29 NSCR 11/2016
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 2 předpisu č. 313/2007Sb., § 1 odst. 1 předpisu č. 313/2007Sb., § 283 IZ., § 354 IZ., § 38 IZ.




NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY KSPH 37 INS 23802/2012 originál 29 NSČR 11/2016-B-988

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka LESS & FOREST s. r. o. , se sídlem ve Zbraslavicích, Ostrov 3, PSČ 285 22, identifikační číslo osoby 27 10 66 32, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 37 INS 23802/2012, o vydání výtěžku zpeněžení, o dovolání Mgr. Moniky Cihelkové , se sídlem v Praze, Vodičkova 707/37, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyně dlužníka, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. září 2015, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 3 VSPH 1839/2014-B-829, takto:

Dovolání se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze (dále jen insolvenční soud ) usnesením ze dne 21. srpna 2014, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-630:
I. Vyslovil souhlas s tím, aby insolvenční správkyně vydala zajištěnému věřiteli č. 1513 FARIANTE LTD. (dále jen zajištěný věřitel ) výtěžek zpeněžení zastavených a uhrazených pohledávek dlužníka specifikovaných v příloze usnesení (dále jen pohledávky dlužníka ), a to částku 40.956.043,49 Kč.
II. Souhlasil s tím, aby insolvenční správkyně vydala zajištěnému věřiteli výtěžek zpeněžení pohledávek dlužníka, a to částku 2.563.389,33 Kč.
III. Určil, že zajišťovací práva věřitelů váznoucí na pohledávkách dlužníka zanikají zpeněžením.
IV. Uložil insolvenční správkyni, aby do 15 dnů od právní moci výše uvedených výroků vydala částku v nich uvedenou zajištěnému věřiteli, aby po splnění těchto povinností zapsala do upraveného seznamu přihlášených pohledávek, jaká částka byla vyplacena zajištěnému věřiteli a jaká zbývající částka se vypořádá při rozvrhu a aby splnila svoji (případnou) povinnost podle ustanovení § 167 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a bezodkladně o tom informovala soud.
V. Uložil zajištěnému věřiteli, aby insolvenční správkyni sdělil číslo svého bankovního účtu, na nějž insolvenční správkyně bude plnit dle shora uvedených výroků.
Vrchní soud v Praze k odvolání insolvenční správkyně usnesením ze dne 1. září 2015, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 3 VSPH 1839/2014-B-829, (mimo jiné) potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku ohledně částky 1.699.561,33 Kč; ohledně částky 863.828,- Kč toto usnesení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud (ve vztahu k potvrzujícímu výroku) zdůraznil, že za situace, kdy činností insolvenční správkyně v rozhodném období (před konkursem) nebylo, pokud se pohledávek dlužníka týká, zpeněžování dlužníkova majetku v pravém slova smyslu, ale šlo o pouhé inkaso pohledávek dlužníka za třetími osobami (jinými slovy, pokud inkasa pohledávek dlužníka bylo dosaženo v době, kdy osobou s dispozičními oprávněními byl dlužník, tj. před přeměnou reorganizace v konkurs), nevznikl insolvenční správkyni nárok na odměnu za zpeněžení pohledávek dlužníka.
Proti usnesení odvolacího soudu, v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ohledně částky 1.699.561,33 Kč, podala insolvenční správkyně dovolání, požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání insolvenční správkyně, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že s identickou argumentací dovolatelky se v rámci insolvenčního řízení téhož dlužníka ve věci jiného zajištěného věřitele vypořádal (v její neprospěch) v usnesení ze dne 28. února 2017, sp. zn. 29 NSČR 9/2016, v němž uzavřel, že:
1) Vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen vyhláška ), je v intencích ustanovení § 38 insolvenčního zákona oním zvláštním předpisem, podle kterého se odměna insolvenčního správce stanoví, a to i na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 431 písm. b) insolvenčního zákona (k tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 27/2010, uveřejněné pod číslem 64/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2) Je-li úpadek dlužníka řešen reorganizací, určuje odměnu insolvenčního správce ustanovení § 2 vyhlášky, a to za každý započatý měsíc po rozhodnutí o povolení reorganizace, ve vazbě na průměrný měsíční obrat za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu. Potud vyhláška (na rozdíl od způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem) neváže výši odměny na výtěžek zpeněžení majetkové podstaty (viz ustanovení § 1 odst. 1 a 2 vyhlášky ve spojení s ustanovením § 283 insolvenčního zákona).
3) Je tomu tak právě proto, že právní mocí rozhodnutí o povolení reorganizace se ruší omezení dispozičních oprávnění dlužníka, ke kterým došlo ze zákona nebo rozhodnutím insolvenčního soudu v dosavadním průběhu insolvenčního řízení. K inkasu pohledávek dlužníka je tak legitimován samotný dlužník (a nikoli insolvenční správce), pročež vyhláška ani nepočítá s tím, že by byla odměna insolvenčního správce odvislá od výtěžku zpeněžení majetku (v daném případě pohledávek) dlužníka. Insolvenční správce v takovém případě totiž neprovádí zpeněžení majetku dlužníka, nýbrž je povinován (zásadně) činnostmi předvídanými ustanovením § 354 insolvenčního zákona. Skutečnost, že reorganizace dlužníka byla následně přeměněna v konkurs (§ 363 insolvenčního zákona) a že v poměrech dané věci tímto rozhodnutím nastaly účinky spojené s prohlášením konkursu, na shora uvedených závěrech nic nemění; jinými slovy, jak správně uzavřel odvolací soud, insolvenční správkyni za činnost realizovanou v období od právní moci rozhodnutí o povolení reorganizace do přeměny reorganizace v konkurs nepřísluší odměna za inkaso pohledávek dlužníka od jeho dlužníků; případné právo insolvenční správkyně na náhradu hotových výdajů tím není dotčeno.
4) Úprava obsažená v ustanovení § 4 odst. 1 vyhlášky přitom, jde-li o (případnou) část odměny v rozsahu nad částku určenou ustanovením § 2 vyhlášky, je uplatnitelná jen tehdy, je-li odměna určená z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěné věřitele a určená z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele vyšší, než odměna určená podle ustanovení § 2 vyhlášky; zpeněžením se přitom rozumí činnost předvídaná ustanovením § 283 insolvenčního zákona, tj. činnost realizovaná v době, kdy již dlužník nebyl nositelem dispozičních oprávnění (viz zánik dispozičních oprávnění dlužníka srov. § 363 a § 246 odst. 1 insolvenčního zákona).
5) Vzhledem k závěru, podle něhož insolvenční správkyni nenáleží (vedle odměny určené ustanovením § 2 vyhlášky) i (další) odměna za inkaso pohledávek dlužníka, jimiž byly zajištěny pohledávky věřitelů dlužníka, jsou zbývající otázky kladené dovolatelkou nevýznamné.
Na těchto závěrech přitom Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2017

JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu