29 NSCR 31/2017
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 308 odst. 1 písm. a) IZ.




NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY KSPL 20 INS 11503/2013
originál 29 NSČR 31/2017-B-197


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Tomáše Brauna v insolvenční věci dlužníka Zdeňka Šilhánka , narozeného 19. září 1960, bytem v Semošicích 65, Horšovský Týn, PSČ 346 01, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS 11503/2013, o návrhu dlužníka na zrušení konkursu, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Františkem Grznárem, advokátem, se sídlem v Domažlicích, Paroubkova 228, PSČ 344 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2016, č. j. KSPL 20 INS 11503/2013, 4 VSPH 1000/2015-B-173, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze dne 17. dubna 2015, č. j. KSPL 20 INS 11503/2013-B-33, zamítl Krajský soud v Plzni (dále jen insolvenční soud ) návrh dlužníka Zdeňka Šilhánka (datovaný 23. března 2015) na zrušení konkursu na jeho majetek.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. listopadu 2016, č. j. KSPL 20 INS 11503/2013, 4 VSPH 1000/2015-B-173, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu o podaném odvolání, když usnesení ze dne 18. listopadu 2015, č. j. KSPL 20 INS 11503/2013, 4 VSPH 1000/2015-B-79, jímž odvolací soud rovněž potvrdil usnesení insolvenčního soudu, zrušil k dovolání dlužníka Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. února 2016, č. j. KSPL 20 INS 11503/2013, 29 NSČR 44/2016-B-106 (a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení).
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, namítaje, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.), odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je - oproti mínění dovolatele - souladné se závěry formulovanými k výkladu ustanovení § 308 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2013, uveřejněném pod číslem 73/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 73/2015 ). K těmto závěrům se následně přihlásil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. května 2015, sen. zn. 29 NSČR 13/2014, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, č. 3, ročník 2016, pod číslem 34 [ ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 5. dubna 2016, sp. zn. II. ÚS 2213/2015 ( dostupným na webových stránkách Ústavního soudu)] , v usnesení ze dne 10. listopadu 2015, sen. zn. 29 NSČR 114/2015, v usnesení ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 NSČR 105/2016, a ostatně i ve svém předchozím zrušujícím usnesení v této věci.
Tyto závěry lze shrnout následovně:
[1] Důvodem ke zrušení konkursu podle ustanovení § 308 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona není (nemůže být) pouhé jiné právní hodnocení těch skutečností, z nichž vyšel insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku.
[2] Oproti úpravě obsažené v § 44 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ), dovoluje ustanovení § 308 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona zrušit konkurs na majetek dlužníka, jestliže podle stavu insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o zrušení konkursu, lze uzavřít (postavit najisto), že dlužník nebyl v úpadku v době vydání rozhodnutí o úpadku, a zároveň nebyl ve stavu úpadku (při odhlédnutí od vlastních účinků rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu na majetek dlužníka) ani později (v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí dle § 308 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona).
[3] Pro účely závěru, že dlužník nebyl v úpadku v době vydání rozhodnutí o úpadku, ani později (v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí dle § 308 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), přihlíží insolvenční soud i k těm pohledávkám (v posuzovaném období existujícím), které věřitelé neuplatnili v insolvenčním řízení (např. proto, že zmeškali lhůtu určenou k přihlášení pohledávky).
[4] Byly-li zjištěny pohledávky přihlášených věřitelů, je pro účely rozhodnutí o návrhu dlužníka na zrušení konkursu podle ustanovení § 308 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona nevýznamná argumentace dlužníka zpochybňující existenci, případně výši zjištěných pohledávek.
Přípustnost dovolání nezakládá ani poukaz dovolatele na (údajné) nezohlednění závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 5745/2015 (jenž se zabývá předpoklady, za nichž se insolvenční navrhovatel zprostí odpovědnosti za škodu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu, poté co byl insolvenční návrh zamítnut), neboť věc řešená označeným rozhodnutím nemá žádnou skutkovou ani právní souvislost s posuzováním předpokladů pro zrušení konkursu dle § 308 insolvenčního zákona.
Dovolání není přípustné ani ve vazbě na dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1655/2009 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2012, pod číslem 2); srov. potud i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (z nějž napadené rozhodnutí výslovně vychází).
Zbývá dodat, že dovolací námitky k procesnímu postupu odvolacího soudu [ jež se (poměřováno obsahem) soustřeďují k výhradě, že odvolací soud svým nesprávným postupem v průběhu řízení odňal dovolateli možnost ve věci jednat ] vystihují tzv. zmatečnostní vadu řízení uvedenou v § 229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenční ho řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek

V Brně 28. února 2017

JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu