29 NSCR 12/2015
Datum rozhodnutí: 31.01.2017
Dotčené předpisy: § 430 IZ., § 173 IZ., § 185 IZ., čl. 40 Nařízení () č. 1346/2000




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
KSHK 42 INS 37663/2013
originál 29 NSČR 12/2015-P7-22


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka Miroslava Sejkory , narozeného 31. května 1959, bytem ve Vamberku, Šafaříkova 366, PSČ 517 54, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 42 INS 37663/2013, o přihlášce pohledávky věřitele č. 7, o dovolání věřitele č. 7, Letmo SK, s. r. o. , se sídlem v Banské Bystrici, Mládežnícka 8, PSČ 974 04, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 35890142, zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2014, č. j. KSHK 42 INS 37663/2013, 1 VSPH 1494/2014-P7-9, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Usnesením ze dne 11. června 2014, č. j. KSHK 42 INS 37663/2013-P7-4, odmítl Krajský soud v Hradci Králové (dále též jen insolvenční soud ) pro opožděnost přihlášku pohledávky věřitele č. 7, Letmo SK, s. r. o., ve výši 289.181 Kč (bod I. výroku) a určil, že právní mocí tohoto usnesení končí účast věřitele č. 7 v insolvenčním řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud dospěl k závěru, že věřitel č. 7 přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení 6. května 2014, tedy opožděně, jelikož propadná třicetidenní přihlašovací lhůta počítaná od rozhodnutí o úpadku (21. ledna 2014) uplynula 20. února 2014. Proto přihlášku odmítl jako opožděnou.
Z obsahu přihlášky je podle insolvenčního soudu patrno, že původním věřitelem přihlášené pohledávky byla společnost UNIDEBT Czech, SE (evropská společnost), sídlící v Praze 7 (dále též jen společnost U ).
Insolvenční soud k tomu dále dovodil, poukazuje na označenou judikaturu Vrchního soudu v Praze a vycházeje z ustanovení § 430 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), že věřitel č. 7 nebyl známým věřitelem dlužníka ve smyslu posledně označeného ustanovení, když dlužník v seznamu závazků označil jako svého věřitele (ohledně předmětné pohledávky) společnost U a věřitel č. 7 ani k výzvě insolvenčního soudu nedoložil, že postoupení pohledávky bylo dlužníku oznámeno.
K odvolání věřitele č. 7 Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. září 2014, č. j. KSHK 42 INS 37663/2013, 1 VSPH 1494/2014-P7-9, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 173 a § 430 insolvenčního zákona a z ustanovení § 526 odst. 1 a § 562 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a cituje závěry, jež Nejvyšší soud formuloval k výkladu pojmu známý věřitel dlužníka v usnesení ze dne 31. května 2012, sen. zn. 29 NSČR 13/2010, uveřejněném pod číslem 138/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 138/2012 ) [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu] - dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
[1] Bylo na odvolateli, aby doložil, že dlužník v soupisu svých závazků chybně uvedl postupitele, ač věděl, že pohledávky již byly postoupeny odvolateli.
[2] Insolvenční soud potud správně vyšel z toho, že odvolatel neprokázal, že postoupení pohledávky oznámil postupitel dlužníku ústně a tento stav se nezměnil ani v průběhu odvolacího řízení. Neprokázal-li odvolatel, že dlužník o postoupení věděl, pak lze uzavřít, že dlužník postupoval správně, jestliže v seznamu svých závazků uvedl postupitele.
[3] Dodatečné splnění notifikační povinnosti vůči dlužníku nemůže na závěru insolvenčního soudu ničeho změnit, protože otázka známého zahraničního věřitele dlužníka a s tím spojená informační povinnost soudu má účinky jen do uplynutí přihlašovací lhůty (ledaže by dlužník existenci zahraničního věřitele zamlčel, což nebylo prokázáno).
[4] Je sice plně odůvodněný požadavek odvolatele, aby insolvenční soud vůči němu postupoval podle § 430 insolvenčního zákona, respektive ustanovení článku 40 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení (dále též jen nařízení ) [česká verze nařízení byla uveřejněna ve Zvláštním vydání úředního věstníku EU (Kapitola 19, Svazek 01, str. 191-208) dne 20. srpna 2004], leč vzhledem k tomu, že zmeškaná lhůta k podání přihlášky se nevrací (srov. R 138/2012), je usnesení insolvenčního soudu ve výroku věcně správné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 7 dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. a které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je ve výkladu (dovoláním předestřené) otázky, zda věřitel č. 7 byl v době do skončení propadné přihlašovací lhůty známým věřitelem dlužníka ve smyslu článku 40 nařízení a § 430 insolvenčního zákona, souladné s ustálenou judikaturou, konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008, uveřejněným pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009, sen. zn. 29 NSČR 27/2009, uveřejněným pod číslem 63/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 21/2009, uveřejněným pod číslem 150/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a (především) s R 138/2012.
V tomto ohledu je namístě zmínit z R 138/2012 tyto závěry (napadeným rozhodnutím citované):
[1] Známým věřitelem dlužníka, který má své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, je v insolvenčním řízení takový věřitel, o kterém by se insolvenční soud, případně předběžný správce nebo (od rozhodnutí o úpadku) insolvenční správce dlužníka dozvěděl při obvyklém chodu věci buď z listin, jež je dlužník povinen předložit insolvenčnímu soudu (typicky ze seznamu závazků ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) nebo z řádně vedeného účetnictví dlužníka anebo (typově u dlužníka, který nemá povinnost vést účetnictví) z jiných dlužníkem řádně vedených záznamů o stavu jeho majetku a závazků (včetně korespondence). Dlužník, který (lhostejno, zda jde o podnikatele) nekoná s péčí řádného hospodáře a nevede řádné záznamy o stavu svého majetku a o svých závazcích nebo který nesplní řádně a včas povinnost předložit soudu seznam závazků nemá právo spoléhat na to, že věřitel (jenž by v propadné lhůtě určené k podání přihlášky do insolvenčního řízení byl jinak znám - při obvyklém chodu věcí - alespoň insolvenčnímu správci), přijde v důsledku dlužníkovy nedbalosti o možnost přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení.
[2] Věřitel dlužníka, který má své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, o kterém však do uplynutí propadné lhůty určené v rozhodnutí o úpadku k podávání přihlášek do insolvenčního řízení nevyjde v insolvenčním řízení ničeho najevo ani z dlužníkem řádně vedeného účetnictví nebo jiných záznamů o majetku a závazcích dlužníka, s nimiž se insolvenční správce včas seznámil, ani jinak, není pro tuto dobu pokládán za známého věřitele dlužníka. Tím, že okolnosti rozhodné pro závěr, že jde o známého věřitele dlužníka, vyjdou při obvyklém (řádném) chodu věcí najevo později (po uplynutí propadné přihlašovací lhůty), není insolvenční správce ani insolvenční soud zbaven povinnosti postupovat ohledně takového věřitele ve smyslu ustanovení § 430 insolvenčního zákona, respektive ustanovení článku 40 nařízení (plnit vůči němu informační povinnost), zmeškaná lhůta k podání přihlášky se však takovému věřiteli nevrací.
K tomu lze dále poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2014, sen. zn. 29 NSČR 126/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 31/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSČR 73/2016 (jež ze shora označené judikatury vycházejí), v nichž Nejvyšší soud dodal, že věřitel dlužníka, který nabyl pohledávku vůči dlužníku postoupením a má své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, o kterém však do uplynutí propadné lhůty určené v rozhodnutí o úpadku k podávání přihlášek do insolvenčního řízení nevyjde v insolvenčním řízení ničeho najevo ani z dlužníkem řádně vedeného účetnictví nebo jiných záznamů o majetku a závazcích dlužníka, s nimiž se insolvenční správce včas seznámil, ani jinak, jelikož dlužník se o postoupení nedozvěděl (nebyl o něm nikým vyrozuměn) a jako majitele pohledávky dále označoval postupitele, není pro tuto dobu pokládán za známého věřitele dlužníka.
Ze skutkového stavu, z nějž odvolací soud vyšel a který dovoláním nemůže být zpochybněn (především ze skutkového závěru, že postoupení pohledávky dovolateli nebylo dlužníku oznámeno před uplynutím propadné přihlašovací lhůty), se podává plná opodstatněnost závěru, že v době do uplynutí propadné přihlašovací lhůty nebyl věřitel č. 7 známým věřitelem dlužníka a poté, co se jím stal, se mu již nevrací zmeškaná lhůta k podání přihlášky.
Důvod na těchto závěrech cokoli měnit obsah dovolání v této věci nedává.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. ledna 2017
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu