29 NSCR 17/2010
Datum rozhodnutí: 26.10.2010
Dotčené předpisy: § 389 odst. 1 IZ., § 239 odst. 3 o. s. ř.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY KSBR 46 INS 4232/2009 29 NSČR 17/2010-A-29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužníka Víta Gillíka , narozeného 28. května 1957, bytem v Bzenci, Kasárna 1476, PSČ 696 81, zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Lesnická 52, PSČ 613 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 46 INS 4232/2009, o návrhu dlužníka na povolení oddlužení, o dovolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. listopadu 2009, č. j. KSBR 46 INS 4232/2009-A-22 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. ledna 2010, č. j. KSBR 46 INS 4232/2009, 3 VSOL 432/2009-A-26, takto:

I. Řízení o dovolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. listopadu 2009, č. j. KSBR 46 INS 4232/2009-A-22, se zastavuje .
II. Dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. ledna 2010, č. j. KSBR 46 INS 4232/2009, 3 VSOL 432/2009-A-26, se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Ve výroku označeným usnesením Krajský soud v Brně (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku), odmítl návrh dlužníka na povolení oddlužení (bod II. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod III. výroku), ustanovil insolvenčního správce (bod IV. výroku) a na 12. leden 2009 nařídil přezkumné jednání k přezkoumání přihlášených pohledávek (bod IX. výroku).
Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně v bodech II. a III. výroku (první výrok) a odmítl odvolání dlužníka směřující proti bodu IX. výroku (druhý výrok).
Odvolací soud cituje ustanovení § 389 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) přitakal soudu prvního stupně v závěru, že v posuzovaném případě není dlužník osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluhy z dřívějšího podnikání. Zdůraznil, odkazuje potud na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 79/2009 ), že dlužníkem, který není podnikatelem , se ve smyslu citovaného ustanovení rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. V situaci, kdy dlužník má závazky z podnikání vzniklé v relativně krátké době před zahájením insolvenčního řízení (v letech 2007 2009), svou podnikatelskou činnost ukončil zhruba osm měsíců před podáním návrhu na povolení oddlužení, podíl závazků dlužníka vzešlých z podnikání představuje nikoliv zanedbatelnou část z celkové výše všech jeho závazků (celkem 39 % závazků dlužníka), navíc počet těchto závazků převyšuje ( i co do počtu věřitelů ) závazky nepodnikatelské a dlužník má též pracovněprávní závazky z podnikání , shledal rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o odmítnutí návrhu dlužníka na povolení oddlužení a o prohlášení konkursu na majetek dlužníka správným.
Dlužník podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, kterým napadá (posuzováno podle jeho obsahu, srov. ustanovení § 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. ) výrok, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení. Maje dovolání za přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 o. s. ř., namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatel se ztotožňuje se závěrem soudů nižších stupňů, že institut oddlužení má řešit situaci osob, jejichž dluhy vznikly jinak než z podnikání, má však zato, že jeho dluhy z podnikání nejsou ve vztahu k dluhům z nepodnikatelské činnosti co do jejich výše podstatné a nepovolení oddlužení by proto nespravedlivě postihlo celou rodinu .
Požaduje, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vedle výše označeného usnesení odvolacího soudu napadl dlužník dovoláním výslovně též usnesení soudu prvního stupně.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadených usnesení se rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. července 2009) podává z bodu 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Insolvenční zákon je na danou věc uplatnitelný ve znění účinném do 30. června 2010 (tj. naposledy ve znění zákona č. 285/2009 Sb.).
V rozsahu, v němž dovolání směřuje i proti usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud řízení o něm zastavil dle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek funkční příslušnosti (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání je (bez dalšího) přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. (podmínku, aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam, formulovanou ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné použití § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř., má Nejvyšší soud za obsoletní z příčin popsaných např. v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1.vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1903-1904).
Nejvyšší soud je nicméně i tak odmítl podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud již v R 79/2009 formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého dlužníkem, který není podnikatelem se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 insolvenčního zákona rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. To, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k: 1) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání; 2) době ukončení dlužníkova podnikání; 3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání; 4) výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků; 5) tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu z těchto judikatorních závěrů vychází, přičemž ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že konkrétní okolnosti případu, jak je zjistily soudy nižších stupňů, vylučují v poměrech projednávané věci přijmout závěr, že neuhrazené dluhy z dlužníkova dřívějšího podnikání překážku uplatnění institutu oddlužení nepředstavují. Odvolací soud tedy nikterak nepochybil, jestliže usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení jako věcně správné potvrdil.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. října 2010

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Petra Prachařová