29 NSCR 32/2012
Datum rozhodnutí: 31.05.2012
Dotčené předpisy: § 4 odst. 2 IZ., § 158 IZ., § 316 IZ.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY MSPH 88 INS 15715/2010
29 NSČR 32/2012-B-80


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka ZÁMECKÁ ZAHRADA s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 831/21, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27444571, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 15715/2010, o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Mánesova 19, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2012, č. j. MSPH 88 INS 15715/2010, 3 VSPH 1430/2011-B-54, takto:

Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í:

Usnesením ze dne 14. listopadu 2011, č. j. MSPH 88 INS 15715/2010-B-20, prohlásil Městský soud v Praze (dále jen insolvenční soud ) konkurs na majetek dlužníka ZÁMECKÁ ZAHRADA s. r. o. (bod I. výroku) a určil, že účinky prohlášení konkursu nastávají dne 14. listopadu 2011 v 11.03 hodin (bod II. výroku).
Insolvenční soud odůvodnil prohlášení konkursu tím, že:
1/ Usnesením ze dne 15. srpna 2011, č. j. MSPH 88 INS 88 INS 15715/2010-A-115, rozhodl o úpadku dlužníka.
2/ Na schůzi věřitelů, která se konala dne 10. listopadu 2011, bylo konstatováno, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem, neboť návrh na povolení reorganizace nebyl ve lhůtě dle § 318 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů, podán. V projednávaném případě je tak jediným řešení úpadku konkurs.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soud u.
Odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 149 odst. 1, § 150, § 316 odst. 2 a § 318 odst. 1 insolvenčního zákona uvedl, že věřitelé sice na schůzi věřitelů nerozhodli o způsobu řešení dlužníkova úpadku, přitakal však insolvenčnímu soud u v tom, že nepřicházel v úvahu jiný způsob řešení dlužníkova úpadku než konkurs, neboť dlužník nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení (§ 389 insolvenčního zákona), návrh na povolení reorganizace nepodal dlužník ani žádný z přihlášených věřitelů a na schůzi věřitelů tento způsob řešení dlužníkova úpadku též žádný z přítomných věřitelů nenavrhl.
Dlužník podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel zodpovězení otázky, zda lze prohlásit konkurs na majetek dlužníka za situace, kdy většina přihlášených pohledávek věřitelů, včetně pohledávky insolvenčního navrhovatele, není řádně podložena důkazy či přímo neexistuje a současně majetek dlužníka dostačuje na uspokojení těch pohledávek, které jsou řádně osvědčeny a současně i za situace kdy insolvenční řízení vykazuje znaky zmanipulovaného řízení .
O manipulaci s insolvenčním řízením pak v dovolání dále hovoří v souvislosti s jednáním statutárních zástupců věřitele č. 3 v červnu 2011 (tedy před vydáním rozhodnutí o jeho úpadku). Další obsah dovolání tvoří dovolatelovy námitky proti existenci pohledávek insolvenčních navrhovatelů a věřitelů č. 2 a 3.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon v aktuálním znění.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Otázku, kterou klade dovolatel, zodpověděl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněném pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam vysvětlil, že opravný prostředek směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může uspět jen tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím zpochybněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu, k nimž patří předchozí vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a závěr, že dlužníkův úpadek nelze řešit některým ze sanačních způsobů (reorganizací či oddlužením), případně závěr, že namísto přijetí rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku (ve smyslu § 4 odst. 2 insolvenčního zákona) mělo být vydáno rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (§ 158 insolvenčního zákona). Takový opravný prostředek však nemůže uspět, spočívá-li na argumentech, jejichž prostřednictvím jsou zpochybněny (jen) předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku.
Napadené rozhodnutí je s těmito závěry v souladu, kdežto dovolatelova představa, že by se měl soud při rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku zabývat okolnostmi, jež předcházely vydání rozhodnutí o úpadku, případně prověřovat existenci některých z dovolatelem zpochybněných pohledávek, jim odporuje.
Dlužník pak v dovolání neuplatňuje žádné argumenty, jež by (kdyby byly prokázány) mohly zvrátit závěr, že jediným způsobem řešení jeho úpadku (při nemožnosti řešit úpadek oddlužením či reorganizací /kterou nikdo nenavrhl/) je konkurs. Srov. potud též závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněného pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
K posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které případně vstoupilo do insolvenční ho řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. května 2012
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Petra Prachařová