29 ICm 3174/2011
Číslo jednací: 29 ICm 3174/2011 KSBR 29 INS 12760/2011-C1-16

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl soudkyní JUDr. Vlastou Bruknerovou v insolvenční věci dlužníka: SENEKAB Moravia s.r.o., 619 00 Brno, Železná 19, IČO 26292858, o žalobě žalobce: SENEKAB, spol. s r.o., 831 01 Bratislava, Bárdošova 20, IČO 31432743, práv.zast.:Mgr. Michalem Řehákem, advokátem, AK Skalica, Komenského 437/62, proti žalovanému: JUDr. Vojtěch Mádr, 602 00 Brno, Údolní 65, insolvenční správce dlužníka SENEKAB Moravia s.r.o., 619 00 Brno, Železná 19, IČO 26292858 o určení pravosti pohledávky ve výši 2,831.780,-Kč

takto:

I. Žaloba na určení, že žalobce má pohledávku za dlužníkem SENEKAB Moravia s.r.o., se sídlem Železná 492/16, 619 00 Brno, IČ 262 92 858 uplatněnou v insolvenčním řízení čj. KSBR 29 INS 12760/2011 přihláškou pod pořadovým číslem 4 ve výši 2,831.780,-Kč se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce tvrdí, že v insolvenčním řízení 29 INS 12760/2011 svoji pohledávku ve výši 2.831.780,-Kč. Insolvenční správce přihlášku pohledávky popřel s odůvodněním, že pohledávka věřitele neexistuje, smlouva o postoupení pohledávky, na jejímž základě měla pohledávka vzniknout je neplatným právním úkonem ve smyslu § 196a odst. 3 obchodního zákoníku-na základě smlouvy byl předán majetek mezi osobami tvořícími koncern, předmět převodu nebyl oceněn znalcem ustanoveným soudem.

Žalobce tvrdí, že právní posouzení je nesprávně a je v rozporu se skutkovým stavem. Podle ust. § 196a ObZ (3) Jestliže společnost nebo jí ovládaná osoba nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě anebo jiné osoby uvedené v odstavci 1 nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, se kterou tvoří koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Pro jmenování a odměňování znalce platí ustanovení § 59 odst. 3. Jestliže k nabytí dochází do 3 let od vzniku společnosti, musí je schválit valná hromada. Ustanovení odstavce 3 se nevztahuje na nabytí nebo zcizení majetku v rámci běžného obchodního styku a na nabytí nebo zcizení z podnětu nebo pod dozorem nebo dohledem státního orgánu nebo na nabytí nebo zcizení na evropském regulovaném trhu nebo zahraničnímu trhu obdobnému regulovanému trhu či v českém nebo zahraničním mnohostranném obchodním systému. Ustanovení odstavce 1 o souhlasu valné hromady se vztahuje obdobně i na bezúplatný převod majetku na akcionáře. Žalobce poukazuje na ustanovení § 196a odst. 4 ObZ a namítá, že přihlášená pohledávka vznikla při nabytí majetku v rámci běžného obchodního styku. Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp.zn. 23 Cdo 3876/2007 ze dne 9.12.2009 zkoumal postoupenou pohledávku (která byla předmětem dispozice) i z pohledu, jestli tato původní pohledávka pocházela z běžného obchodního styku společnosti. Původní pohledávka je nárokem na zaplacení kupní ceny za zboží. Žalobce i dlužník (úpadce) při výkonu své podnikatelské činnosti několik roků v nemalé míře věnují obchodování s kovy, rovněž velkoobchod je jejich předmětem podnikání. K postupování pohledávek mezi žalobcem a dlužníkem docházelo ne zřídka i v minulosti. Žalobce dále namítá, že i případné uzavření smlouvy v rozporu s ust. § 196a odst. 3 a 4 ObZ nezakládá neplatnost takovéto smlouvy, obchodní zákoník sankci neplatnosti nestanovuje expressis verbis. Není tedy důvod., aby se dotčená společnost domáhala něčeho jiného, než vrácení plnění resp. části plnění, které poskytla a které převyšuje cenu, která by jinak byla určená chybějícím znaleckým posudkem. Pohledávka je tedy po právu.

Žalovaný se brání Došlo-li mezi žalobcem a dlužníkem k úplatnému převodu majetku, je nutno platnost daného převodu podrobit zákonnému testu dle ust. § 196a odst. 3 obchodního zákoníku. Ust. § 196a odst. 3 stanovuje: Jestliže společnost nebo jí ovládaná osoba nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě anebo jiné osoby uvedené v odstavci 1 nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, se kterou tvoří koncern za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Pro jmenování a odměňování znalce platí ustanovení § 59 odst. 3. Jestliže k nabytí dochází do 3 let od vzniku společnosti, musí je schválit valná hromada. Vzhledem ke skutečnosti, že základní kapitál dlužníka činí 200.000,-Kč, avšak úplata za převod majetku byla ve smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 12. 4. 2010 sjednána ve výši 235.000 EUR, tj. částkou převyšující 5.800.000,-Kč, bylo zákonnou povinností žalobce a dlužníka před uzavřením smlouvy převáděný majetek (postupovanou pohledávku) v souladu se zákonem řádně ocenit, a to na základě posudku znalce jmenovaného soudem.

Absence naplnění tohoto zákonného předpokladu pak má za následek absolutní neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 12. 4. 2010 pro rozpor se zákonem. Pohledávka žalobce, kterou tento uplatnil přihláškou č. 4, proto není po právu a nikdy platně nevznikla. Žalovaný se neztotožňuje ani s námitkou žalobce stran naplnění liberačního ust. § 196a odst. 4 obchodního zákoníku. Dané ustanovení dopadá toliko na případy převodu majetku v rámci běžného obchodního styku, tj. v rámci předmětu podnikání dotčených subjektů. To však v daném případě nenastalo. Dlužník ani žalobce tak nejsou společnostmi, které by se úplatným postupováním pohledávek a obchodováním s pohledávkami zabývaly, či které by tento druh podnikání měly zapsán jako předmět podnikání. Obdobným argumentem se nadto již v minulosti zabýval Nejvyšší soud ČR, který v rozsudku ze dne 29. 5. 2007, sp.zn. 32 Odo 613/2005 konstatoval: Nepřípadná je námitka žalovaného, že pohledávka byla převedena v rámci běžného obchodního styku V řízení nebylo zjištěno, že by předmět podnikatelské činnosti akciové společnosti O. podle zápisu do obchodního rejstříku a předmět podnikání žalovaného podle živnostenského oprávnění bylo úplatné postupování pohledávek Toto úplatné postupování pohledávek nelze považovat za nabytí v rámci běžného obchodního styku. Dále lze odkázat také na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 2009, sp.zn. 23 Cdo 3867/2007: Závěr, zda nabytí majetku či jeho zcizení nevybočuje z rámce běžného obchodního styku, bude záležet na posouzení konkrétních okolností toho kterého případu, zpravidla však půjde především o porovnání předmětu zkoumané dispozice (jeho povahy) s předmětem podnikání společnosti. Předmětné postoupení pohledávky za úplatu v přepočtu převyšující 5.800.000,-Kč, tedy za částku převyšující 29násobek základního kapitálu dlužníka, proto nelze v žádném případě považovat za běžný obchodní styk. Neobstojí ani námitka žalobce, dle které rozpor s ust. § 196a odst. 3 obchodního zákoníku nezakládá neplatnost dotčeného právního úkonu. Soudobá judikatura, teorie i praxe je za jedno v tom, že smlouva uzavřená v rozporu s ust. § 196a odst. 3 obchodního zákoníku je ve spojení s ust. § 39 občanského zákoníku absolutně neplatným právním úkonem, a to pro rozporu se zákonem. Blíže viz Nejvyšší soud ČR v již citovaném rozsudku ze dne 29. 5. 2007, sp.zn. 32 Odo 613/2005: Absence znaleckého posudku určujícího cenu za postoupení pohledávky způsobuje neplatnost tohoto právního úkonu. Jde totiž o zákonný požadavek, přičemž právní úkon provedený v rozporu s tímto požadavkem je podle ustanovení § 39 občanského zákoníku neplatný pro rozpor se zákonem bez ohledu na to, že cena za postoupení pohledávky odpovídá její nominální hodnotě a že neexistoval právní předpis, který by upravoval postup znalce při tomto oceňování. Obdobně též citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 2009, sp.zn. 23 Cdo 3867/2007: Smlouva o postoupení sporné (dlužníkem zpochybňované) pohledávky musí splňovat veškeré požadavky, které zákon na smlouvu o postoupení klade, včetně toho, co vyplývá z ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. Pokud by smlouva tomuto požadavku nedostála, je absolutně neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, bez zřetele na to, zda postupovaná pohledávka skutečně existovala (popř. zda postupitel byl jejím věřitelem) a jaká byla její skutečná výše.

Žalovaný proto závěrem shrnuje a předloženými důkazy dokládá, že smlouva o převodu pohledávky uzavřená mezi žalobcem a dlužníkem dne 12. 4. 2010 je neplatným právním úkonem a pohledávka žalobce proto není po právu, když: -žalobce a dlužník jsou osobami tvořícími koncern, -sjednaná úplata za postoupení pohledávky převyšuje 29násobek základního kapitálu dlužníka, -předmět převodu (postupovaná pohledávka) nebyl v rozporu se zákonem oceněn znalcem ustanoveným soudem, -obchodování s pohledávkami není předmětem podnikání žalobce ani dlužníka.

Žalovaný doplnil svá tvrzení podáním ze dne 27.5.2012, tvrdí, že předmětná smlouva byla uzavřena taktéž v rozporu s ust. § 59a Slovenského obchodného zákoníka. Žalovaný tvrdí, že smlouva byla uzavřena mezi českou a slovenskou společností, tyto společnosti tvoří koncern, s ohledem na doktrínu mezinárodního práva soukromého je třeba při uzavření smlouvy dostát imperativním normám obou právních řádů. Přitom právě ustanovení § 196a českého obchodního zákoníku, resp. ustanovení § 59a slovenského zákoníka, mezi imperativní normy, kterým jsou smluvní strany povinny dostát, patří. Žalovaný ve své obraně cituje ustanovení § 59a slovenského obchodného zákoníka, podle kterého Smluvní strany, tedy žalobce a společnost SENEKAB Moravia s.r.o. jsou osobami tvořícími koncern, dopadá na úplatné převody mezi těmito osobami povinnost dostát podmínkám shora uvedeného § 59a obchodného zákoníka. Smluvní strany byly povinny vyhotovit znalecký posudek a tento založit spolu se smlouvou o postoupení pohledávky do sbírky listin u slovenského rejstříkového soudu. Tomuto zákonnému požadavku dle žalovaného nebylo učiněno zadost, což je zřejmé z přiloženého výpisu seznamu listin založených ve sbírce listin vedené u Okresného súdu Bratislava I, který je rejstříkovým soudem žalobce. Dle žalovaného důsledkem porušení zákona je s ohledem na jednoznačnou dikci ust. § 59a slovenského obchodného zákoníka skutečnost, že smlouva nemohla nabýt účinnosti. Pokud nenabyla účinnosti smlouva, nemohla žalobci z této neúčinné (a dle českého právního řádu též absolutně neplatné) smlouvy nikdy vzniknout žádná pohledávka.

Při jednání 11.6.2012 Žalobce trvá na své argumentaci, že k převodu pohledávky došlo v rámci běžného obchodního styku s tím, že tvrdí, že pokud by se běžný obchodní styk redukoval pouze obsah předmětu podnikání, byl by takovýto výklad restriktivní. Postupovaní pohledávek je upraveno občanským zákoníkem, nejedná se o zvláštní závazkový vztah. Podobně jak je tomu u započtení pohledávky. Při aplikaci výkladu, jak se dovolává žalovaný, by tak i v případě zápočtu pohledávek šlo o úkon mimo běžný obchodní styk, pokud by tahle činnost nebyla zapsaným předmětem podnikání účastníků. Žalobce se dále dovolává zavedené praxe mezi ním a úpadcem, při které běžně docházelo k postupování pohledávek které se týkaly zboží se kterým běžně obchodovali, zejména barevných kovů. Tuto skutečnost dokládá výpisy z analytické účetní evidence, zejména z účtu 315 za období od 1.1.2006 do 31.12.2010. za od 1.1.2007 do 31.12.2007. A taktéž výpisy z analytické účetní evidence účtu 325, za stejná období. A dále z účtu 311 a 321 za stejná období. Z nich je patrné, že vzájemný obrat účastníků dosahoval řádově 1mil. EUR, respektive desítek mil. Kč. Přičemž v jednotlivých obchodních případech šlo o částky řádově v desítkách tis. EUR. Obchodní transakce kterou bylo postoupení pohledávky tedy nijak nevybočuje z běžného obchodního styku. Porovnání její hodnoty s výší základního kapitálu je sice opticky zajímavým argumentem, avšak zcela účelovým a nepostihujícím ekonomickou realitu. Žalobce dále poukazuje na skutečnost, že ani banky nemívají zapsány jako předmět podnikání poplatné nabývání nebo zcizování pohledávek. Žalobce připomíná, že v daném případě i ve všech ostatních případech, jež jsou podchyceny v účetní evidenci nešlo při zcizování a nabývání pohledávek o skutečný obchod, který by měl přinášet zisk. Žalobce nabýval a zcizoval pohledávky pouze za nominální hodnotu, tj. při dalším převodu neuplatňoval žádnou marži a další postoupení pohledávky nepřinášelo jen z tohoto titulu žádný zisk. Smyslem všech těchto operací bylo jen a pouze vzájemné zúčtování mezi subjekty, které spolu často obchodovali a které nevyžadovalo hotovost.

Žalovaný při jednání odkazuje na obě svá vyjádření, zdůrazňuje. Celá argumentace žalobce stojí na tom, že postoupení pohledávky bylo běžným obchodním stykem. Žalovaný tvrdí, že to tak nebylo. Odkazuje na skutečnost, že se obdobnou věcí zabývaly NS ČR, odkazuje na rozsudek, zejména a 32 Odo 613/2005, jednoznačně z něj vyplývá, že pokud nebyla předmětem podnikání daných subjektů finanční činnost obecně, potom se nemohlo jednat o běžný obchodní styk. Co se týká této právní věci, ta je zřejmá i z výše částky, která 29x.převyšuje ZK. Pokud právní zástupce žalobce poukazoval na skutečnost, že postoupení pohledávky je obdobné započtením pohledávek, potom se ani s tímto argumentem žalovaný neztotožňuje. Započtení pohledávek je úkonem vedoucím k zániku vzájemných závazků a nevznikají z nich žádné nové závazky. Naopak postoupení pohledávek vede ke vzniku závazku na zaplacení úplaty za postoupení. A proto dle žalovaného započtení nepodléhá režimu 196a odst. 3 obchodního zák. a postoupení pohledávek ano. Opět lze odkázat na relevantní judikaturu. Co se týče argumentu zavedené praxe mezi stranami, tedy skutečnosti, že v minulosti mělo proběhnout více úplatných postoupení, potom má za to, že pokud tato úplatná postoupení porušovala zákon, respektive ust. § 196a odst. 3, pak nelze ze skutečnosti, že zákon byl v minulosti porušen vícekrát dovozovat to, že se z opakovaného porušení zákona stane dodržování zákona. Ohledně argumentace že banky taktéž nemají zapsán předmět podnikání úplatné postupování pohledávek má za to, že i tato argumentace není případná. Banky jsou finanční instituce, jejichž cílem je právě obchodování, a to jak ve formě peněžních transakcí, tak i postupování pohledávek tak i obchod s cennými papíry. Naopak žalobce a dlužník obchodovali s kovy. A nejsou tedy finančními institucemi. Dále žalovaný poukazuje na skutečnost, kterou uvedl ve svém vyjádření, že přesto, že smluvní stranou smlouvy o postoupení pohledávky byl také dlužník, tak mu tato smlouva nebyla do dnešního dne předána v originále, proto není schopen posoudit její autenticitu. Při jednání dne 8.10.2012 Žalobce předkládá originál smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 12. 4. 2010, kde postupitelem je SENEKAB, s.r. a postupníkem SENEKAB Moravia, s.r.o. Předmětem je fa.č. 20093179. Právní zástupce žalobce zdůrazňuje, že ve věci existuje aktuální judikatura, tak jak již uvedl v řízení 29 ICM 3175/2011, tedy rozhodnutí NS ČR, např. 31 Cdo 3986/2009, 29 Cdo 1117/2012, 29 Cdo 3649/2010, 29 ICdo 10/2012. Právní zástupce zdůrazňuje, že smyslem postupování těchto pohledávek bylo zúčtování vzájemných pohledávek a že se jednalo o běžný obchodní styk.

Právní zástupce žalovaného konstatuje, že o judikatuře ví, ke dni zahájení řízení nebyla tato rozhodnutí NS ČR vydána, rozhodnutí, jak tato judikatura bude aplikována v tomto řízení ponechává na soudu.

Soud má za zjištěné, že smluvními stranami závazkového vztahu, který je předmětem tohoto řízení, tedy Smlouva o postoupení pohledávky uzavřená dne 12.4.2010 mezi SENEKAB spol. s r.o. se sídlem Bárdošova 20, 831 01 Bratislava, IČO 31432743 a SENEKAB Moravia s.r.o. se sídlem Železná 492/16, 619 00 Brno, IČO 26292858. Nelze opomenout, že ve smluvním závazkovém vztahu mezi žalobcem a žalovaným je relevantní mezinárodní prvek v subjektu, kdy se sídlo žalobce i sídlo žalovaného nachází ve dvou členských státech Evropské unie. Nelze tedy bez dalšího aplikovat národní soukromoprávní předpisy, ale je třeba zohlednit i normy mezinárodního práva soukromého jako soubor zvláštních právních norem, které jsou určeny pro úpravu soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem. S ohledem na pravomoc i příslušnost soudu České republiky jako soudu členského státu Evropské unie je zde dána přednost kolizních norem mezinárodního práva soukromého obsažených v komunitárním právu před normami mezinárodního práva soukromého ve vnitrostátních právních předpisech (zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů) a mezinárodních smlouvách (Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřená k podpisu v Římě dne 19. června 1980, dále jen Římská úmluva).

Základním východiskem je pro posouzení rozhodné právní úpravy ústavní pořádek v podobě zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, jejíž čl. 1 odst. 2 stanoví, že Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Prostřednictvím čl. 10a, na základě kterého mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci mezinárodní smlouvou, k jejíž ratifikaci je třeba souhlasu Parlamentu, se součástí českého právního řádu stalo také právo Evropské unie, jejíž je Česká republika členem od 1. 5. 2004. V režimu komunitárního práva Evropských společenství je pak třeba respektovat jemu vlastní zákonitosti obecného charakteru, jimiž se tento právní systém řídí, a jehož normy české vnitrostátní právo zapracovává.

Právní režim fungování Evropské unie vyplývá, jak z práva primárního tvořeného zakládajícími smlouvami, zahrnující především Smlouvu o fungování Evropské Unie a Smlouvu o Evropské Unii, viz Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 111/2009 Sbírky m. s., tak z práva sekundárního tvořeného především nařízeními a směrnicemi.

Nadto byl požadavek bezprostřední použitelnosti práva Společenství a jeho nadřazenost právu národnímu formulován také prostřednictvím soudních rozhodnutí v judikatuře Evropského soudního dvora. Soudní dvůr zdůraznil v obecné rovině přednost práva Společenství již v rozsudku Van Gend & Loos, C-26/62, rozsudek ze dne 5. 2. 1963, Costa v E.N.E.L., C-6/64, rozsudek ze dne 15. 7. 1969 a dále v rozsudku Simmenthal C-243/78, rozsudek ze dne 29. 11. 1978. Vnitrostátní soud tak nesmí zohledňovat vnitrostátní právní předpisy, pokud by byly v rozporu s právem Evropské unie. Z principu nadřazenosti práva Evropské unie vyplývá nutnost respektovat přímo aplikovatelná nařízení a směrnice, které jsou součástí právních řádů členských států a jsou nadřazeny zákonům a ostatním vnitrostátním právním předpisům.

V daném případě se uplatní právní úprava sekundární pramene evropského práva, přímo aplikovatelného nařízení ve smyslu výše uvedeného výkladu, konkrétně Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), které se stalo účinným dne 17. 12. 2009.

Zatímco tedy na závazky ze smluv s mezinárodním prvkem uzavřené mezi 1. 4. 1964 a 30. 6. 2006 se před českými soudy aplikuje zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním, na závazky ze smluv s mezinárodním prvkem uzavřené od 1. 7. 2006 aplikují soudy v členských státech Evropské unie včetně České republiky Římskou úmluvu, pro závazky ze smluv s mezinárodním prvkem uzavřených od 17. 12. 2009 se pak použije Nařízení Řím I.

Základní vymezení věcné působnosti Nařízení Řím I vyplývá jak z čl. 7 Preambule, tak z čl. 1: Věcná působnost a ustanovení tohoto nařízení by měly být v souladu s nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( Brusel I ) a nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro nesmluvní závazkové vztahy (Řím II). Nařízení se vztahuje na smluvní závazkové vztahy podle občanského a obchodního práva v případě kolize právních řádů, nevztahuje se zejména na věci daňové, celní či správní. Nařízení se dále nevztahuje na otázky týkající se osobního stavu, závazky vyplývající z rodinných vztahů, z majetkových poměrů mezi manželi, ze směnek, šeků a jiných převoditelných cenných papírů, rozhodčí smlouvy a dohody o volbě soudu, otázky upravené právem obchodních společností, zakládání trustů, závazky vyplývající z předsmluvního ujednání a pojistné smlouvy. U smlouvy mezi postupníkem a postupitelem uzavřené po 17. 12. 2009 o postoupení pohledávky mezi subjekty z České republiky a Slovenské republiky je tak dána věcná, časová i teritoriální působnost nařízení Řím I pro určení práva rozhodného.

Na vztah postupníka a postupitele při smluvním postoupení pohledávky dopadá čl. 14 Nařízení Řím I. Dle odst. 1 čl. 14 se vztah mezi postupitelem a postupníkem při postoupení pohledávky vůči jiné osobě ( dlužník ) řídí podle práva, které se na základě tohoto nařízení použije na smlouvu mezi postupitelem a postupníkem. Dle odst. 2 čl. 14 právo, jímž se řídí postoupená pohledávka, určuje převoditelnost pohledávky, vztah mezi postupníkem a dlužníkem, podmínky, za kterých může být postoupení uplatněno vůči dlužníkovi, a zprošťující účinek dlužníkova plnění, přičemž dle odst. 3 téhož článku pojem postoupení v tomto článku zahrnuje přímé převody pohledávek, převody pohledávek při zajištění závazku a zastavení pohledávek nebo jiné způsoby zajištění pohledávek. Výchozí je tedy rozhodné právo pro smlouvu mezi postupitelem a postupníkem. To podléhá obecným pravidlům určení práva rozhodného dle čl. 3 a čl. 4 Nařízení. Strany mají možnost si zvolit pro smlouvu právo rozhodné, pokud tak neučiní, nastupuje určení práva rozhodného dle čl. 4 Nařízení. Dle obecných ustanovení by se smlouva řídila právem země, v níž má strana, která je povinna poskytnout plnění charakteristické pro smlouvu, své obvyklé bydliště.

Z výše uvedeného vyplývá, že vztah mezi postupitelem a postupníkem při postoupení pohledávky se bude v daném případě řídit podle práva, které je použito na smlouvu mezi postupitelem a postupníkem. Smlouva o postoupení pohledávky ze dne 12.4.2010,

uzavřená mezi SENEKAB spol. s r.o. a SENEKAB Moravia s.r.o. byla uzavřena na základě slovenského hmotného práva, což vyplývá z úvodního ustanovení smlouvy, které vymezuje, že smlouva se řídí zákonem č. 40/1964 Zb., Občiansky zákonník-úplne znenie, tedy zároveň i slovenským právním řádem, tudíž se bude na základě platné volby práva dle čl. 3 Nařízení Řím I, která vyplývá z ustanovení smlouvy i okolností případu, také vztah mezi postupitelem a postupníkem řídit slovenským právním řádem. I v případě, že by zde volba práva v podobě úvodního ustanovení smlouvy dána nebyla, smlouva by se shodně řídila slovenským právním řádem, kdy strana postupující pohledávku je stranou poskytující charakteristické plnění ve smyslu čl. 4 odst. 2 Nařízení Řím I. Z listiny ze dne 7.3.2012, která byla doložena žalobcem k přihlášce pohledávky označené ve věci jako Inventarizácia pohladávok má soud za zjištěné, že se uvádí, že předmětné odsouhlasení zůstatku je současně uznáním závazku ve smyslu § 323 z.č. 513 z.č. 513/91 Zz Obchodný zákoník.

Smluvní strany, tedy žalobce a společnost SENEKAB Moravia s.r.o. jsou osobami tvořícími koncern, tedy dopadá na úplatné převody mezi těmito osobami povinnost dostát podmínkám shora uvedeného § 59a obchodného zákoníka. Smluvní strany byly povinny vyhotovit znalecký posudek a tento založit spolu se smlouvou o postoupení pohledávky do sbírky listin u slovenského rejstříkového soudu. Tomuto zákonnému požadavku dle zjištění soudu nebylo učiněno zadost, což je zřejmé z průběhu řízení, ve kterém bylo zjištěno a prokázáno, že znalecký posudek zpracován nebyl vůbec, což žalobce v průběhu řízení ani netvrdil.

Důsledkem porušení zákona je s ohledem na jednoznačnou dikci ust. § 59a slovenského obchodného zákoníka skutečnost, že smlouva nemohla nabýt účinnosti. Pokud nenabyla účinnosti smlouva, nemohla žalobci z této neúčinné (a dle českého právního řádu též absolutně neplatné) smlouvy nikdy vzniknout žádná pohledávka.

Pro případ, že by právní názor insolvenčního soudu (KS v Brně) nebyl správný co do určení práva, které je třeba na smluvní vztah (smlouva o postoupení pohledávky) použít, tedy slovenský obchodní zákoník, zabýval se soud i zjišťováním, jak by bylo rozhodováno, pokud by bylo třeba na smluvní vztah současně použít i Obchodní zákoník České republiky, jak to tvrdí, žalovaný. Soud se zabýval zjišťováním, zda lze na dlužníka a žalobce pohlížet tak, jak to tvrdí žalovaný, tedy, zda je vhodné na žalobce a dlužníka společnost SENEKAB Moravia s.r.o. aplikovat ustanovení § 196a obchodního zákoníku, které v odst. 3 stanovuje: Jestliže společnost nebo jí ovládaná osoba nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě anebo jiné osoby uvedené v odstavci 1 nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, se kterou tvoří koncern za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Pro jmenování a odměňování znalce platí ustanovení § 59 odst. 3. Jestliže k nabytí dochází do 3 let od vzniku společnosti, musí je schválit valná hromada .

Soud má za zjištěné z výpisů z obchodních rejstříků, že obě tyto společnosti v předmětné době roku 2010 byly ovládány Ing. Marianem anonymizovano , anonymizovano , bytem

Bárdošova 20, Bratislava, Slovenská republika, který je většinovým společníkem žalobce (obchodní podíl dosahuje 6/10 hodnoty základního kapitálu) a jediným společníkem dlužníka.

Soud má za zjištěný takový skutkový stav, že došlo-li mezi slovenskou společností SENEKAB, spol. s r.o. a dlužníkem k úplatnému převodu majetku, je nutno platnost daného převodu podrobit ustanovení ust. § 196a odst. 3 obchodního zákoníku. Soud přitom považuje za nesporné, že dlužník-úpadce SENEKAB Moravia s.r.o. a slovenská společnost SENEKAB, spol. s r.o. jsou osobami tvořícími koncern.

Soud se zabýval posouzením, zda by bylo možno v předmětné právní věci uplatnit odst. 4, § 196a obchodního zákoníku, tedy že se jednalo o nabytí majetku v rámci běžného obchodního styku. Z rozhodnutí NS ČR 32 Odo 613/2005 soud má za zjištěné, že Nejvyšší soud konstatuje, že úplatné postoupení pohledávky nelze považovat za nabytí majetku v rámci běžného obchodního styku, když v řízení nebylo zjištěno, že by předmětem podnikatelské činnosti žalobce a dlužníka bylo úplatné postupování pohledávek. Z komentáře autorů Mgr. Petr Balabán, JUDr. Zdeněk Čáp, dostupný v systému právních informací ASPI) k ust. Odst. 4 § 196a Obchodního zákoníku má soud za zjištěné, že se uvádí Výjimky z režimu třetího odstavce předvídá odstavec čtvrtý pro převody majetku v rámci obvyklého obchodního styku, tedy pro převody, jimiž společnost realizuje odbyt své produkce v rámci vlastního předmětu podnikání, popř. nakupuje pro vlastní podnikání suroviny, energie, polotovary a další komponenty, pokud její partneři patří do skupiny subjektů, které jsou vypočteny ve třetím odstavci .

Soud dospěl k závěru, že při obchodování s pohledávkami se nejednalo o běžnou obchodní činnost žalobce a dlužníka, proto možnost aplikace ust. § 196a odst. 4 obchodního zákoníku je vyloučena, když předmětem podnikání společnosti Senekab spol. s r.o. je vývoj, výroba a prodej káblů, vodičů a materiálu pro energetiku, poradenská činnost v oblasti elektrotechniky a energetiky, zprostředkování obchodu, nákup a prodej zboží, podnikání v oblasti nakládání s odpady, vývoj, výroba a prodejů káblů, vodičů a materiálu pro elektrotechniku. A předmětem podnikání společnosti Seneka Moravka s.r.o. je nakládání s odpady, velkoobchod, specializovaný maloobchod, pronájem a půjčování věcí movitých, zprostředkování obchodu, zprostředkování služeb.

Pokud žalobce tvrdil v průběhu řízení a při jednání dne 11.6.2012 uvedl, že smyslem těchto operací bylo jen a pouze vzájemné zúčtování mezi subjekty, které spolu často obchodovali a které nevyžadovalo hotovost a současně tvrdí a listinami dokazuje, že dlužník tedy postupník Seneka Moravia s.r.o. zaplatil postupiteli na tuto předmětnou postoupenou pohledávku z fa č. 20093179 ve výši 235.000,-EUR částku 72 tis. EUR a 50 tis. EUR potom má soud za prokázané, že žalobce něco jiného tvrdí a něco jiného prokazuje.

Soud vzal do úvahy i nové rozhodnutí NS ČR čj. 31 Cdo 3986/2009 ze dne 8. února 2012 (odlišné od rozhodnutí 29 Cdo 3300/2008 ze dne 10. září 2008, 23 Cdo 4836/2009 ze dne 23. června 2010), právní věta byla-li ve smlouvě o převodu majetku podléhající ustanovení § 196 odst. 3 obch. Zák. sjednána tržní (v daném místě a čase obvyklá) cena, např. cena pro společnost výhodnější, není tato smlouva neplatná jen proto, že cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem . V odůvodnění rozhodnutí NS 31 Cdo 3986/2009 se konstatuje: Předpokladem pro závěr o neplatnosti smlouvy o převodu majetku podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. není pouze nedodržení požadavku, aby hodnota převáděného majetku byla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, ale (současně) i zjištění, že cena sjednaná ve smlouvě je pro společnost méně výhodně než cena v daném místě a čase obvyklá.

Je-li účelem ust. § 196a odst. 3 obch. zák. dle názoru Nejvyššího soudu ČR jen a pouze to, aby výše ceny převáděného majetku byla stanovena bez závislosti na vůli smluvních stran, způsobem, který v dostatečné míře zaručuje, že výše ceny bude odpovídat reálné hodnotě převáděného majetku. Dle úsudku soudu byla-li předmětem převodu, který byl realizován v roce 2010, pohledávka za třetí osobou, nelze ke dni rozhodování soudu v roce 2012 posoudit, zda cena stanovená ve smlouvě o postoupení pohledávky uzavřená mezi žalobcem a dlužníkem, tedy nominální cena postupované pohledávky, odpovídala reálné ceně takovéto pohledávky, např. s přihlédnutím k bonitě dlužníka z postupované pohledávky, když zpravidla jsou postupovány pohledávky takových dlužníků, kteří závazek zaplatit nesplnily. Nelze tedy dle úsudku soudu v dané právní věci zpětně posoudit a tedy ani vyloučit bez znaleckého posudku v předmětném období, zda společnost byla či mohla být poškozena, tedy že cena sjednaná ve smlouvě je pro společnost méně výhodná, než cena v daném místě a čase obvyklá. Soud by tedy zřejmě dospěl k závěru, že mezi žalobcem a dlužníkem existoval koncern ke dni uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 12.4.2010 a proto se podmínky tohoto prodeje řídí ustanovením § 196 odst. 3 obchodního zákoníku a to při skutečnosti závěru, že aplikace ust. § 196a odst. 4 obchodního zákoníku je vyloučena. Vzhledem k tomu, že ke dni uzavření smlouvy neexistoval posudek soudem jmenovaného znalce, ani žádný jiný posudek o ceně postupované pohledávky, který by stanovil cenu převáděné pohledávky, je kupní smlouva dle ust. § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatná, když nelze s odstupem času zjistit, zda sjednaná cena byla cenou obvyklou či tržní a nelze vyloučit že neodpovídala reálné ceně této pohledávky. Smluvní strany, žalobce a společnost SENEKAB Moravia s.r.o. jsou osobami tvořícími koncern, tedy dopadá na úplatné převody mezi těmito osobami povinnost dostát podmínkám shora uvedeného § 59a obchodného zákoníka. Smluvní strany byly povinny vyhotovit znalecký posudek a tento založit spolu se smlouvou o postoupení pohledávky do sbírky listin u slovenského rejstříkového soudu. Tomuto zákonnému požadavku dle zjištění soudu nebylo učiněno zadost, což je zřejmé z průběhu řízení, ve kterém bylo zjištěno a prokázáno, že znalecký posudek zpracován nebyl vůbec, což žalobce v průběhu řízení ani netvrdil. Důsledkem porušení zákona je s ohledem na jednoznačnou dikci ust. § 59a slovenského obchodného zákoníka skutečnost, že smlouva nemohla nabýt účinnosti. Pokud nenabyla účinnosti smlouva, nemohla žalobci z této neúčinné (a dle českého právního řádu též absolutně neplatné) smlouvy nikdy vzniknout žádná pohledávka.

O nákladech řízení soud rozhodl tak jak uvedeno ve výroku II., neboť žalovaný , který byl ve sporu úspěšný, se náhrady nákladů řízení vzdal.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Brně.

Krajský soud v Brně dne 29.10.2012

JUDr. Vlasta Bruknerová,v.r. soudce Za správnost vyhotovení: Ing. Petra Dohnalová