29 NSCR 3/2011
Datum rozhodnutí: 27.10.2011
Dotčené předpisy: § 24 IZ., § 316 IZ., § 148 IZ., § 149 odst. 1 IZ., § 150 IZ., § 152 IZ.




NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY KSOS 25 INS 8991/2009
29 NSČR 3/2011-B-65
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužníka ROBOT OSTRAVA spol. s r. o. , se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Husova 1285/2, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 41034961, zastoupeného JUDr. Pavlem Lasákem, advokátem, se sídlem v Opavě, Masařská 322/3, PSČ 746 01, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 8991/2009, o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. srpna 2010, č. j. KSOS 25 INS 8991/2009, 2 VSOL 306/2010-B-33, takto:


Dovolání se zamítá.


Odůvodnění:


Usnesením ze dne 21. června 2010, č. j. KSOS 25 INS 8991/2009-B-25, prohlásil Krajský soud v Ostravě (dále též jen insolvenční soud ) konkurs na majetek dlužníka ROBOT OSTRAVA spol. s r. o. (bod I. výroku) a určil, že účinky rozhodnutí o prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku (bod II. výroku).
Insolvenční soud nejprve poukázal na to, že usnesením ze dne 12. dubna 2010 rozhodl o dlužníkově úpadku, aniž určil způsob řešení úpadku a na to, že podáním doručeným insolvenčnímu soudu 2. června 2010 navrhl dlužník, aby jeho úpadek byl řešen reorganizací dle ustanovení § 318 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Dále uvedl, že na tomto návrhu setrval dlužník i 11. června 2010, kdy proběhlo přezkumné jednání a schůze věřitelů, na kterém dlužníkův jednatel insolvenčnímu soudu sdělil, že dlužník nemá 100 zaměstnanců a ani jeho obrat za poslední účetní období nečinil částku minimálně 100.000.000,- Kč, dodávaje, že tento údaj potvrzuje i sdělení Finančního úřadu Ostrava I ze dne 3. června 2010 a (dlužníkovo) daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2008.
Na tomto základě insolvenční soud - cituje ustanovení § 316 odst. 4 a 5 a § 318 odst. 1 insolvenčního zákona - s odkazem na ustanovení § 149 insolvenčního zákona prohlásil konkurs na majetek dlužníka, uzavíraje, že jiný způsob řešení úpadku nepřichází v úvahu.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením, potvrdil usnesení insolvenčního soudu (aniž přitom nařizoval odvolací jednání).
Odvolací soud - cituje ustanovení § 149 odst. 1 a 3 a § 316 odst. 4 a 5 - přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že dlužník nesplňuje zákonné podmínky podle § 316 odst. 4 insolvenčního zákona, takže nevyloučí-li tuto zákonnou překážku svým postupem v řízení, není v jeho případě podle zákona přípustné řešit úpadek reorganizací.
Vyloučení této zákonné překážky by mohl dlužník dosáhnout tím, že by nejpozději ve lhůtě 15 dnů od rozhodnutí o úpadku předložil soudu reorganizační plán přijatý alespoň polovinou zajištěných a polovinou nezajištěných věřitelů, obě poloviny počítané podle výše pohledávek (§ 316 odst. 5 insolvenčního zákona), což neučinil. To, že dlužník podal včas návrh na povolení reorganizace (§ 318 odst. 1 insolvenčního zákona), nemá pro posouzení přípustnosti možnosti řešení jeho úpadku reorganizací žádný význam.
Jediným v úvahu přicházejícím řešením dlužníkova úpadku je tudíž konkurs.
K odvolacím námitkám dlužníka soud dále uvedl, že:
1/ To, že dlužník podal odvolání proti usnesení insolvenčního soudu, jímž JUDr. Ivana Santariusová byla ustanovena insolvenční správkyní, nečiní vadným postup insolvenčního soudu při rozhodování o způsobu řešení dlužníkova úpadku a to ani ve světle ustanovení § 149 odst. 3 insolvenčního zákona. Insolvenční správkyně je oprávněna vykonávat svou funkci okamžikem, kdy její jmenování nabylo účinnosti (§ 89 insolvenčního zákona) a nikoli až od právní moci usnesení, kterým byla do funkce jmenována.
2/ Námitka, že došlo k porušení § 4 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona, je zcela bez významu, když řešení úpadku dle § 367 až § 388 insolvenčního zákona je u dlužníka vyloučeno (není finanční institucí ve smyslu § 2 písm. k/ a § 367 odst. 1 insolvenčního zákona).
3/ Nebyla porušena zásada obsažená v § 5 písm. a/ insolvenčního zákona. Naopak, pokud soud vyhlásil usnesení o řešení úpadku bezprostředně po schůzi věřitelů, jednal zcela v souladu s principem rychlosti a hospodárnosti řízení.
Proti usnesení podal dlužník dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), jež je podle obsahu kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolacímu soudu dovolatel konkrétně vytýká, že napadené rozhodnutí založil na názoru, podle kterého je podjatá insolvenční správkyně oprávněna vykonávat funkci okamžikem jmenování a veškeré její úkony jsou platné až do jmenování nového insolvenčního správce, jakož i na závěru, že jmenování insolvenčního správce je nezávislé na rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
Dovolatel míní, že uvedená právní otázka nebyla dosud řešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu (neboť nezná žádnou judikaturu Nejvyššího soudu přímo se týkající otázky, zda je soud oprávněn zrušit usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka proto, že jmenoval podjatého správce konkursní podstaty /správně insolvenčního správce/), že způsob jejího řešení je v rozporu s jinou judikaturou odvolacího soudu (konkrétně s usnesením odvolacího soudu ze dne 31. srpna 2010, č. j. VSOL 245/2010-A-26 /správně jde o č. j. KSOS 25 INS 8991/2009, 2 VSOL 245/2010-A-26/) a že má být dovolacím soudem vyřešena jinak, neboť způsob jejího řešení odvolacím soudem je v rozporu s hmotným právem.
Rozpor napadeného usnesení s posledně označeným usnesením odvolacího soudu spatřuje dovolatel v tom, že v označeném usnesení odvolací soud údajně uvedl, že není přípustné, aby majetková podstata nebyla ani dočasně spravována insolvenčním správcem, odpovědným ve smyslu insolvenčního zákona za výkon jeho funkce .
Cituje § 24 insolvenčního zákona, dovolatel dále dovozuje, že není přípustné, aby na majetek dlužníka byl prohlášen konkurs bez řádného jmenování insolvenčního správce. K tomu doplňuje, že už vůbec není přípustné, aby zůstaly platné a účinné úkony učiněné podjatým insolvenčním správcem. V daném případě - pokračuje dovolatel - je celá věc ještě závažnější v tom, že insolvenční správce o své podjatosti velmi dobře věděl. Dovolatel odkazuje na analogii v případě podjatého soudce, s tím, že tak, jako musí být zrušena veškerá rozhodnutí podjatého soudce, musí být zrušeny i úkony podjatého správce. A jelikož nemůže existovat konkurs na majetek dlužníka bez řádného insolvenčního správce, musí být zrušeno usnesení, na jehož základě byl konkurs prohlášen, uzavírá dovolatel.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je insolvenční zákon na danou věc uplatnitelný ve znění účinném do 9. září 2010, tj. naposledy ve znění zákona č. 227/2009 Sb.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Nejvyšší soud pak shledává dovolání v této věci přípustným podle § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když napadené usnesení je usnesením, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto v insolvenčním řízení ve věci samé (srov. k tomu v podrobnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen R 96/2011 ).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje Nejvyšší soud řešení otázky, zda je soud oprávněn zrušit usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka proto, že jmenoval podjatého insolvenčního správce, dovolacím soudem dosud nezodpovězené.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení § 148 insolvenčního zákona insolvenční soud spojí s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o prohlášení konkursu, je-li dlužníkem osoba, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením (odstavec 1). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem, ve kterém jako způsob řešení úpadku navrhuje reorganizaci, předloží reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů, počítanou podle výše jejich pohledávek, a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů, počítanou podle výše pohledávek, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (odstavec 2).
Dle ustanovení § 149 odst. 1 insolvenčního zákona nejde-li o případ podle § 148, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku samostatným rozhodnutím vydaným do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku; nesmí však rozhodnout dříve než po skončení schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku.
Ustanovení § 150 insolvenčního zákona pak určuje, že má-li insolvenční soud rozhodnout o způsobu řešení úpadku podle § 149 odst. 1, schůze věřitelů svolaná rozhodnutím o úpadku může též přijmout usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku.
Z ustanovení § 152 insolvenčního zákona se podává, že přijme-li schůze věřitelů usnesení podle § 150, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku podle tohoto usnesení. To neplatí, je-li v době přijetí usnesení o způsobu řešení úpadku dlužníkem osoba, u které zákon tento způsob řešení úpadku vylučuje, nebo je-li přijaté usnesení v rozporu s reorganizačním plánem přijatým všemi skupinami věřitelů, který dlužník předložil insolvenčnímu soudu po rozhodnutí o úpadku; § 54 odst. 1 se nepoužije.
Podle ustanovení § 316 insolvenčního zákona dále platí, že reorganizací se rozumí zpravidla postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto podniku podle insolvenčním soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů (odstavec 1). Reorganizací lze řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je podnikatelem; reorganizace se týká jeho podniku (odstavec 2). Reorganizace není přípustná, je-li dlužníkem právnická osoba v likvidaci, obchodník s cennými papíry nebo osoba oprávněná k obchodování na komoditní burze podle zvláštního právního předpisu (odstavec 3). Reorganizace je přípustná, jestliže celkový obrat dlužníka podle zvláštního právního předpisu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 100.000.000,- Kč, nebo zaměstnává-li dlužník nejméně 100 zaměstnanců v pracovním poměru; ustanovení odstavce 3 tím není dotčeno (odstavec 4). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem nebo nejpozději do 15 dnů po rozhodnutí o úpadku předložil insolvenčnímu soudu reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů počítanou podle výše pohledávek, omezení podle odstavce 4 se nepoužije (odstavec 5).
A konečně, dle ustanovení § 318 odst. 1 insolvenčního zákona dlužník, který podal insolvenční návrh pro hrozící úpadek, může podat návrh na povolení reorganizace nejpozději do rozhodnutí o úpadku. V ostatních případech lze návrh na povolení reorganizace podat nejpozději do 10 dnů před první schůzí věřitelů, která se má konat po rozhodnutí o úpadku.
Pro posouzení okruhu způsobilých námitek dlužníka proti usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek, je určující přesné pojmenování právního rámce, ve kterém insolvenční soud k vydání takového usnesení přistoupil.
V daném případě se ze spisu podává, že:
1/ Usnesením ze dne 12. dubna 2010, č. j. KSOS 25 INS 8991/2009-A-24, insolvenční soud na základě insolvenčního návrhu věřitele DRDA družstvo, zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku), insolvenční správkyní ustanovil JUDr. Ivanu Santariusovou (bod II. výroku) a určil, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku (bod VIII. výroku).
2/ Proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 12. dubna 2010 podal dlužník odvolání, jež směřovalo pouze proti bodu II. výroku usnesení insolvenčního soudu o ustanovení insolvenční správkyně; důvody, pro které pokládá insolvenční správkyni za podjatou, vyložil dlužník poprvé v podání datovaném 27. května 2010, došlém insolvenčnímu soudu 28. května 2010 (jímž odvolání poprvé doplnil).
3/ Insolvenční správkyně popřela, že by dlužníkem tvrzené důvody zakládaly její podjatost, v podání datovaném a došlém insolvenčnímu soudu 3. června 2010.
4/ Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. srpna 2010, č. j. KSOS 25 INS 8991/2009, 2 VSOL 245/2010-A-26, na základě dlužníkova odvolání změnil usnesení insolvenčního soudu z 12. dubna 2010 v napadeném výroku tak, že JUDr. Ivana Santariusová se odvolává z funkce insolvenční správkyně dlužníka ke dni ustanovení nového insolvenčního správce Krajským soudem v Ostravě. V důvodech tvrzených dlužníkem totiž viděl důvod pochybovat o její nepodjatosti. Určení okamžiku změny v osobě insolvenční správkyně odůvodnil odvolací soud tím, že není přípustné, aby majetková podstata nebyla (ani dočasně), spravována insolvenčním správcem, odpovědným ve smyslu insolvenčního zákona za výkon funkce .
5/ Dlužník podáním doručeným insolvenčnímu soudu 2. června 2010 navrhl, aby jeho úpadek byl řešen reorganizací. K návrhu nebyl připojen reorganizační plán schválený věřiteli.
6/ První schůze věřitelů svolaná rozhodnutím o úpadku se konala bezprostředně po skončení přezkumného jednání dne 11. června 2010, přičemž dlužník v jejím průběhu potvrdil, že nesplňuje ani jednu z podmínek uvedených v § 316 odst. 4 insolvenčního zákona. Schůze věřitelů (které se zúčastnil věřitel č. 1 /insolvenční navrhovatel/ s pohledávkou, kterou při přezkumném jednání insolvenční správkyně uznala a dlužník popřel co do pravosti a výše) pak přijala usnesení, že dlužníkův úpadek bude řešen konkursem a soud následně v jejím závěru vydal usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
Přitom není pochyb o tom (v řízení nebylo nikým zpochybněno), že insolvenční řízení se týká dlužníka, který je podnikatelem a u kterého tedy nemá smyslu zkoumat otázku případného řešení úpadku oddlužením, vyhrazeným (v intencích § 389 insolvenčního zákona a ustáleného výkladu tohoto ustanovení podaného Nejvyšší soudem v usnesení ze dne 21. dubna 2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, uveřejněném pod číslem 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) fyzické nebo právnické osobě, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání.
K tomu, za jakých podmínek lze prohlásit konkurs na majetek dlužníka - podnikatele, se Nejvyšší soud vyjádřil v R 96/2011, na jehož závěrech nevidí důvodu cokoli měnit a na které v podrobnostech odkazuje.
V R 96/2011 Nejvyšší soud na dané téma mimo jiné uzavřel, že je-li dlužník podnikatelem, u kterého reorganizace podle insolvenčního zákona není vyloučena podle § 316 odst. 3 insolvenčního zákona, avšak dlužník nesplňuje některý z požadavků formulovaných pro přípustnost reorganizace v ustanovení § 316 odst. 4 insolvenčního zákona, je reorganizace přípustná podmíněně, za předpokladu, že dlužník ve spojení se včas podaným návrhem na povolení reorganizace předloží ve lhůtě určené v § 316 odst. 5 insolvenčního zákona reorganizační plán přijatý způsobem popsaným v témže ustanovení. S rozhodnutím o úpadku proto nelze spojit bez dalšího i rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka a předmětem jednání první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku je vždy též bod nabízející schůzi věřitelů hlasování o způsobu řešení dlužníkova úpadku.
Jestliže však lhůta určená k předložení reorganizačního plánu dlužníkem v § 316 odst. 5 insolvenčního zákona marně uplyne ještě před konáním oné (první) schůze věřitelů, stává se reorganizace dlužníka definitivně nepřípustnou a insolvenčnímu soudu nic nebrání v tom, aby i před konáním schůze věřitelů prohlásil konkurs na majetek dlužníka. Usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku vydané poté, co se reorganizace stala definitivně nepřípustnou, není pro insolvenční soud závazné.
Ze skutkového stavu dané věci se podává, že dlužník (dovolatel) nebyl osobou, u které je reorganizace podle insolvenčního zákona - objektivně vzato - přípustná (dlužník v průběhu schůze věřitelů konané dne 11. června 2010 potvrdil, že nesplňuje ani jednu z podmínek uvedených v § 316 odst. 4 insolvenčního zákona).
V situaci, kdy takový dlužník ve lhůtě určené v § 316 odst. 5 insolvenčního zákona nepředložil reorganizační plán přijatý způsobem popsaným v témže ustanovení, neměl insolvenční soud jinou možnost než prohlásit konkurs na majetek dlužníka, bez zřetele k tomu, zda schůze věřitelů rozhodla (jako v tomto případě) o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem; z R 96/2011 se k tomu podává, že usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku vydané poté, co se reorganizace stala definitivně nepřípustnou, není pro insolvenční soud závazné.
Dlužník tedy za daného stavu věci nemohl očekávat jiné rozhodnutí soudu o způsobu řešení úpadku, než prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Skutečnost, zda v příslušné fázi řízení jednala jako insolvenční správce dlužníka osoba, kterou odvolací soud posléze odvolal z funkce (výše citovaným usnesením z 31. srpna 2010), nemá na tento závěr žádný vliv. Osoba insolvenčního správce totiž v příslušném stadiu řízení nemohla žádným způsobem nahradit nečinnost dlužníka, v jejímž důsledku dlužník nesplnil předpoklady, za kterých jedině mohl být jeho úpadek řešen sanačním způsobem (reorganizací).
Jinak řečeno, je-li dlužník podnikatelem, u kterého je přípustnost reorganizace podmíněna tím, že ve spojení se včas podaným návrhem na povolení reorganizace předloží ve lhůtě určené v § 316 odst. 5 insolvenčního zákona reorganizační plán přijatý způsobem popsaným v témže ustanovení a uplyne-li lhůta k předložení reorganizačního plánu marně ještě před konáním první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku, je soud povinen prohlásit konkurs na majetek dlužníka bez zřetele k tomu, zda funkci insolvenčního správce vykonává osoba, u které je důvod pochybovat o její nepodjatosti.
Dovolateli se tudíž prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného usnesení; Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. října 2011

JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.
předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Komárová