29 NSCR 1/2011
Datum rozhodnutí: 27.10.2011
Dotčené předpisy: § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 239 odst. 3 o. s. ř., § 7 odst. 1 IZ., § 185 IZ., § 218 písm. b) o. s. ř., § 240 odst. 1 o. s. ř.




NEJVYŠŠÍ SOUD KSUL 69 INS 2401/2010
ČESKÉ REPUBLIKY 29 NSČR 1/2011-P14-18


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka VEGANI ECO-MOTORS s. r. o. , se sídlem v Lovosicích, 8. května 165, PSČ 410 02, identifikační číslo osoby 27294773 vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 69 INS 2401/2010, o přihlášce pohledávky věřitele č. 14 WOWITRA s. r. o., o dovolání Ing. Aleše Klaudyho , insolvenčního správce dlužníka, se sídlem v Děčíně I, Masarykovo náměstí 191/18, PSČ 405 01, zastoupeného Mgr. Martinem Kolářem, advokátem, se sídlem v Děčíně I, Masarykovo náměstí 3/3, PSČ 405 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2010, č. j. KSUL 69 INS 2401/2010,
1 VSPH 892/2010-P14-7, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Usnesením ze dne 13. září 2010, č. j. KSUL 69 INS 2401/2010-P-14-2, odmítl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen insolvenční soud ) přihlášku pohledávky věřitele č. 14 WOWITRA, s. r. o. (bod I. výroku) a určil, že právní mocí tohoto usnesení účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí (bod II. výroku).
Insolvenční soud vyšel z toho, že usnesením ze dne 26. března 2010,
č. j. KSUL 71 INS 2401/2010-A-18, které nabylo právní moci téhož dne, zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil Ing. Aleše Klaudyho. Dále poukázal na to, že usnesením ze dne 13. května 2010, č. j. KSUL 69 INS 2401/2010-B-6, prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
Dále insolvenční soud uvedl, že do insolvenčního řízení přihlásil věřitel č. 14 nezajištěnou a nevykonatelnou pohledávku v celkové výši 5.596.538,40 Kč, která byla popřena při přezkumném jednání konaném 13. května 2010 co do výše 3.072.874,62 Kč a zjištěna ve zbývající výši (2.523.663,78 Kč). Vyrozumění o popření pohledávky, obsahující poučení o nutnosti podat v zákonné lhůtě žalobu na určení pravosti popřené pohledávky, jakož i o následcích nečinnosti, bylo doručeno věřiteli č. 14 dne 11. srpna 2010.
Protože věřitel č. 14 takovou žalobu nepodal ve lhůtě, jež mu marně uplynula dne 26. srpna 2010, uzavřel insolvenční soud, že k popřené pohledávce nelze nadále přihlížet dle § 198 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Jelikož zjištěná výše pohledávky činí méně než 50 %, nelze v intencích § 178 insolvenčního zákona přihlížet ani k její zjištěné výši, uzavřel insolvenční soud, s tím, že proto odmítl celou přihlášku podle § 185 insolvenčního zákona, a ukončil účast věřitele č. 14 v řízení.
K odvolání věřitele č. 14 Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. října 2010, č. j. KSUL 69 INS 2401/2010, 1 VSPH 892/2010-P14-7, změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že přihláška věřitele č. 14 se odmítá v rozsahu pohledávky č. 8 ve výši 4.632.810,17 Kč a v tomto rozsahu končí účast věřitele v insolvenčním řízení právní mocí tohoto usnesení.
Odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 178, § 185 a § 198 odst. 1 insolvenčního zákona - dovodil, že tato ustanovení je třeba aplikovat jednotlivě na každou přihlášenou pohledávku a nikoliv na přihlášku pohledávek jako celek, neboť každá pohledávka je individuálním nárokem specifikovaným konkrétním důvodem a výší, jenž lze uplatnit samostatnou přihláškou.
Aby tak věřitelé nemuseli (formálně) činit, tedy aby nemuseli každý svůj nárok samostatně přihlašovat, umožňuje jim předepsaný formulář přihlášky pohledávek (§ 176 insolvenčního zákona) uvést jednotlivě své pohledávky na vložených listech toliko jedné přihlášky a na její závěrečné straně pak mají všechny přihlášené pohledávky sečíst. Z toho však nelze dovozovat, že suma všech přihlášených pohledávek představuje v insolvenčním řízení pohledávku jedinou. Kdyby v průběhu insolvenčního řízení nastala skutečnost, na základě které by se podle insolvenčního zákona k některé z přihlášených pohledávek nebo její části nepřihlíželo, mělo by to (nesprávně) následek pro přihlášku jako celek, tedy i pro pohledávky, ohledně nichž taková skutečnost nenastala; takový postup by byl zjevně v rozporu s dikcí označených ustanovení, uzavřel odvolací soud.
Dále odvolací soud vyšel z toho, že:
1/ Přihláškou P14 odvolatel včas přihlásil osm pohledávek v celkové výši 5.596.538,40 Kč.
2/ Prvních sedm pohledávek v celkové výši 963.728,25 Kč bylo při přezkumném jednání zcela zjištěno.
3/ Pouze osmá pohledávka byla popřena, a to co do výše 3.072.874,62 Kč; zjištěna byla v (nevyčísleném) zbytku.
4/ Odvolatel byl řádně vyrozuměn o popření osmé pohledávky a byl též poučen o možnosti bránit se popření určovací žalobou a o následku spojeném s marným uplynutím lhůty pro podání určovací žaloby, přičemž taková žaloba nebyla podána.
Na tomto základě měl odvolací soud za zjevné, že následky podle § 198 odst. 1 insolvenčního zákona (že se nepřihlíží k popřené části osmé pohledávky ve výši 3.072.874,62 Kč) a podle § 178 insolvenčního zákona (že se nepřihlíží ani ke zjištěné části pohledávky, neboť je menší než 50 % přihlášené částky) postihují jen celou osmou pohledávku (4.632.810,17 Kč) a nikoliv celou přihlášku (5.596.538,40 Kč), v níž bylo uplatněno ještě dalších sedm pohledávek (jež byly zjištěny a ohledně nichž v průběhu insolvenčního řízení nenastala žádná skutečnost, na základě které by se k některé z nich nepřihlíželo).
Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční správce dlužníka dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), s tím, že napadeným rozhodnutím bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatel namítá, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel snáší argumenty na podporu závěru, že odvolací soud se pro absenci funkčního statutárního orgánu odvolatele neměl podaným odvoláním zabývat a za přiměřeného použití § 104 odst. 2 o. s. ř. měl zastavit odvolací řízení.
Věřitel č. 14 ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, s tím, že dovolatel není k jeho podání aktivně legitimován, případně je odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je insolvenční zákon na danou věc uplatnitelný ve znění účinném do 31. prosince 2010, tj. naposledy ve znění zákona č. 260/2010 Sb.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Nejvyšší soud se zabýval především přípustností podaného dovolání.
Dovolatel opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., maje za to, že napadeným rozhodnutím bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé.
1/ K tomu, zda napadené usnesení je měnícím usnesením odvolacího soudu.
Pro úvahu, jde-li o měnící rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud v rozhodnutí formálně rozhodl podle § 220 o. s. ř nebo zda postupoval podle § 219 o. s. ř., nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně. Odlišností tu není toliko rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností pro rozhodnutí významných, rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě insolvenční soud odmítl přihlášku pohledávky věřitele č. 14 jako celek a určil, že právní mocí tohoto usnesení účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení (zcela) končí.
Odvolací soud výrokem svého usnesení odmítl přihlášku pohledávky věřitele č. 14 (jen) v rozsahu pohledávky č. 8 ve výši 4.632.810,17 Kč a (jen) v tomto rozsahu ukončil účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení k právní moci usnesení.
V rozsahu těch práv a povinností, jež odvolací soud upravil (do nichž zasáhl) výrokem napadeného usnesení, je napadené usnesení obsahově shodné s výroky usnesení soudu prvního stupně. Z obsahového hlediska odvolací soud svým usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně v té části, kterou soud prvního stupně jednak odmítl přihlášku pohledávky věřitele č. 14 i v rozsahu pohledávky č. 8 ve výši 4.632.810,17 Kč, jednak i v tomto rozsahu ukončil účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení. A ještě jinak řečeno, ohledně částky 4.632.810,17 Kč odvolací soud rozhodnutí insolvenčního soudu nezměnil , nýbrž potvrdil .
2/ K tomu, zda napadené usnesení je usnesením, jímž odvolací soud rozhodl (lhostejno, zda změnil nebo potvrdil) o usnesení soudu prvního stupně ve věci samé .
Usnesení insolvenčního soudu je usnesením, kterým bylo rozhodnuto v insolvenčním řízení. Přípustnost dovolání v této věci se proto nepoměřuje jen prostřednictvím ustanovení § 237 o. s. ř., nýbrž především prostřednictvím ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., které určuje, že dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto v insolvenčním řízení. Požadavek, aby šlo o usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé , je pro usnesení vydaná v insolvenčním řízení prosaditelný tím, že ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř. tu platí obdobně; srov. § 238a odst. 2 o. s. ř. (srov. k tomu shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008, uveřejněném pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též jen R 25/2009 / jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; tato usnesení jsou - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná v době od 1. ledna 2001 - veřejnosti dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V R 25/2009 (na jehož závěrech setrvává a na něž odkazuje) Nejvyšší soud také vysvětlil, že usnesení o odmítnutí věřitelovy přihlášky není rozhodnutím ve věci samé . Tamtéž ale dovodil, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí přihlášky, je (objektivně) přípustné podle § 239 odst. 3 o. s. ř. Šlo sice o výklad ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009, podmínku, aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam, formulovanou od 1. července 2009 ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné použití § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř., však Nejvyšší soud shledal obsoletní např. v usnesení ze dne 27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2009, uveřejněném pod číslem 151/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání v této věci je tudíž objektivně přípustné podle § 239 odst. 3 o. s. ř.
Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, však předchází - ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 240 odst. 1 a § 218 písm. b/ o. s. ř. - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněného pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení § 185 insolvenčního zákona, jestliže v průběhu insolvenčního řízení nastala skutečnost, na základě které se podle tohoto zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud odmítne přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné a které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen přihlášený věřitel. Právní mocí takového rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí.
Jak se podává z citovaného ustanovení, osobou oprávněnou k podání odvolání proti usnesení o odmítnutí přihlášky byl pouze věřitel č. 14. Insolvenčnímu správci dlužníka toto právo nenáleželo. Nebyl-li insolvenční správce osobou subjektivně oprávněnou k podání odvolání proti usnesení o odmítnutí přihlášky, pak mu logicky nenáleží ani právo podat dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud k odvolání k tomu oprávněného věřitele č. 14 potvrdil (ve výše popsaném rozsahu) usnesení insolvenčního soudu. Jinak řečeno, insolvenční správce dlužníka není osobou subjektivně oprávněnou k podání odvolání proti usnesení, jímž insolvenční soud odmítl přihlášku pohledávky věřitele ani osobou subjektivně oprávněnou k podání dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil takové usnesení insolvenčního soudu.
Z dovolání je ostatně patrno, že dovolatelovým záměrem není zpochybnit správnost napadeného usnesení v rozsahu týkajícím se odmítnutí přihlášky (co do 4.632.810,17 Kč), nýbrž napadnout procesními argumenty úsudek odvolacího soudu o tom, že ve zbývajícím rozsahu důvod k odmítnutí přihlášky a ukončení účasti věřitele č. 14 v insolvenčním řízení není dán.
V tomto ohledu ovšem dovolání brojí (z pohledu ustanovení § 236 odst. 2 o. s. ř. nepřípustně) jen proti důvodům rozhodnutí odvolacího soudu. Jakkoli lze vyslovit podiv nad tím, že odvolací soud se v této věci odchýlil od své (správné) praxe, podle níž bylo namístě změnit usnesení insolvenčního soudu (pouze) v rozsahu, v němž se netýkalo přihlášky pohledávky č. 8, tak, že potud se přihláška pohledávky neodmítá (srov. k tomu např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2009, č. j. KSPA 48 INS 2744/2008, 1 VSPH 33/2009-B-25), skutečností zůstává, že výrok, jenž by bylo lze spojit s dovolacími argumenty, není obsažen v napadeném usnesení. Neexistující výrok rozhodnutí odvolacího soudu pak nemůže být předmětem dovolacího přezkumu (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1244/97 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010).
Pro úplnost zbývá dodat, že i kdyby se úsudek odvolacího soudu o tom, že ve zbývajícím rozsahu není dán důvod k odmítnutí přihlášky a ukončení účasti věřitele č. 14 v insolvenčním řízení, přiléhavě projevil jako měnící výrok napadeného usnesení, nebylo by v tomto rozsahu dovolání ani tak (objektivně) přípustné. Srov. v tomto ohledu např. usnesení ze dne 22. října 2009, sen. zn. 29 NSČR 28/2009, jímž Nejvyšší soud odmítl právě dovolání proti výše zmíněnému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2009.
Nejvyšší soud tudíž dovolání insolvenčního správce dlužníka v této věci odmítl ve vztahu k výroku obsaženému v napadeném usnesení podle ustanovení § 243b odst. 5, § 240 odst. 1 a § 218 písm. b/ o. s. ř. jako subjektivně nepřípustné a v rozsahu, v němž se vymezuje proti výroku, který napadené usnesení neobsahuje, podle § 236 odst. 2 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku a věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. října 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová