29 NSCR 11/2013
Datum rozhodnutí: 26.02.2015
Dotčené předpisy: § 238a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 97 odst. 2 IZ., § 107 odst. 1 IZ.




NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY KSOS 25 INS 6888/2011 29 NSČR 11/2013-A-159


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka Paseka, zemědělská a. s. , se sídlem v Babicích 80, pošta Mladějovice, PSČ 783 95, identifikační číslo osoby 25356411, zastoupeného Mgr. Jiřím Zrůstkem, advokátem, se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Doudlebská 1699/5, PSČ 140 00, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 6888/2011, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ Ing. Karla Kolínka , narozeného 3. října 1952, bytem Paseka 251, PSČ 783 97, zastoupeného JUDr. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem v Praze 2 - Novém Městě, V tůních 1636/1, PSČ 120 00 a 2/ Anterax a. s. , se sídlem v Praze 9 - Kyjích, Vajgarská 1141, PSČ 198 00, identifikační číslo osoby 25349643, zastoupeného Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem, se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Sokolovská 394/17, PSČ 186 00, o dovolání insolvenčních navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. října 2012, č. j. KSOS 25 INS 6888/2011, 1 VSOL 578/2012-A-138, takto:

I. Dovolání se odmítají.
II. Insolvenční navrhovatelé jsou povinni zaplatit dlužníku na náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 2.057 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce dlužníka.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 16. května 2012, č. j. KSOS 25 INS 6888/2011-A-108, Krajský soud v Ostravě (dále jen insolvenční soud ):
1/ Zamítl insolvenční návrhy věřitelů (1/ Ing. Karla Kolínka a 2/ Anterax a. s.) [bod I. výroku].
2/ Uložil insolvenčním navrhovatelům zaplatit dlužníku (Paseka, zemědělská a. s.) na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně částku 14.680 Kč (bod II. výroku).
Insolvenční soud dospěl k závěru, že žádný z insolvenčních navrhovatelů neosvědčil splatnou pohledávku vůči dlužníku, když smlouva o půjčce, ze které uplatňuje pohledávku první insolvenční navrhovatel, je absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku a směnečná pohledávka druhého insolvenčního navrhovatele je sporná se zřetelem k neukončenému spornému řízení (ve stadiu odvolacího řízení). K dalšímu insolvenčnímu návrhu společnosti CEMELIS LIMITED (dále jen společnost C ) z 10. května 2012 insolvenční soud nepřihlédl.
K odvolání insolvenčních navrhovatelů Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. října 2012, č. j. KSOS 25 INS 6888/2011, 1 VSOL 578/2012-A-138:
1/ Změnil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku tak, že insolvenční návrh se zamítá (první výrok).
2/ Uložil insolvenčním navrhovatelům zaplatit dlužníku na náhradě nákladů řízení před insolvenčním soudem společně a nerozdílně částku 15.480 Kč (druhý výrok).
3/ Uložil insolvenčním navrhovatelům zaplatit dlužníku na náhradě nákladů odvolacího řízení společně a nerozdílně částku 12.720 Kč (třetí výrok).
Odvolací soud přitakal výše uvedeným závěrům insolvenčního soudu k nedoložení pohledávek insolvenčními navrhovateli, k čemuž dále dodal, že první insolvenční navrhovatel neosvědčil (při neplatnosti smlouvy o půjčce) pohledávku ani z titulu bezdůvodného obohacení, jelikož taková pohledávka je promlčena a dlužník promlčení účinně namítl.
K dalšímu insolvenčnímu návrhu společnosti C poukázal odvolací soud na absenci úředně ověřeného podpisu osoby, která jej podepsala a s tím spojené důsledky ve smyslu § 97 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání oba insolvenční navrhovatelé, a to shodně v celém rozsahu proti všem výrokům napadeného usnesení, opírajíce přípustnost dovolání o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., respektive s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítajíce, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požadujíce, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzují dovolatelé řešení následujících otázek (odvolacím soudem podle jejich názoru chybně posouzených):
1/ Posouzení náležitostí dalšího insolvenčního návrhu potud, zda musí být opatřen úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podepsala, a zda pro něj platí postup dle § 43 o. s. ř.
2/ Zda insolvenční soud, který nařídil jednání, postupuje ve vztahu k insolvenčnímu navrhovateli přiměřeně dle § 118a o. s. ř.
3/ Jak má plnit zákonnou povinnost dle § 98 insolvenčního zákona člen statutárního orgánu dlužníka, který není osobou oprávněnou jednat za dlužníka samostatně.
4/ Zda insolvenční navrhovatel osvědčí směnečnou pohledávku za dlužníkem, jestliže předloží směnku, směnečný platební rozkaz a rozsudek, jímž krajský soud ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti po přezkoumání těch kauzálních námitek, jimiž se dlužník brání i v insolvenčním řízení.
5/ Zda insolvenční soud může při zkoumání aktivní věcné legitimace insolvenčního navrhovatele se směnečným nárokem vycházet z protokolů o jednání před soudem, v nichž jsou zachyceny výpovědi svědků ke směnce a které dlužník opakovaně navrhuje k důkazu v insolvenčním řízení pouze jako argumentaci k využití judikatury Nejvyššího soudu k rozsahu dokazování v insolvenčním řízení, aniž by musel dokazování (rozuměj to, jehož výsledky protokoly o jednání zachycují) sám opakovat.
Dlužník ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout, dovolávaje se (též) judikatury Nejvyššího soudu.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II, zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání insolvenčních navrhovatelů proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.
V rozsahu, v němž dovolání směřují proti druhému a třetímu výroku napadeného rozhodnutí o nákladech řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V rozsahu, v němž dovolání směřují proti prvnímu měnícímu výroku napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud především poznamenává, že potud je napadené rozhodnutí z obsahového hlediska rozhodnutím potvrzujícím. Pro úvahu, jde-li o měnící rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (zde ve spojení s § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud v rozhodnutí formálně rozhodl podle § 220 o. s. ř nebo zda postupoval podle § 219 o. s. ř., nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně. Odlišností tu není toliko rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností pro rozhodnutí významných, rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (k tomu srov. shodně důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při takto chápaném pojetí přípustnosti dovolání pak Nejvyšší soud nenalézá důvod pro aplikaci ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. na danou věc.
Dovolání proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí tedy mohou být přípustná jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
K otázkám, jimž přisuzují zásadní právní význam sami dovolatelé, uvádí Nejvyšší soud v jednotlivostech následující:
Ad 1/
Závěr, že podmínka uvedená v § 97 odst. 2 insolvenčního zákona platí i pro další insolvenční návrh ve smyslu § 107 odst. 1 insolvenčního zákona, zformuloval Nejvyšší soud již v důvodech usnesení ze dne 27. září 2011, sen. zn. 29 NSČR 51/2011, uveřejněného pod číslem 33/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 33/2012 ). Tamtéž dodal, že jestliže se k dalšímu insolvenčnímu návrhu nepřihlíží, připojí se do spisu týkajícího se původního insolvenčního návrhu jen přihláška. S insolvenčním navrhovatelem, k jehož dalšímu insolvenčnímu návrhu se nepřihlíží, se v řízení o původním insolvenčním návrhu zachází jen jako s přihlášeným věřitelem. Z řečeného tedy plyne i odpověď na otázku aplikace § 43 o. s. ř. Úsudek, že vady dalšího insolvenčního návrhu, k němuž se nepřihlíží (na který se hledí, jako by nebyl) odstraňovat nelze, je triviální, stejně jako (ve vazbě na další obsah dovolání) úsudek, že insolvenční návrh, kterého zde není , se nedoručuje. Úsudek, že u dalšího insolvenčního návrhu společnosti C byl sice úředně ověřen podpis zmocněnce, ale chyběl úředně ověřený podpis zmocnitele (srov. R 33/2012), dovolání nezpochybnila.
Ad 2/
Ve vztahu k prvnímu insolvenčnímu navrhovateli nemá odpověď na tuto otázku význam proto, že soudy nezaložily závěr o nedostatku jeho aktivní věcné legitimace k podání insolvenčního návrhu na nesplnění povinnosti tvrzení nebo důkazní povinnosti, nýbrž na tom, že byla prokázána neplatnost smlouvy o půjčce, o kterou tento insolvenční navrhovatel původně opíral existenci své pohledávky (oba soudy), a na tom, že částky poskytnuté na základě neplatné smlouvy o půjčce nelze žádat zpět pro účinně vznesenou (dlužníkem) námitku promlčení (odvolací soud) [kteréžto závěry první insolvenční navrhovatel v dovolání ani nezpochybňuje].
Ve vztahu k druhému insolvenčnímu navrhovateli by měla odpověď na tuto otázku pro věc význam, jen kdyby neobstál závěr odvolacího soudu [vycházející z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 14/2011 )] o spornosti směnečné pohledávky tohoto insolvenčního navrhovatele. Postup, při kterém by insolvenční soud (případně odvolací soud) přikročil k poučení o povinnosti tvrzení nebo o důkazní povinnosti dle § 118a o. s. ř., ačkoliv by již bylo zřejmé, že dokazováním sporných skutečností by insolvenční soud (nepřípustně) nahrazoval sporné řízení o pohledávce insolvenčního navrhovatele, by naopak byl ve zjevném a hrubém rozporu se závěry obsaženými v R 14/2011 (srov. dále argumentaci k otázkám Ad 4/ a 5/).
Ad 3/
Řešení této otázky nemá pro věc žádný význam, jelikož zde není žádný insolvenční návrh, který by jménem dlužníka podal člen jeho kolektivního statutárního orgánu. Posuzováno podle obsahu podání je závěr, že insolvenční návrh podaný prvním insolvenčním navrhovatelem není insolvenčním návrhem podaným za dlužníka členem jeho kolektivního statutárního orgánu dle § 98 insolvenčního zákona, triviální.
Ad 4/ a 5/
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí neotevírá ani otázka, jakými důkazy lze osvědčit směnečný nárok a z jakých důkazů může soud vycházet. S přihlédnutím k judikatorně ustáleným závěrům Nejvyššího soudu k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), k závěrům, jenž Nejvyšší soud přičinil k § 125 o. s. ř. např. v rozsudku ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 2631/2012 nebo v rozsudku ze dne 26. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněném pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a k vlastní dikci § 125 o. s. ř., z nějž se zřetelně (bez nutnosti dalších vysvětlení) podává, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, důvod připustit dovolání k zodpovězení těchto otázek dán není. To platí tím více, že Nejvyšší soud nemá žádných pochyb o tom, že závěr odvolacího soudu (a před ním závěr insolvenčního soudu) o spornosti směnečné pohledávky druhého insolvenčního navrhovatele je (za daného stavu nalézacího řízení o pohledávce byl) plně souladný se závěry obsaženými k povaze osvědčování pohledávek insolvenčních navrhovatelů (především) v R 14/2011.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud [jemuž není neznámo, že odvolací řízení o směnečné pohledávce bylo v mezidobí skončeno (rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2014, č. j. 7 Cmo 316/2013-404) způsobem pro dlužníka z valné části nepříznivým, přičemž řízení o dovolání dlužníka a směnečné avalistky, vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Cdo 12/2015, dosud neskončilo] připomíná, že také pro posouzení přípustnosti dovolání byl zásadně určující (stejně, jako by tomu bylo při věcném přezkumu dovolání) skutkový stav věci v době rozhodování odvolacího soudu (srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání insolvenčních navrhovatelů byla odmítnuta, čímž dlužníku vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení dlužníka advokátem, sestávají (v souladu s ustanovením § 137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 29. ledna 2013), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době úkonu právní služby, činí (z tarifní hodnoty 50.000 Kč) částku 3.100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč a k její úhradě dlužníku zavázal Nejvyšší soud každého z dovolatelů rovným dílem.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolatelům a dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. února 2015
JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marie Pezlarová