29 ICm 4585/2014
70/29 ICm 4585/2014-135 (KSBR 29 INS 20863/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem, JUDr. Radkou Semelovou, v právní věci žalobce Raiffeisenbank a.s., sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4, IČ 49240901, právně zastoupeného Mgr. Liborem Michalcem, advokátem, Bezručova 184/29, Plzeň proti žalovanému Mgr. Petrovi Fišerovi, sídlem Benešovo nábř. 3954, Zlín, insolvenčnímu správci dlužníka Milana anonymizovano , anonymizovano a Hany Horváthové anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Mostecká 11, Brno, právně zastoupenému Mgr. Radimem Janouškem, advokátem, Šantova 2, Olomouc, o určení pohledávky

takto:

I. Určuje se, že pohledávka žalobce evidovaná v insolvenčním řízení vedeném vůči dlužníkovi Milanu Horváthovi, evidovaná v insolvenčním řízení jako PP č. 6 a 6.1., v celkové výši 115.632,52 Kč, je po právu.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu dne 30.12.2014 se žalobce domáhal určení pravosti jeho dílčích pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení ve věci dlužníka Milana anonymizovano , a to pohledávky evidované pod číslem 6 a 6.1. ve výši 91.150,-Kč a 24.482,52 Kč, tedy celkem 115.632,52 Kč. Žalobce v žalobě uvedl, že do insolvenčního řízení ve věci dlužníka Milana anonymizovano přihlásil pohledávky č. 1-6 v celkové výši 339.192,27 Kč. Přihláška pohledávky se tedy skládá ze šesti dílčích pohledávek, z nichž žalobce požaduje určení pravosti pohledávek u dílčí pohledávky č. 6 a č. 6.1. Usnesením Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 29 INS 20863/2014-A-13 ze dne 16.9.2014 bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka. Žalobce své výše isir.justi ce.cz uvedené pohledávky přihlásil do insolvenčního řízení dne 14.10.2014. Při přezkumném jednání konaném dne 1.12.2014 byly ze strany insolvenčního správce popřeny dílčí pohledávky č. 1, č. 6 a č. 6.1. co do pravosti. Důvodem popření byla dle insolvenčního správce skutečnost, že došlo k promlčení pohledávek. Žalobce se přezkumného jednání neúčastnil a byl vyrozuměn insolvenčním správcem o možnosti uplatnění popřeného nároku vyrozuměním insolvenčního správce ze dne 5.12.2014, které mu bylo doručeno prostřednictvím jeho právního zástupce dne 16.12.2014. Žalobce považuje dílčí pohledávky č. 6 a č. 6.1. za nepromlčené. K pohledávce č. 6 žalobce uvedl: Mezi žalobcem a dlužníkem byla uzavřena dne 24.1.2008 smlouva o úvěru č. 3010/9999/27538203/SU. Smlouva byla uzavřena podle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb. (obchodní zákoník). Strany tedy při uzavírání smlouvy uzavřely dohodu o uplatnění režimu obchodního zákoníku v tomto smluvním vztahu. Ve smlouvě bylo dohodnuto poskytnutí spotřebitelského úvěru v celkové výši 90.000,-Kč. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím služby tzv. přímého bankovnictví prostřednictvím mobilního telefonu dlužníka, a to v souladu s článkem IV. odst. 2 Smlouvy o poskytování bankovních služeb ze dne 6.4.2002, kterou dlužník rovněž se žalobcem uzavřel. Dlužník souhlasil s obecnými úvěrovými podmínkami žalobce, které se staly nedílnou součástí smlouvy o úvěru. Dlužník se dále seznámil s aktuálním ceníkem žalobce a podpisem smlouvy o úvěru s ním projevil souhlas. Žalobce podle smlouvy dne 24.1.2008 poskytl dlužníkovi úvěr ve výši 90.000,-Kč. Úvěr byl zřízen na bankovním účtu úpadce č. 2673990001/2400. Dlužník se zavázal věřiteli vrátit jistinu úvěru a uhradit úroky z poskytnutého úvěru, a to formou měsíčních splátek (článek IX. odst. 1 smlouvy o úvěru), přičemž úrok byl splatný měsíčně vždy k 20. dni v měsíci následujícím po měsíci, za nějž náleží a jistina byla splatná měsíčně vždy k 20. dni v měsíci počínaje druhým měsícem následujícím po měsíci, v němž nastal den posledního čerpání úvěru. Splátkový kalendář byl detailně specifikován a tato listina je nedílnou součástí smlouvy. Dlužník v článku XV. odst. 5 smlouvy o úvěru ve smyslu § 401 obch.zákoníku jednoznačným určitým písemným a adresným právním úkolem vůle prohlásil prodloužení promlčecí doby pro veškerá práva eBanky, a.s. jako věřitele, tj. včetně jejích případných právních nástupců z této smlouvy, na dobu 10 let ode dne, kdy by tato doba začala běžet poprvé. Dlužník úvěr poskytnutý žalobcem nesplácel tak, jak se zavázal, poskytnutý úvěr se tak na základě článku XV. odst. 1 písm. a) ve smyslu článku XV. odst. 2 písm. b) obchodních podmínek, stal okamžitě splatným, a to ke dni 30.3.2011. Dlužník se sice dostal do prodlení se splácením úvěru už ke dni 2.6.2009, avšak úvěr byl ze strany žalobce zesplatněn až ke dni 30.3.2011. Podle žalobce i kdyby dlužník neprohlásil prodloužení promlčecí doby ve smlouvě o úvěru, byla tato smlouva uzavřena v režimu obchodního zákoníku, kdy promlčecí doba činí 4 roky, takže promlčení týkající se jednotlivých splátek jistiny by se týkalo toliko splátek jistiny do data 14.10.2010, tedy podle výše uvedeného splátkového kalendáře obsaženého ve smlouvě o úvěru do 32. splátky jistiny, 33.-38. splátka jistiny (z 15.10.2010-15.3.2011) dle splátkového kalendáře nemohly být v době uplatnění přihlášky pohledávky promlčené. 39.-61. splátka jistiny (z 15.4.2011-15.2.2013) byly zesplatněny na základě prohlášení o okamžité splatnosti ke dni 30.3.2011. Rovněž tedy nebyly s ohledem na čtyřletou promlčecí dobu promlčeny. Ohledně pohledávka č. 6.1. žalobce uvedl, že se jedná o příslušenství pohledávky evidované jako dílčí pohledávky č. 6. Jedná se o zákonný úrok z prodlení z pohledávky č. 6. Protože se jedná o příslušenství pohledávky, které sleduje právní osud jistiny, není rovněž u výše uvedených splátek promlčeno.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil v podání ze dne 24.8.2016 a navrhoval zamítnutí žaloby. Ve svém vyjádření potvrdil správnost tvrzení žalobce o insolvenčním řízení dlužníka Milana anonymizovano , přihlášení pohledávky žalobce do insolvenčního řízení i přezkumu pohledávky, zejména potvrdil, že dílčí pohledávka č. 6 (včetně 6.1.) byla popřena co do pravosti. Žalovaný potvrdil i údaje o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru a poskytnutí úvěru ve výši 90.000,-Kč dlužníkovi a zesplatnění úvěru k 30.3.2011. Žalovaný namítal, že dlužník uzavíral úvěrovou smlouvu v postavení spotřebitele. Na smlouvu je tedy třeba uplatnit ustanovení směřující k ochraně spotřebitele. Podle žalovaného ujednání o prodloužení promlčecí lhůty je v rámci spotřebitelských smluv třeba považovat za nepřiměřené, v rozporu s dobrými mravy a tudíž absolutně neplatné, neboť takové ujednání zakládá nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle žalovaného je tak třeba aplikovat s ohledem na ustanovení § 262 odst. 4 obch.zákoníku obecnou tříletou promlčecí lhůtu podle občanského zákoníku, neboť i aplikací čtyřleté promlčecí lhůty dle obchodního zákoníku by došlo k újmě na právech spotřebitele, když občanský zákoník stanoví promlčecí lhůtu pouze tříletou. Pro případ, že by soud na věc aplikoval čtyřletou lhůtu podle obchodního zákoníku (a nikoliv tříletou podle občanského zákoníku) přiznal žalovaný, že by nárok žalobce na zaplacení přihlášené pohledávky byl promlčen pouze z části. Podle žalovaného nejsou tak promlčeny pouze splátky jistiny v celkové výši 54.429,51 Kč. Promlčeny by zůstaly splátky jistiny ve výši 35.570,49 Kč (1.-32. splátka jistiny).

Jak vyplývá z výše uvedených podání žalobce a žalovaného nebyl mezi účastníky řízení spor o skutkovém základu věci, tedy o tom, že žalobci vznikla na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 23.1.2008 pohledávka s příslušenstvím (zákonné úroky z prodlení). Žalovaný pouze namítal, že tento nárok je zcela, popř. zčásti promlčen. Tomuto pohledu na pohledávku žalobce odpovídá i obsah popěrného úkonu, kdy žalovaný pohledávku popřel co do pravosti (a to skutečnost byla mezi účastníky řízení rovněž nespornou) z důvodu promlčení nároku. Pohledávka nebyla žalovaným popřena co do výše, tudíž výší pohledávky se soud v tomto sporu nezabývá. Spor mezi účastníky řízení tak zůstal pouze v rovině právní, kdy každý z nich měl za to, že se na promlčení pohledávky se použije jiná promlčecí lhůta. Podle žalobce byla smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřena mezi žalobcem a dlužníkem v režimu obchodního zákoníku, je tedy nutné použít promlčecí dobu podle obchodního zákoníku, která činí čtyři roky, navíc mezi účastníky řízení byla uzavřena dohoda o prodloužení promlčecí doby na deset let, což neodporuje skutečnosti, že smlouva byla s dlužníkem uzavírána jako se spotřebitelem. V tomto směru žalobce poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.7.2012 sp.zn. 32 Cdo 3337/2010 (R 135/2012), podle kterého ustanovení občan. zákoníku č. 40/1964 Sb. o promlčení nelze považovat za ustanovení na ochranu spotřebitele ve smyslu § 262 odst. 4 obch.zák. č. 513/1991 Sb. Žalovaný měl za to, že k posouzení promlčení by měla být použita tříletá promlčecí doba podle občanského zákoníku a ujednání o prodloužení promlčecí doby na deset let je v rozporu s ustanoveními na ochranu spotřebitele.

Soud konstatuje, že přezkumné jednání, u kterého došlo k popření výše označené pohledávky žalobce proběhlo dne 1.12.2014. Žaloba na určení pravosti popřené pohledávky byla soudu doručena dne 30.12.2014, tedy ve smyslu § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen IZ) v zákonem stanovené 30-ti denní lhůtě od přezkumného jednání, tedy bez ohledu na to, kdy byla doručena žalobci výzva insolvenčního správce k podání žaloby, lze konstatovat, že žaloba byla podána včas. Podle § 192 odst. 1 insolvenčního zákona může popřít insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek. Podle § 193 IZ o popření pohledávky co do její pravosti, jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla nebo že se zcela promlčela. Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že při přezkumném jednání dne 1.12.2014 insolvenční správce popřel pohledávku žalobce co do pravosti z důvodu jejího promlčení. Vzhledem k této skutečnosti, jak již soud uvedl výše, se soud nezabývá v tomto řízení výší pohledávky. Zjistí-li, že pohledávka v nějaké výši (byť ve výši minimální-např. 1,-Kč) existuje, potom musí konstatovat, že pohledávka v přihlášené výši je po právu. V daném případě tedy bylo nutné přezkoumat, zda pohledávka žalobce je zcela promlčena či nikoliv, popř. je promlčena pouze zčásti. Mezi žalobcem a žalovaným nebylo sporu o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 3010/9999/27538203/SU ze dne 23.1.2008 ani skutečnost, že smlouva byla uzavřena podle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, tedy, že podléhá režimu obchodního zákoníku. V takovém případě se i délka promlčecí doby bude řídit příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. Podle § 101 obchod. zák. činí délka promlčecí doby čtyři roky. Ujednání smluvních stran o podřízení úvěrové smlouvy obchodnímu zákoníku, byť na jedné straně této smlouvy vystupuje spotřebitel (dlužník), není v rozporu se žádným z ustanovení na ochranu spotřebitele. K této problematice se vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve věci sp.zn. 32 Cdo 3337/2010 (R 135/2012). Zde konstatoval, že smlouva uzavřená podle ust. § 497 obch.zák. je dle ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) obch.zák., tzv. absolutním obchodem, který se řídí bez ohledu na povahu účastníků ustanoveními části třetí obchodního zákoníku. I přes svou povahu výlučného obchodního závazku je však smlouva o úvěru s ohledem na skutečnost, že dlužník jako jedna ze stran této smlouvy nebyl podnikatelem, smlouvou spotřebitelskou ve smyslu § 52 a násl. občanského zákoníku a proto se uplatní ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku. Nejvyšší soud ČR v uvedeném rozhodnutí dále řešil otázku, zda úprava promlčení obsažená v občanském zákoníku, je též ustanovením směřujícím k ochraně spotřebitele ve smyslu ust. § 262 odst. 4 obch.zák. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že nikoliv a své stanovisko v tomto rozhodnutí vysvětluje. Soud se zcela se závěry rozhodnutí Nejvyššího soud ČR ztotožňuje. Dospěl tak k závěru, že v daném případě je na posouzení promlčení třeba aplikovat příslušná ustanovení obchodního zákoníku o promlčení, včetně délky promlčecí doby podle § 101 obch.zák., a to v trvání čtyři roky. Při použití této promlčecí doby se potom žalobce i žalovaný shodují, že nárok je promlčen pouze zčásti. Rovněž žalovaný ve svém vyjádření přiznává, že nárok by za použití čtyřleté promlčecí doby nebyl promlčen u splátek ve výši 54.429,51 Kč. Ke stejnému výpočtu dospěl rovněž žalobce. Soud se ztotožňuje s tím, že pohledávka žalobce přihlášená do insolvenčního řízení je promlčena pouze z části (do 32. splátky jistiny) a pokud tedy žalovaný popřel přihlášenou pohledávku pouze co do pravosti, je nutné žalobě vyhovět. Soud tedy konstatuje, že pohledávka žalobce je po právu. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplňků, podle něhož ve sporu o pravost výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání ve lhůtě do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení prostřednictvím Krajského soudu v Brně k Vrchnímu soudu v Olomouci. Krajský soud v Brně dne 21.11.2017 Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Semelová, v.r. Jaroslava Bártová samosoudce