29 NSCR 18/2012
Datum rozhodnutí: 31.03.2014
Dotčené předpisy: § 128 odst. 1 IZ.




NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY KSBR 38 INS 12399/2010 29 NSČR 18/2012-A-19


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužníka Romana Kotoulka, narozeného 30. července 1980, bytem v Božicích 374, PSČ 671 64, zastoupeného JUDr. Petrem Kafkou, advokátem, se sídlem ve Znojmě, Kovářská 307/6, PSČ 669 02, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 38 INS 12399/2010, o insolvenčním návrhu dlužníka, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. ledna 2011, č. j. KSBR 38 INS 12399/2010, 2 VSOL 517/2010-A-10, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 3. listopadu 2010, č. j. KSBR 38 INS 12399/2010-A-4, Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) odmítl odkazuje na ustanovení § 103 odst. 2 a § 128 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) insolvenční návrh dlužníka ze dne 12. října 2010, s tím, že dlužník v něm dostatečně nepopsal rozhodující skutečnosti osvědčující jeho úpadek, podaný insolvenční návrh je proto neurčitý a neobsahuje všechny náležitosti .
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud cituje ustanovení § 3 a § 128 odst. 1 insolvenčního zákona především zdůraznil, že z žádné části insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení, nelze dovodit, že dlužník má závazky, které jsou již déle než 30 dnů po splatnosti. O splatnosti svých závazků totiž dlužník v návrhu nic netvrdí a seznam závazků, z něhož by jejich splatnost vyplývala, k návrhu nepřipojil. Údaj o splatnosti dlužníkových závazků se přitom nepodává ani z tvrzení uvedeného pod bodem 21 formuláře návrhu na povolení oddlužení, podle kterého dlužník není schopen své závazky splácet již po dobu delší než 3 měsíců .
Za nesprávný měl odvolací soud rovněž názor dlužníka, podle kterého může insolvenční soud údaj o splatnosti dlužníkových závazků dovodit z listin připojených k návrhu, jimiž dlužník dokládá svůj úpadek. Potud odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 26. února 2009, sen. zn. 29 NSČR 7/2008, uveřejněném pod číslem 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále jen R 91/2009 (usnesení je stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že insolvenční návrh dlužníka neobsahuje rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka, přičemž tento nedostatek brání dalšímu pokračování v řízení a je na místě insolvenční návrh podle ustanovení § 128 odst. 1 insolvenčního zákona odmítnout.
Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu, jež je bez dalšího (vzhledem k závěrům obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2009, uveřejněném pod číslem 151/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3 části věty před středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), odmítl Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že otázky předkládané mu k řešení v dovolání ve své rozhodovací praxi již dříve zodpověděl ve shodě s napadeným usnesením.
K povaze vad dlužnického insolvenčního návrhu Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. ledna 2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008, uveřejněném pod číslem 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že:
1/ Dlužník, který označením bodu 21 ve formuláři návrhu na povolení oddlužení projeví navenek úmysl podat návrh na povolení oddlužení zároveň jako insolvenční návrh a který současně rezignuje na uvedení ( popis ) jakýchkoli rozhodujících skutečností, které osvědčují jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek , předkládá insolvenčnímu soudu zásadně neprojednatelný insolvenční návrh, jenž má být bez dalšího odmítnut podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona.
2/ V poměrech insolvenčního návrhu podaného dlužníkem, který není podnikatelem, pro úpadek dlužníka (což je i případ dovolatele) se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit (srov. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona). Přitom v otázce (ne)schopnosti dlužníka plnit uvedené závazky (§ 3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona) může být konkrétní dlužníkovo tvrzení v insolvenčním návrhu, z nějž takový úsudek plyne, nahrazeno tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona), nebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník tyto závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), anebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku není možné dosáhnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 3 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona).
3/ K tomu, aby bylo možné z údajů obsažených v insolvenčním návrhu uzavřít, že dlužník má nejméně dva věřitele s pohledávkami, které jsou alespoň 30 dnů po lhůtě splatnosti, musí být v insolvenčním návrhu obsažen také údaj o splatnosti kteréhokoli ze závazků popsaných v kolonkách 14 až 17 (u dovolatele šlo o kolonku 14, z níž se ovšem závěr o době splatnosti jeho závazků nepodává).
Zjevně bezdůvodné je dovolání i ohledně té části dovolací argumentace, ve které dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že projednatelnost insolvenčního návrhu mohly posuzovat s přihlédnutím k obsahu příloh insolvenčního návrhu (k jejichž předložení měl být dlužník podle dovolatele případně vyzván). Již v R 91/2009 (na které přiléhavě odkazoval rovněž odvolací soud) totiž Nejvyšší soud zformuloval závěr, podle kterého povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu (jinak řečeno, při posouzení, zda insolvenční návrh obsahuje ve smyslu § 103 odst. 2 insolvenčního zákona vylíčení rozhodujících skutečností, nelze k obsahu listin připojených k insolvenčnímu návrhu přihlédnout).
Zabývat se dovoláním v této věci za daného stavu meritorně, shledává Nejvyšší soud zbytečným.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkovi se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. března 2014
JUDr. Jiří Zavázal, v. r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marie Pezlarová