29 ICm 3778/2014
č.j.: 29 ICm 3778/2014-41

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Ludvíkem v právní věci žalobce Mgr. Václav Pechoušek, IČ 71468889, Krajinská 44/10, 370 01 České Budějovice, insolvenční správce Metropol TV, spol. s r.o., proti žalovanému SCOPE MANAGEMENT LTD., Nancy Whiticker House 7, Roseau, Old Street, Dominika, zast. Mgr. Monika Papugová, advokátka, Opatovická 1659/4, 110 00 Praha, o určení neúčinnosti právního úkonu, t a k t o :

I. Žaloba na určení, že právní úkony dlužníka-zadání plateb z účtu č. 1022990003/2220 ze dne 12.3.2013 ve výši 7.400.000,-Kč, ze dne 27.3.2013 ve výši 3.770.000,-Kč a ze dne 16.10.2013 ve výši 3.383.000,-Kč ve prospěch žalovaného, jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné, se zamítá.

II. Žaloba na určení, aby žalovaný byl povinen vydat plnění ve výši 14.553.000,-Kč do majetkové podstaty dlužníka, se zamítá.

III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal určení neúčinnosti shora uvedených úkonů dlužníka a jím odpovídající povinnosti žalovaného vydat plnění do majetkové podstaty dlužníka s odůvodněním, že dlužník ze svého účtu č. 1022990003/2220 ve prospěch účtu žalovaného č. 1013460000/2220 dne 12.3.2013 zaslal platbu ve výši 7.400.000,-Kč, dne 27.3.2013 zaslal platbu ve výši 3.770.000,-Kč a dne 16.10.2013 zaslal platbu ve výši 3.383.000,-Kč, tedy souhrnně zaslal dlužník ve prospěch žalovaného částku 14.553.000,-Kč, když tyto úkony učinil dlužník poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, tedy v rozporu s ust. § 111 IZ. Zároveň též žalovaný uvedl, že na dlužníkovy úkony lze pohlížet též jako na zvýhodňující právní úkony dle ust. § 241 IZ, když na základě těchto úkonů se žalovanému dostalo vyššího uspokojení než ostatním věřitelům.

Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil s odůvodněním, že žalobcem označené tři platby nebyly úkonem dlužníka, neboť dlužník aktivně nevystupoval při zadání plateb k těmto úkonům a jednalo se o realizaci zástavního práva k pohledávkám žalovaného, když předmětem zástavy byly pohledávky dlužníka na jeho účtu č. 1022990003/2220. Zároveň též žalovaný rozporoval, že by se úkon ze dne 12.3.2013 uskutečnil až po zahájení insolvenčního řízení a žalovaný též široce rozporoval další zákonné předpoklady pojící se s možností vyslovení neúčinných právních úkonů dlužníka ve smyslu ust. § 235 a násl. IZ.

Z usnesení o zahájení insolvenčního řízení zjistil soud, že účinky zahájeného insolvenčního řízení nastaly dne 12.3.2013 v 8 hodin 17 minut. Z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1.11.2013, sp. zn. 26 INS 6661/2013, zjistil soud, že úpadek dlužníka byl zjištěn s právní moci ke dni 23.11.2013. Žaloba byla doručena soudu dne 31.10.2014 a je žalobou včasnou, podanou ve lhůtě dle ust. § 239 odst. 3 IZ.

Mezi účastníky je nesporné, že ze shora uvedeného účtu dlužníka na shora uvedený účet žalovaného, byly ve shora uvedené dny připsány peněžní prostředky ve shora uvedených výších. Z přihlášky žalovaného P76 do insolvenčního řízení ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2.3.2015, č.j. 29 ICm 1138/2014-82, zjistil soud, že žalovaný je věřitelem dlužníka se svou pohledávkou v původní výši 172.493.400,-Kč, když tento dluh vznikl dlužníku vůči původnímu věřiteli Luboši Měkotovi na základě smlouvy o úvěru ze dne 17.3.2011, když tato pohledávka byla žalovanému postoupena Lubošem Měkotou dne 19.12.2012. Ze smlouvy o zástavě pohledávek z účtu ze dne 4.3.2013, uzavřenou mezi žalovaným a dlužníkem, zjistil soud, že k zajištění této pohledávky ve výši 172.493.400,-Kč byla uzavřena smlouva o zástavě pohledávek z účtu dlužníka č. 1022990003/2220, ve které se účastníci dohodli, že k úhradě pohledávky žalovaného se zřídí zástavní právo k pohledávkám na tomto účtu vzniklým ke dni uzavření smlouvy a kdykoli v budoucnu za průběhu trvání smlouvy o zástavě pohledávek z účtu. V článku III.5. se účastníci dohodli, že zástavní věřitel (žalovaný) je oprávněn kdykoli po dobu trvání zástavního práva k pohledávkám z účtu dlužníka oznámit poddlužníkovi (spořitelnímu úvěrovému družstvu Artesa, které vedlo předmětný účet dlužníka), aby poddlužník uhradil ve prospěch účtu zástavního věřitele částku uvedenou v oznámení. Ze souhlasu se zastavením pohledávek společnosti Artesa, spořitelní družstvo, ze dne 4.3.2013 zjistil soud, že smlouva o zástavě pohledávek z účtu byla společnosti Artesa, spořitelní družstvo, předložena a toto s ní vyslovilo souhlas. Z oznámení ze dne 11.3.2013 zjistil soud, že žalovaný dne 11.3.2013 dal pokyn společnosti Artesa, spořitelní družstvo, k provedení platby 7.400.000,-Kč do 12.3.2013, a pokyn k provedení případných kladných pohledávek na účtu dlužníka vzniklých za období března 2013 do 31.3.2013 a zároveň dal pokyn k provedení plateb v období od 1.4.2013 do 31.12.2013 převyšující kladný zůstatek na účtu ve výši 200.000,-Kč ve prospěch zástavního věřitele. Z výpisu účtu dlužníka pak soud zjistil, že ke dni 12.3.2013 se na účtu nacházel kladný zůstatek ve výši nejméně 7.400.000,-Kč. Zároveň též soud z výpisu z tohoto účtu zjistil, že na tento účet přišla dne 27.3.2013 kladná platba ve výši 3.770.000,-Kč, která byla následně ten samý den odepsána ve prospěch žalovaného jako zástavního věřitele. V průběhu roku pak byly zúčtovány na účtu dlužníka další platby, když poté, co dne 16.10.2013 byla připsána na účet dlužníka kladná platba ve výši 3.540.000,-Kč, byla tato se zohledněním debetního zůstatku, do kterého se účet dlužníka v mezidobí na základě odchozích plateb dostal, odeslána na účet žalovaného ve výši kladného zůstatku 3.383.000,-Kč.

Na základě provedeného dokazování zjistil soud následující skutkový stav:

Žalovaný měl za dlužníkem svou pohledávku ve výši 172.493.400,-Kč, když k zajištění této pohledávky byla mezi dlužníkem a žalovaným uzavřena smlouva o zástavě pohledávek dlužníka z titulu jeho účtu u spořitelního družstva Artesa, přičemž žalovaný na základě této smlouvy, se souhlasem dlužníka, který projevil ve smlouvě o zastavení pohledávky, zadal příkaz společnosti Artesa, spořitelní družstvo, ke splnění dluhu dlužníka vůči žalovanému jeho pohledávkou vůči spořitelnímu úvěrovému družstvu Artesa na jeho účtu. Je tak zřejmé, že každá jednotlivá platba napadnutá v žalobě, není úkonem dlužníka, neboť dlužník k této platbě nedal pokyn, ani se této platby žádným způsobem aktivně neúčastnil, šlo pouze o realizaci příkazu žalovaného na základě předchozí uzavřené smlouvy o zástavě pohledávek z účtu.

Dle ust. § 111 odst. 1 IZ nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem, když dle odst. 3 citovaného ust. právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu. Dle ust. § 235 odst. 1 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. Dle ust. § 153 odst. 1 obč. zák. zástavou může být věc movitá nebo nemovitá, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věcí, pohledávka nebo jiné majetkové právo, pokud to jeho povaha připouští, byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona, obchodní podíl, cenný papír nebo předmět průmyslového vlastnictví. Dle ust. § 159 odst. 1 obč. zák. zástavní právo k pohledávce vzniká uzavřením smlouvy, pokud v ní není ujednáno něco jiného. Dle ust. § 167 odst. 1 obč. zák. je-li zástavou pohledávka, poddlužník je povinen splnit svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli.

Na základě výše zjištěného skutkového stavu, po aplikaci příslušné právní úpravy, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť platby, které žalobce považuje za úkony dlužníka, nejsou úkony dlužníka, a to ani ve formě opomenutí, když provedení třech předmětných plateb je pouze důsledek uzavření smlouvy o zástavě pohledávek z účtu a důsledek následného pokynu žalovaného o realizace zástavního práva. Ve věci je tak zřejmé, že došlo k platnému sjednání zástavního práva, které zajišťovalo existující pohledávky žalovaného vůči dlužníku, když k realizaci zástavního práva došlo zcela v souladu se zákonnou úpravou ust. § 167 odst. 1 obč. zák., když k této realizaci nemohl dlužník žádným svým aktivním jednáním zabránit a jediný právní důvod, proč došlo k převodu prostředků, je uzavření zástavního práva k pohledávkám dlužníka z účtu spořitelního družstva Artesa a existence zajišťovaného dluhu žalované vůči dlužníku, když obě tyto skutečnosti byly v řízení náležitě prokázány.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve smyslu ust. § 163 IZ ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 150 o.s.ř., když plně procesně úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Dle názoru soudu se však v řízení vyskytly důvody hodné zvláštního zřetele, pro které se soud rozhodl žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznat. Ve věci je totiž zřejmé, že žalobci nebyla existence smlouvy o zástavě pohledávek známa a nebyla mu známa nejen před zahájením řízení, ale též v průběhu řízení, když smlouvu o zástavě pohledávek předložila žalovaná strana soudu až v době prvního ústního jednání ve věci, přičemž je zřejmé, že o existenci smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám musela žalovaná zcela jistě vědět, přesto však tuto informaci žalobci neposkytla a nesnažila se předejít soudnímu sporu. Je evidentní, že při případné neexistenci smlouvy o zástavě pohledávek by postup insolvenčního správce (napadnutí plateb, které by mohly vzbuzovat pochybnosti, zda se nejedná o platby provedené v rozporu s ust. § 111 IZ či zvýhodňující úkony dlužníka) byl postupem správným, neboť existence zástavní smlouvy je jediným a rozhodujícím důkazem, který právní hodnocení celé problematiky neúčinnosti právních úkonů dlužníka obrátil ve prospěch žalované. Také je nutno mít na zřeteli, že insolvenční správce není dlužníkem samotným a nelze mu tedy přičítat k tíži neznalost existence veškerých právních úkonů dlužníka (uzavření smlouvy o zástavě k pohledávkám), jak by mohlo být přičítáno k tíži samotnému dlužníkovi, pokud by vystupoval v soudním řízení samostatně. Za této situace pak nelze spravedlivě po žalobci požadovat, aby nesl náklady řízení, když žalovaná mohla svým transparentním přístupem k veškerým relevantním důkazům zamezit vzniku tohoto sporu.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze, a to prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

Krajský soud v Českých Budějovicích dne 30. června 2015

JUDr. Ondřej Ludvík v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: J. Havlenová