29 NSCR 18/2011
Datum rozhodnutí: 30.04.2013
Dotčené předpisy: § 105 IZ.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY KSPH 38 INS 1163/2010
29 NSČR 18/2011-A-44

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka Jiřího Hnidáka , narozeného 14. dubna 1962, bytem v Jinočanech, Komenského 236, PSČ 252 25, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 38 INS 1163/2010, o insolvenčním návrhu věřitele Alia Trade, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 6, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25661191, zastoupeného Mgr. Petrem Pazderou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, PSČ 110 00, o dovolání insolvenčního navrhovatel e proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2010, č. j. KSPH 38 INS 1163/2010, 3 VSPH 889/2010-A-37, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:


Usnesením ze dne 23. srpna 2010, č. j. KSPH 38 INS 1163/2010-A-30, zamítl Krajský soud v Praze (dále jen insolvenční soud ) insolvenční návrh, jímž se věřitel (Alia Trade, s. r. o.) domáhal zjištění úpadku dlužníka Jiřího Hnidáka (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud dospěl k závěru, že insolvenční navrhovatel nedoložil svou splatnou pohledávku vůči dlužníku, když se mu nepodařilo prokázat, že na něj přešla splatná pohledávka z titulu nároků původního věřitele (Investiční a poštovní banky, a. s. - dále jen banka ), vzniklých ze smluv o úvěru uzavřených mezi dlužníkem a bankou 11. listopadu 1993 (úvěr ve výši 21 miliónů Kč), 23. června 1994 (úvěr v původní výši 25 miliónů Kč) a 5. října 1993 (úvěr ve výši 12 miliónů Kč). Šlo nároky, které banka postoupila smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 16. června 1998 společnosti Creatis, a. s., která je pak měla postoupit smlouvou ze dne 2. ledna 2002 insolvenčnímu navrhovatel i. Insolvenční soud uvedl, že dlužník (totiž) zpochybňuje platnost postupní smlouvy ze dne 2. ledna 2002, což je rovněž předmětem řízení vedeného u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 20. dubna 2010, č. j. 51 Cm 42/1997-649, zamítl žalobu, jíž se insolvenční navrhovatel (jako žalobce) domáhal vůči dlužníku (jako žalovanému) zaplacení částky 60.935 046,- Kč (která tvoří pohledávku uplatněnou v insolvenční m řízení) právě pro neplatnost postupní smlouvy ze dne 2. ledna 2002.
Proto insolvenční soud s poukazem na ustanovení § 143 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), zamítl insolvenční návrh, aniž dále zkoumal (pro nadbytečnost) mnohost věřitelů dlužníka.
K odvolání insolvenčního navrhovatel e Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soud u (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud úvodem své argumentace zdůraznil, že nedoloží-li věřitel jako insolvenční navrhovatel existenci splatné pohledávky vůči dlužníku, musí soud insolvenční návrh zamítnout dle ustanovení § 143 odst. 2 insolvenčního zákona bez ohledu na to, zda z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.
V projednávané věci insolvenční navrhovatel dokládá ve smyslu § 105 insolvenčního zákona pohledávku, jež je sporná nejen proto, že by na něj nebyla platně převedena, nýbrž i z dalších důvodů (pohledávka zčásti uhrazena, zčásti zanikla započtením); z povahy věci pak vyplývá, že při závěru o neplatnosti postupní smlouvy ze dne 2. ledna 2002 se nalézací soud nezabýval samotnou pohledávkou. Je tak namístě závěr, že insolvenční navrhovatel nejen nedoložil, že by mu svědčila úvěrová pohledávka ve smyslu § 105 insolvenčního zákona, nýbrž naopak bylo doloženo, že insolvenční navrhovatel vede spor s dlužníkem o její zaplacení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 42/1997, že v tomto řízení zaznamenal úspěch dlužník a že věcí se bude zabývat odvolací soud v odvolacím řízení (že pohledávka je sporná) a nelze nezaznamenat, že onen spor probíhá po delší dobu.
Insolvenční soud tak správně dovodil, že navrhovatel nedoložil svou pohledávku za dlužníkem a že její prokazování se vymyká smyslu a účelu insolvenčního řízení, v němž není prostor, v němž by mohl nahrazovat řízení sporné, jež dosud probíhá . Tato okolnost je důvodem pro zamítnutí insolvenčního návrhu podle § 143 odst. 2 insolvenčního zákona.
Odvolací soud rovněž ozřejmoval, proč odvolání projednal a rozhodl o něm, aniž nařídil odvolací jednání (třebaže insolvenční soud zamítl insolvenční návrh po nařízeném jednání).
Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční navrhovatel dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K uplatněným dovolacím důvodům pak dovolatel argumentuje následovně.
K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud odvolání projednal a rozhodl o něm, aniž nařídil odvolací jednání, ačkoli nešlo o žádný z případů vypočtených v § 94 odst. 2 insolvenčního zákona. Dovolatel uzavřel, že odvolací soud tak zatížil odvolací řízení tzv. zmatečnostní vadou ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., ke které přihlíží dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti.
K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolací argumentaci insolvenčního navrhovatel e lze v mezích tohoto dovolacího důvodu shrnout tak, že insolvenční navrhovatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že nedoložil splatnou pohledávku vůči dlužníku, když se vymezuje vůči úsudku že pohledávka byla zčásti uhrazena, zčásti zanikla započtením . K tomu odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v potaz listinné důkazy, jež dovolatel připojil k podáním z 1. března 2010 a 10. května 2010, že nenaplnil svou přezkumnou roli (nepostupoval v souladu s ustanoveními § 211 a násl. o. s. ř. a nezabýval se obsahem odvolání), že pominul některé ze závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněném pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen R 14/2011 ( usnesení je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ), stejně jako dovolatelovu výhradu, že insolvenční soud nečetl a nehodnotil četné listinné důkazy svědčící o oprávněnosti pohledávky (ústní jednání trvalo jen půl hodiny) a že přešel bez povšimnutí i pasáž odvolání týkající se aktivní legitimace, v níž dovolatel odkazoval na R 14/2011 co do tam obsaženého poukazu na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. prosince 2010 (tj. naposledy ve znění nálezu pléna Ústavního soudu č. 260/2010 Sb.).
Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 o. s. ř. a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
K přípustnosti dovolání ve spojení s ohlášeným dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Dovolatel sám v mezích své argumentace (správně) dovozuje, že výhradou, podle níž odvolací soud o věci (nesprávně) rozhodl, aniž nařídil odvolací jednání, tvrdí zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř.
Zmatečnostní vady řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 241a o. s. ř.; k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro založení přípustnosti dovolání prostřednictvím ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je tudíž tato námitka právně bez významu.
K přípustnosti dovolání ve spojení s ohlášeným dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Napadené rozhodnutí spočívá rovněž na závěru (opírajícím se potud i o zjištění insolvenčního soudu), že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. dubna 2010, č. j. 51 Cm 42/1997-649, zamítl žalobu, kterou se insolvenční navrhovatel (jako žalobce) domáhal vůči dlužníku (jako žalovanému) zaplacení pohledávky, o kterou opírá svou věcnou legitimaci v insolvenčním řízení (a věcí se bude zabývat odvolací soud v odvolacím řízení), takže pohledávka je sporná (a spor probíhá po delší dobu).
Závěr, že pohledávku insolvenčního navrhovatele nelze mít v insolvenčním řízení za doloženou (osvědčenou) pro účely posouzení aktivní věcné legitimace insolvenčního navrhovatele, jestliže obecný soud ve sporném řízení zamítl žalobu, kterou se insolvenční navrhovatel domáhal po dlužníku zaplacení této pohledávky (byť toto rozhodnutí není dosud v právní moci), odpovídá závěrům, jež Nejvyšší soud formuloval k důvodům zamítnutí věřitelského insolvenčního návrhu pro nedoložení pohledávky insolvenčním navrhovatelem v R 14/2011, jakož i v usnesení ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo (naposledy) v usnesení ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 10/2013. Důvod založit přípustnost dovolání k prověření tohoto závěru tak Nejvyšší soud nemá.
Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že ačkoli dovolatel doplnil dovolání sepsané jeho advokátem podáními datovanými 15. listopadu 2011 a 30. dubna 2012, argumentací obsaženou v těchto podáních (jakkoli z větší části opakující to, co uvádí dovolání sepsané jeho advokátem) se nezabýval a při dalších úvahách k ní nepřihlížel. Dovolatel totiž v rozporu s požadavkem obsaženým v § 241 odst. 4 o. s. ř. tato podání sepsal sám (jsou podepsána jen jeho jednatelem bez odpovídajícího právnické vzdělání). Institut povinného zastoupení dovolatele v dovolacím řízení, tak jak jeho smysl popsal např. též Ústavní soud v usnesení ze dne 14. září 2000, sp. zn. Pl. ÚS 43/2000, uveřejněném pod číslem 32/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, takový postup nedovoluje. V mezích vybočujících z dovolacích důvodů uplatněných prostřednictvím dovolatelova advokáta, šlo o podání učiněná zjevně po uplynutí zákonné lhůty k formulaci dovolacích důvodů (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Poukaz (v podání z 30. dubna 2012) na později vydané rozhodnutí (z 28. února 2012), jež má mít vliv na výše označené rozhodnutí Městského soudu v Praze z 20. dubna 2010, je ostatně nepřípustným uplatněním nových skutečností, k němuž Nejvyššímu soudu zapovídá přihlédnout ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání insolvenčního navrhovatele bylo odmítnuto a u dlužníka nebyly zjištěny žádné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli a dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. dubna 2013

JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová