPH 598/2009-A-18, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze dne 27. srpna 2009, č. j. KSPH 55 INS 5057/2009-A-13, Krajský soud v Praze odmítl návrh dlužnice na povolení oddlužení (bod I. výroku), zjistil úpadek dlužnice (bod II. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužnice a určil, že konkurs bude projednán jako nepatrný (body III. a IV. výroku).
Vrchní soud v Praze k odvolání dlužnice v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně v bodě I. výroku, jímž byl odmítnut návrh na povolení oddlužení.
Odvolací soud s odkazem na ustanovení § 389 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že návrh, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil insolvenční soud oddlužením, může podat jen dlužník, který není podnikatelem; potud zdůraznil, že dle ustálené soudní judikatury je řešení úpadku či hrozícího úpadku formou oddlužení zapovězeno i dlužníkovi, který sice již podnikatelskou činnost formálně ukončil, má však dluhy z podnikání. V situaci, kdy má dlužnice v daném případě výlučně dluhy vzešlé z její dřívější podnikatelské činnosti , shledal rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí návrhu dlužnice na povolení oddlužení správným.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ).
Dovolatelka namítá, že již od roku 1998 nepodniká a popisuje okolnosti vzniku svých závazků s tím, že insolvenční návrh s návrhem na oddlužení se rozhodla podat proto, aby svoji situaci konečně vyřešila a mohla začít žít normální život . Zdůrazňuje, že striktním uplatněním zákonného požadavku, aby do oddlužení nevstupovali ti, kdož mají dluhy ze svého podnikání, je v jejím případě velmi tvrdé, neboť jí tento přístup soudů již neumožní návrat do normálního života . Poukazuje i na to, že insolvenční zákon nepřistupuje ke všem podnikatelům stejně, když v případě právnické osoby dluhy zanikají podle ustanovení § 311, pokud se zjistí, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující . Fyzická osoba podnikatel je však povinna všechny své dluhy uhradit a to buď v rámci insolvenčního řízení nebo po jeho skončení .
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Přitom pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. října 2009, tj. naposledy ve znění zákona č. 217/2009 Sb., pro věc rozhodném.
Dovolání dlužnice proti usnesení odvolacího soudu je bez dalšího přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.; podmínku, aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam (formulovanou ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné použití § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř.), má Nejvyšší soud za obsolentní z příčin popsaných např. v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1.vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1903-1904.
Nejvyšší soud nicméně dovolání odmítl podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že již v usnesení ze dne 21. dubna 2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, uveřejněném pod číslem 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 79/2009 ) formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož dlužníkem, který není podnikatelem se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 insolvenčního zákona rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. To, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k: 1) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání; 2) době ukončení dlužníkova podnikání; 3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání; 4) výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků; 5) tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.
Jelikož v poměrech projednávané věci vyšel odvolací soud z toho, že dlužnice má výlučně dluhy vzešlé z její dřívější podnikatelské činnosti, přičemž tento závěr odvolacího soudu nebyl v dovolání zpochybněn, soud prvního stupně nepochybil, jestliže za daného stavu věci návrh dlužnice na povolení oddlužení odmítl jako podaný někým, kdo k tomu nebyl oprávněn (§ 390 odst. 3 insolvenčního zákona) a odvolací soud toto rozhodnutí správně potvrdil.
K dovolatelčině poukazu na to, že kdyby insolvenční soud návrh na povolení oddlužení neodmítl, mohli by se k němu vyjádřit její věřitelé, Nejvyšší soud uvádí, že možnost zajistit si úspěch návrhu na povolení oddlužení jednáním s věřiteli, měla dovolatelka (v intencích závěrů obsažených v R 79/2009) již v době před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení. Přitom v době podání insolvenčního návrhu (6. srpna 2009) se dovolatelka již mohla (a měla) řídit závěry obsaženými v R 79/2009 (vzhledem k době vydání tohoto usnesení a jeho dostupnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. října 2010

JUDr. Petr G e m m e l , v. r.
předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Petra Prachařová