29 NSCR 38/2016
Datum rozhodnutí: 31.01.2017
Dotčené předpisy: § 25 IZ., § 26 IZ.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY KSOS 40 INS 7128/2014
originál 29 NSČR 38/2016-A-29



U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužníků Antona Soviara , narozeného 1. května 1981, a Patricie Soviarové , narozené 23. července 1976, obou bytem v Ostravě - Moravské Ostravě, Veleslavínova 1494/15, PSČ 702 00, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 40 INS 7128/2014, o ustanovení insolvenčního správce, o dovolání věřitelů 1/ Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s. , se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 29414873 a 2/ LIQUIDATORS v. o. s. , se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Radhošťská 1942/2, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 24817465, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. září 2014, č. j. KSOS 40 INS 7128/2014, 3 VSOL 673/2014-A-17, takto:

Dovolání se odmítají.

O d ů v o d n ě n í :

Proti v záhlaví označenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci [jímž tento soud potvrdil k odvolání věřitelů 1/ Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s. (dále jen věřitel A ) a 2/ LIQUIDATORS v. o. s. (dále jen věřitel L ) usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2014, č. j. KSOS 40 INS 7128/2014-A-5, v bodě III. výroku o ustanovení insolvenčního správce] podali dovolání věřitelé A a L (a dovolání posléze doplnili; věřitel A podáním datovaným 2. února 2016, věřitel L podáním datovaným 21. února 2016).
Přípustnost dovolání vymezují dovolatelé ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně otázek:
[1] Je insolvenční (odvolací) soud bezvýjimečně vázán opatřením předsedy tohoto soudu o určení osoby insolvenčního správce?
[2] Je insolvenční (odvolací) soud vázán opatřením předsedy tohoto soudu o určení osoby insolvenčního správce i tehdy, je-li insolvenční správce určen mimo zákonem stanovené pořadí [§ 25 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)], a tento postup předsedy insolvenčního soudu odporuje zákonu, a to ať po stránce formální (opatření není odůvodněno, respektive je odůvodněno nepřezkoumatelným způsobem) nebo po stránce obsahové (opatření nerespektuje koncepci zákona a z výjimečného, mimořádného postupu činí pravidlo uplatňované proti arbitrárně zvolené skupině správců)?
Dovolatelé míní, že v řešení položených otázek spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požadují, aby Nejvyšší soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se jím mění usnesení insolvenčního soudu ve výroku o ustanovení insolvenčního správce potud, že insolvenčním správcem dlužníků bude ustanoven dovolatel (potud si dovolacím návrhem konkurují).
Nejvyšší soud dovolání, která nesměřují proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl jako nepřípustná podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že v mezidobí (po podání dovolání) se oběma položenými otázkami zabýval [ v usnesení ze dne 22. prosince 2016, sp. zn. KSOS 22 INS 8097/2014, 29 NSČR 130/2014 (dostupném na webových stránkách Nejvyššího soudu a v insolvenčním rejstříku), jímž zamítl dovolání věřitele L v jiné insolvenční věci ] . V označeném usnesení (od jehož závěrů nevidí důvod se odchýlit ani pro poměry dané věci a na něž v podrobnostech odkazuje), Nejvyšší soud vysvětlil, že důvod připustit dovolání pro první z položených otázek není dán, jelikož ve své všeobecnosti jde o otázku povýtce akademickou, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nespočívá.
Ve vztahu ke druhé z položených otázek sice Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, leč nedůvodným, když jeho závěry na dané téma lze shrnout tak, že:
[1] Rozhodnutí, jímž soud prvního stupně (insolvenční soud) ustanovil do funkce insolvenčního správce dlužníka osobu určenou opatřením předsedy insolvenčního soudu mimo stanovené pořadí (§ 25 odst. 2 a 5 insolvenčního zákona), nelze účinně zpochybnit argumentem, že opatření je nezákonné, jelikož pro takový postup nebyly splněny zákonem požadované podmínky (§ 25 odst. 5 insolvenčního zákona). Nejde o způsobilý odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 26 věty druhé insolvenčního zákona, když případný nesprávný postup předsedy insolvenčního soudu při vydání opatření nečiní z takto ustanoveného insolvenčního správce osobu, u které je (proto) důvod pochybovat o její nepodjatosti pro její poměr k věci nebo k osobám účastníků ani osobu, která nesplňuje podmínky pro ustanovení.
[2] V odvolacím (dovolacím) řízení pojmově nelze přezkoumávat podkladové opatření předsedy insolvenčního soudu vydané podle § 25 odst. 5 insolvenčního zákona, neboť jde o úkon hybridní povahy na pomezí státní správy a rozhodovací činnosti soudu, který nemá povahu rozhodnutí (srov. shodně odstavec 15. nálezu Ústavního soudu ze dne 6. září 2016, sp. zn. IV. ÚS 3141/15, dostupného na webových stránkách Ústavního soudu).
[3] Opatřením předsedy insolvenčního soudu opomenutý insolvenční správce není osobou oprávněnou k podání odvolání proti usnesení, jímž insolvenční soud ustanovil (podle opatření předsedy insolvenčního soudu) do funkce insolvenčního správce dlužníka jinou osobu.
Srov. dále shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. KSOS 33 INS 10175/2014, 29 NSČR 10/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. KSOL 10 INS 6923/2014, 29 NSČR 13/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. KSOS 22 INS 13126/2014, 29 NSČR 20/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. KSOS 36 INS 13886/2014, 29 NSČR 23/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. KSOS 39 INS 8673/2014, 29 NSČR 27/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. KSOS 39 INS 10103/2014, 29 NSČR 66/2015.
Závěrem Nejvyšší soud dodává, že ty dovolací argumenty, jež dovolatelé (coby obsahově nové) uplatnili podáními, jimiž dovolání doplnili, jsou pro dovolací přezkum (a tedy i jako podklad pro založení přípustnosti dovolání) právně bezvýznamné. Měnit dovolací důvody (a to i kvalitativní změnou dovolací argumentace v rámci již uplatněného dovolacího důvodu) totiž lze jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.) a doplňující podání dovolatele tuto časovou podmínku nesplňují. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008, uveřejněného pod číslem 148/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolatelům, dlužníkům, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. ledna 2017

JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu