29 NSCR 111/2015
Datum rozhodnutí: 29.10.2015
Dotčené předpisy: čl. 128 odst. 1 IZ., čl. 141 odst. 2 IZ.




NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY KSBR 31 INS 26953/2013 originál 29 NSČR 111/2015-A-73


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužníka Firmitas s. r. o., se sídlem v Brně, Havlíčkova 166/68, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 28277252, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 31 INS 26953/2013, o insolvenčním návrhu věřitele EUROIZOL Jirásek, s. r. o. , se sídlem v Brně, Rooseveltova 584/9, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 28276094, zastoupeného JUDr. et Mgr. Lubomírem Procházkou, advokátem, se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, PSČ 602 00, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Tomášem Šetinou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1699/5, PSČ 140 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. července 2015, č. j. KSBR 31 INS 26953/2013, 1 VSOL 529/2015-A-67, takto:

Dovolání se odmítá. Odůvodnění:
Usnesením ze dne 3. února 2015, č. j. KSBR 31 INS 26953/2013-A-51, zjistil Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) na základě insolvenčního návrhu věřitele (EUROIZOL Jirásek, s. r. o.) úpadek dlužníka (Firmitas s. r. o.) [bod I. výroku], prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku) a ustanovil insolvenčního správce (bod III. výroku).
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1. července 2015, č. j. KSBR 31 INS 26953/2013, 1 VSOL 529/2015-A-67, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je co do závěru, že je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel (případně) nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, v souladu s jednoznačnou dikcí § 141 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) [jehož existenci dovolání ignoruje], i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněného pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), v němž Nejvyšší soud (vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 24/2009) ozřejmil, že zkoumání toho, zda insolvenční navrhovatel má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, má i při rozhodování o insolvenčním návrhu význam jen do rozhodnutí o dlužníkově úpadku. V řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku je skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, právně bez významu (určující je, zda je dlužník i tak v úpadku). Srov. shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 9/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 31/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. června 2014, sp. zn. I. ÚS 2687/2013, které je dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 69/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. září 2014, sp. zn. II. ÚS 1217/2014) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2015.
Podstata dovolací argumentace pak tkví právě ve zpochybnění aktivní věcné legitimace insolvenčního navrhovatele k podání insolvenčního návrhu, tedy v uplatnění námitky pro dovolací řízení právně bezcenné.
Rovněž námitka, podle níž insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka na základě vadného insolvenčního návrhu, neboť insolvenční navrhovatel v něm nevylíčil rozhodující skutečnosti, které by osvědčovaly úpadek dlužníka, přípustnost dovolání nezakládá. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněném pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku dlužníka není významné, že insolvenční soud osvědčil úpadek dlužníka, ačkoliv věřitelský insolvenční návrh měl (případně) vady, pro které mohl být odmítnut dle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona. Vadný insolvenční návrh totiž není onou překážkou stanovenou v tomto zákoně (rozuměj v insolvenčním zákoně), jež bránila vydání rozhodnutí o úpadku (srov. § 141 odst. 1 insolvenčního zákona).
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2015

Mgr. Milan Polášek předseda senátu