29 NSCR 18/2017
Datum rozhodnutí: 15.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 předpisu č. 99/1963Sb., § 242 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY KSHK 35 INS 2667/2014
originál 29 NSČR 18/2017-B-68


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužnice Jitky Kohoutkové , narozené 26. května 1953, bytem ve Vamberku, Roští 651, PSČ 516 01, zastoupené Mgr. Ludvíkem Novotným, advokátem, se sídlem v Letohradu, Václavské náměstí 76, PSČ 561 51, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS 2667/2014, o schválení oddlužení, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2015, č. j. KSHK 35 INS 2667/2014, 4 VSPH 2065/2015-B-40, takto:

Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze dne 17. července 2015, č. j. KSHK 35 INS 2667/2014-B-32, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen insolvenční soud ):
[1] Neschválil oddlužení dlužnice (Jitky Kohoutkové) [bod I. výroku].
[2] Prohlásil konkurs na majetek dlužnice (bod II. výroku).
[3] Určil, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (bod III. výroku).
[4] Oznámil, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění (tohoto usnesení) v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku).
K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. listopadu 2015, č. j. KSHK 35 INS 2667/2014, 4 VSPH 2065/2015-B-40, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva , která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena [otázky, zda insolvenční soud má při rozhodování, zda schválí návrh na povolení oddlužení, nebo zda jej zamítne, přihlížet k možné budoucí aplikaci § 415 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), aby umožnil co nejvyšší míru uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů] a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Napadené rozhodnutí je totiž v posouzení předpokladů pro (ne)schválení oddlužení souladné s judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněné pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), v němž Nejvyšší soud mimo jiné uzavřel, že neodůvodňuje-li stav insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o schválení oddlužení, závěr, že nezajištění věřitelé, kteří nesouhlasili s nižším plněním, obdrží na úhradu svých pohledávek v oddlužení alespoň plnění v rozsahu 30 %, insolvenční soud oddlužení neschválí. Na takovém základě lze totiž důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé (kteří nesouhlasili s nižším plněním), bude nižší než 30 % jejich pohledávek.
K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 23. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 1/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2012, pod číslem 10, v usnesení ze dne 31. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněném pod číslem 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usneseních ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSČR 119/2016 a sen. zn. 29 NSČR 131/2016.
Dovolatelkou předestřená otázka, zda při posuzování předpokladů pro (ne)schválení oddlužení lze přihlížet k možné budoucí aplikaci ustanovení § 415 insolvenčního zákona (podle něhož může insolvenční soud za určitých podmínek přiznat osvobození od placení pohledávek i dlužníku, který poskytl nezajištěným věřitelům plnění nižší než 30 % jejich pohledávek), dovolání přípustným nečiní.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 83/2013 vysvětlil, že ustanovení § 415 insolvenčního zákona zcela zjevně míří na situace, kdy při rozhodování o schválení oddlužení stav insolvenčního řízení nasvědčoval tomu, že podmínka dle § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona bude splněna (že nezajištění věřitelé, kteří nesouhlasili s nižším plněním, obdrží na úhradu svých pohledávek v oddlužení alespoň plnění v rozsahu 30 %), avšak v průběhu oddlužení tento předpoklad naplněn nebyl a současně nedošlo k přeměně schváleného oddlužení v konkurs dle § 418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona.
V usnesení ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 NSČR 53/2012, uveřejněném pod číslem 10/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že výjimka (pro osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení) obsažená v § 415 insolvenčního zákona je podmíněna okolnostmi, které dlužník nezavinil a které nastaly v průběhu již schváleného oddlužení.
Pro výsledek dovolacího řízení je právně bezcenné tvrzení dovolatelky, že odvolací soud měl přihlédnout též k existenci pohledávky dovolatelky vůči Petru Doležalovi a Jitce Škodové, a že byla zrušena vyživovací povinnost dovolatelky vůči Jitce Škodové. Jednak jde o skutečnosti, které nastaly po rozhodnutí odvolacího soudu (§ 241a odst. 6 o. s. ř), jednak je z napadeného rozhodnutí zřejmé, že odvolací soud při výpočtu výše plnění, jež by dovolatelka byla schopna v oddlužení nabídnout svým nezajištěným věřitelům, nezohlednil existenci vyživovací povinnosti dovolatelky vůči Jitce Škodové.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužnice, je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu.
Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužnice má povahu výroku závislého na výroku o neschválení oddlužení. V režimu ustanovení § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení.
To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. března 2017

Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu