29 ICm 2713/2014
Číslo jednací: 29 ICm 2713/2014-234

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích, rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Ludvíkem, v právní věci žalobce VTG Deutschland GmbH, reg.č. HRB 9859, Nagelsweg 34, 20097, Hamburg, Spolková republika Německo, zast. Mgr. Robert Němec LL.M., Jáchymova 26/2, 11000, Praha 1, proti žalované Mgr. Ing. Petra Hýsková, IČ 74360809, U Smaltovny 1375/25, 170 00, Praha 7, insolvenční správkyni HEAVY MECHINERY SEVICES a.s., zast. JUDr. Jiří Vlasák, advokát, Jankovcova 1518/2, 170 00 Praha 7, o určení popřených pohledávek, takto: I. Žaloba na určení, že pohledávky P 307-1, P 307-2, P 307-3, P 307-4, přihlášené žalobcem do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích, pod sp.zn. 27 INS 29347/2013, jsou po právu se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů soudního řízení částku ve výši 18.540,-Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

Odůvodnění: Žalobce se domáhal určení, že jeho shora označené pohledávky byly do shora označeného insolvenčního řízení přihlášeny po právu.

Z přihlášky pohledávky P 307-1 zjistil soud, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení svou pohledávku v celkové výši 5.209.739,85 Kč s odůvodněním, že se jedná o smluvní pokutu s příslušenstvím za prodlení s dodržením termínu dodání vozů dle článku G 1 kupní smlouvy č. KW 20100041 uzavřené dne 25.2.2011, když smluvní pokuta byla sjednána ve výši 35 EUR za každý den prodlení avšak ne více než 5% z celkové ceny, když maximální pětiprocentní hodnota smluvní pokuty byla 5.125.000 EUR. Z přihlášky pohledávky P 307-2 zjistil soud, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení svou pohledávku v celkové výši 10.207.920,04 Kč s odůvodněním, že se jedná o smluvní pokutu s příslušenstvím za prodlení s dodržením termínu dodání vozů dle článku G 1 kupní smlouvy č. KW 201100006 uzavřené dne 15.4.2011, když smluvní pokuta byla sjednána ve výši 35 EUR za každý den prodlení avšak ne více než 5% z celkové ceny, když maximální pětiprocentní hodnota smluvní pokuty byla 7.599.000 EUR. Z přihlášky pohledávky P 307-3 zjistil soud, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení svou pohledávku v celkové výši 6.195.528,88 Kč s odůvodněním, že se jedná o smluvní pokutu s příslušenstvím za prodlení s dodržením termínu dodání vozů dle článku G 1 kupní smlouvy č. KW 201100034 uzavřené dne 14.7.2011, když smluvní pokuta byla sjednána ve výši 35 EUR za každý den prodlení avšak ne více než 5% z celkové ceny, když maximální pětiprocentní hodnota smluvní pokuty byla 10.116.000 EUR. Z přihlášky pohledávky P 307-4 zjistil soud, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení svou pohledávku v celkové výši 10.217,514,19 Kč s odůvodněním, že se jedná o smluvní pokutu s příslušenstvím za prodlení s dodržením termínu dodání vozů dle článku G 1 kupní smlouvy č. KW 20110040 uzavřené dne 1.9.2011, když smluvní pokuta byla sjednána ve výši 35 EUR za každý den prodlení avšak ne více než 5% z celkové ceny, když maximální pětiprocentní hodnota smluvní pokuty byla 7.599.000 EUR.

Z protokolu o přezkumném jednání, včetně seznamu přihlášených pohledávek zjistil soud, že pohledávka žalobce byla popřena co do pravosti a co do výše, když skutečná výše pohledávky je dle insolvenčního správce 0,-Kč s odůvodněním, že prodlení s dodávkami dlužníka bylo způsobeno věřitelem (žalobcem), který dodatečně měnil projektovou dokumentaci, a přičemž věřitel (žalobce) nesplnil podmínky pro uplatnění smluvní pokuty, neboť dle článku 6.6. kupních smluv nevyjádřil výhradu s plněním nejpozději v okamžik přijetí poslední dodatečné faktury.

Žalobce nesouhlasil s popěrným úkonem žalovaného a v žalobě namítl, že popěrný úkon žalovaného týkající se výše pohledávky nebyl učiněn v souladu s ustanovením § 194 IZ, neboť nebyla uvedena skutečná výše pohledávky a nebylo též uvedeno žádné odůvodnění pro popření výše pohledávky a nebylo uvedeno v jaké výši insolvenční správce pohledávku uznává. Popěrný úkon pravosti napadl žalobce s odůvodněním, že článek 6.6. jednotlivé kupní smlouvy neobsahují, když kupní smlouvy obsahují pouze článek G.6, který měl zřejmě žalovaný na mysli, avšak nebyl prezentován v popěrném úkonu a nutno pohlížet na popěrný úkon jako na nedostatečný. Žalobce uvedl, že si vždy vyhradil své právo na zaplacení smluvní pokuty dle kupních smluv s tím, že dle názoru žalobce není nutné, aby si smluvní strany vyhrazení práva sdělily výslovně, ale postačuje, aby z okolností, bez ohledu na akceptaci dodání železničních vozů plynulo, že žalobce trvá na svém nároku na smluvní pokuty dle kupních smluv. Žalobce vůči dlužníku vždy uplatnil svou výhradu na smluvní pokuty výslovně i konkludentně, vždy před poslední dílčí fakturou, a to svým rutinným postupem a taktéž uplatnění smluvní pokuty bylo předmětem mnoha diskuzí mezi účastníky, kterých se účastnili vždy, nebo alespoň částečně za žalobce pan Olaf Preising, Jorg Heming, Dimitrij Dyck, Klaus Brandhorst, Jürgen Hülen a za dlužníka pan Radek Rybáček a paní Hlaváčková.

U kupní smlouvy č. KW 20110040 byla vůle žalobce uplatnit smluvní pokutu sdělena při jednání pana Preisinga a Rybáčka v prostorách žalobce dne 9.3. a 5.4.2013. Pokud žalobce vyjadřoval svůj souhlas s tím, že se vzdá svého práva na smluvní pokutu, bylo to vždy zaznamenáno písemně. Žalobce navíc tvrdil, že si dlužník byl vědom uplatněného nároku na smluvní pokutu, neboť z e-mailové korespondence mezi panem Brandhorstem a panem Rybáčkem plyne, že se dlužník snaží dohodnout na výši smluvních pokut dlužných žalobci. Dlužník a žalobce se poté dohodli na zaplacení smluvní pokuty ve výši 500.000 EUR a vzdání se zbývajících žalobcových nároků s tím, že bude uzavřena nová smlouva na výrobu a koupi železničních cisternových vozů, když tato dohoda nakonec nebyla podepsána z důvodu zahájení insolvenčního řízení s dlužníkem. Z jednání dlužníka tak žalobce oprávněně nabyl dojmu, že mezi nimi uplatnění výhrady smluvní pokuty není sporné a dlužník v zastoupení insolvenčního správce nyní nemůže změnit své stanovisko a platně namítat, že by se žalobce vzdal svých práv na smluvní pokutu. Dále se v žalobě žalobce věnoval též namítanému popěrnému důvodu týkajícího se způsobení prodlení s dodáním železničních vagónů samotným žalobcem, když tato část žalobních tvrzení, vzhledem k procesnímu postupu soudu, není pro potřeby tohoto rozhodnutí podstatná a soud se jí v tomto rozhodnutí blíže věnovat nebude.

Žalovaný nesouhlasil s podanou žalobou a setrval na svém popěrném úkonu, když sdělil, že při popěrném úkonu měl na mysli bod G. 6. jednotlivých kupních smluv a došlo pouze k písemnému pochybení, přičemž pravý důvod popření je žalobci znám, jak plyne z jeho samotné žaloby a svým vyjádření k žalobě tak žalovaný odstranil nejasnosti ohledně obsahu popěrného úkonu u přezkumného jednání. Zároveň žalovaný rozvinul svou argumentaci týkající se absence výhrady, jako podmínky vylučující zánik práva na smluvní pokutu, neboť dle žalobce tato výhrada nebyla nejpozději v okamžik přijetí poslední dodatečné faktury uplatněna a proto právo na zaplacení smluvní pokuty zaniklo. Žalovaný je přesvědčen, že tuto výhradu dle obsahu smlouvy nutno učinit pouze v písemné podobě, neboť písemnou formu těchto úkonů si účastníci ve smlouvách sjednali. Argumentaci žalovaného týkající se způsobení prodlení s dodáním železničních vagónů samotným žalobcem, se soud vzhledem k dále prezentovanému procesnímu postupu blíže nevěnoval.

Přezkumné jednání se konalo dne 14.7.2014 a žaloba byla doručena soudu dne 13.8.2014 a je tedy žalobou včasnou uplatněnou ve lhůtě dle ustanovení § 198 odst. 1 IZ.

Při přezkoumání popěrného úkonu výše, soud uzavřel, že tento popěrný úkon neodpovídá požadavkům ustanovení § 194 IZ, neboť žalovaný u nezkumného jednání uvedl, že skutečná výše pohledávky je 0,-Kč. Soud tedy úkon nazvaný jako popěrný úkon výše přihlášené pohledávky hodnotil podle jeho obsahu jako popěrný úkon pravosti, neboť soud úkony účastníků vyhodnocuje podle jejich obsahu, nikoli podle názvu. Pokud se argumentace popěrného úkonu pravosti a výše shoduje s tím, že i důsledek obou popěrných úkonům je shodný, jde pouze o duplicitní popření pravosti přihlášené pohledávky a výše přihlášené pohledávky popřena vůbec nebyla. Soud se proto v řízení dále zkoumáním výše pohledávky nezabýval.

Jako popěrné argumenty přihlášené pohledávky co do pravosti byly uplatněny dvě skutečnosti, a sice že 1) prodlení bylo zaviněno samotným žalobcem a 2) že právo na smluvní pokutu zaniklo, neboť nebyla uplatněna výhrada při přijetí plnění dle smlouvy. Dle soudu je zřejmé, že tyto dva popěrné úkony jsou si na roveň postavené a pokud jeden z popěrných argumentů bude v řízení shledán za správný a prokázaný, není nutné se již zabývat druhým popěrným úkonem. Soud se v rámci procesní ekonomie pak nejprve zabýval popěrným argumentem, že nebyla splněna podmínka pro uplatnění smluvní pokuty, když je zřejmé, že při přezkumném jednání bylo příslušné smluvní ujednání označeno bodem 6.6., které však v jednotlivých kupních smlouvách neexistuje, avšak toto písemné pochybení zhojil žalovaný již ve svém vyjádření k žalobě a sdělil, že měl na mysli nesplnění podmínek v ustanovení G. 6. jednotlivých kupních smluv, a sice že nebyla vyjádřena ze strany žalující výhrada s plněním nejpozději v okamžiku přijetí poslední dodatečné faktury. Tento popěrný úkon hodnotí soud jako perfektní bez nutnosti vyzývat stranu žalovanou ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. k doplnění určitosti popěrného úkonu, když z tohoto popěrného úkonu je zřejmé, co je pohledávce žalobce vytýkáno a již před prvním jednáním ve věci bylo tak zřejmé, jaký je obsah popěrného úkonu žalovaného, který již není potřeba žádným způsobem doplňovat či více odůvodňovat. Zároveň je z tohoto úkonu zřejmé, že žalovaný splnil povinnost označit důkazy ke svým tvrzením, kterými byly označené jednotlivé kupní smlouvy. Byla tak vyvrácena argumentace strany žalující, která zazněla u ústního jednání, že žalobce neměl najisto postaveno vůči jakému popěrnému úkonu se má vymezit a jaký je obsah tohoto popěrného úkonu a zároveň též byla vyvrácena argumentace strany žalující týkající se tzv. jednostranné koncentrace v neprospěch žalobce, když soud účastníkům u jednání dne 28.5.2015 poskytl poučení o koncentraci tvrzení důkazů a uvedl, že se tato koncentrace týká popěrného úkonu týkající se uplatnění výhrady u smluvních pokut. Řízení tedy nebylo zkoncentrováno pouze pro tvrzení žalobce uplatněné v rámci incidenční žaloby, ale taktéž byla uplatněna koncentrace i pro popěrný úkon žalovaného týkající se probíraného skutku. Žalovaný již nemá možnost popěrný úkon týkající se nevyjádření výhrady s plněním žádným způsobem doplňovat, neboť proběhla lhůta pro koncentraci řízení.

Dále je ze strany soudu nutné vypořádat se s procesní námitkou žalobce, kterou prezentoval ve svých písemných i ústních podáních, a sice že soud v řízení nepostupoval dle ustanovení § 118 o.s.ř. a nedal možnost žalobci sdělit obsah žaloby. Je pravda, že u soudního jednání konaného dne 28.5.2015 nebyl žalobce vyzván k přednesení obsahu žaloby či odkázání na její obsah, avšak jak plyne z protokolu, soud řízení řádně zahájil a sám sdělil obsah žaloby a obsah vyjádření k žalobě a následně dal prostor oběma stranám, zda chtějí k zahájení řízení a sdělení obsahu žaloby a vyjádření k žalobě ze strany soudu něčeho doplnit, přičemž účastníci poskytnutého práva týkající se přednesu žaloby či vyjádření k žalobě dále již nevyužili a považovali způsob zahájení jednání sdělení obsahu žaloby ze strany soudu za dostatečný. V řízení tak zcela jistě byl naplněn účel ustanovení § 118 o.s.ř., a sice řízení bylo formálně zahájeno a byl vymezen předmět řízení tak, aby byl účastníkům dostatečně seznatelný.

Dále se soud v řízení zabýval otázkou, zda žalobce plní v dostatečné míře své povinnosti tvrzení, když tato povinnost je zakotvena v ustanovení § 101 odst. 1 o.s.ř. a z logiky věci vyplývá, že povinnost tvrzení předchází povinnosti důkazní, která je zakotvena v ustanovení § 101 odst. 1 písm.b) o.s.ř., když je zřejmé, že teprve dostatečné skutkové tvrzení může soud přimět k tomu, aby přistoupil k dokazování, neboť dokazování musí být provedeno ke konkrétním skutkovým tvrzením a obsah provedených důkazů nemůže nahrazovat jednotlivá tvrzení účastníka. Soud dospěl k závěru, že žalobní konstrukce stojí na tvrzení, že se dlužník při plnění svého závazku z každé jednotlivé ze čtyř kupních smluv, dostal do prodlení, které bylo sankcionizováno smluvní pokutou a dlužník i když s prodlením, svůj závazek z každé ze čtyř kupních smluv splnil a žalobce opožděně poskytnuté plnění přijal. Za této situace bylo s přihlédnutím k právní úpravě nutné, aby u každé jednotlivé kupní smlouvy žalobce uplatnil výhradu smluvní pokuty nejpozději v den předání poslední dílčí faktury váznoucí na každé jednotlivé kupní smlouvě. Bylo tak třeba dostatečně přesně tvrdit (mimo prodlení dlužníka s plněním z každé jednotlivé kupní smlouvy a tvrzení o přijetí plnění ze strany žalobce), zda žalobce uplatnil u každé jednotlivé kupní smlouvy svou výhradu, kdy tuto výhradu uplatnil, jakým způsobem ji uplatnil, kým byla uplatněna a teprve po tomto tvrzení bylo možno provést dokazování ke zjištění, zda jsou tato tvrzení pravdivá. Tato tvrzení však žaloba až na jedinou výjimku (tvrzení o uplatněné výhradě dne 9.3. a 5.4.2013 ke kupní smlouvě č. KW 20110040) neobsahovala. Soud proto ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. vyzval u jednání konaném dne 28.5.2015 žalobce k doplnění tvrzení, ke kterým konkrétním smlouvám byla uplatněna výhrada týkající se smluvní pokuty, jakým způsobem byla výhrada vznesena, kdo ji vznesl, kdy ji vznesl a jaký byl obsah této výhrady a zda byl obsah této výhrady učiněn e-mailovou korespondencí či ústně a vyzval tak žalobce, aby vymezil přesný obsah úkonu výhrady, aby z něj byl soud schopen rozpoznat skutek, který bude následně v dokazování prokazován a vyzval též žalobce k označení příslušných důkazů, jeho tvrzení prokazující a poučil řádně žalobce o následcích nesplnění této výzvy. Poučení soudu bylo jediným možným způsobem jak napravit nedostatky žaloby, neboť v této se pouze velmi neurčitě a vágně žalobce zmiňuje o tom, že žalobce měl vůli uplatnit výhrady z kupních smluv a že o tom mezi účastníky probíhala opakovaně diskuze, ale konkrétní jednotlivý skutek jednotlivých uplatněných výhrad v žalobě obsahuje pouze bod 20 žalobních tvrzení (výše popsaný), kterýž to skutek byl následně v řízení soudem hodnocen. Žalobní tvrzení však žádné další konkrétní vymezení skutku uplatněné výhrady neobsahovala. Soud v rámci judikatury Nejvyššího soudu však příslušná žalobní skutková tvrzení dovyložil i v rámci předložených důkazů k žalobě, když z předložených důkazů plyne ještě v dostatečně určitém rozsahu skutek učinění výhrady při e-mailové korespondenci Olafa Preisinga Radku Rybáčkovi z 30.11.2011, ve kterém se žalobce vzdává některých svých práv na penále za zpožděné dodání a zároveň je zde zaznamenáno, že nebudou-li uvedené smluvní termíny dodrženy, vyhrazuje si žalobce podle smluvního ustanovení uplatnění penále ze zpožděného dodání, přičemž tato skutková tvrzení se týkala kupní smlouvy č. KW 20100041. Je tak zřejmé, že žalobce před poučením soudu dle ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. neposkytl žádná skutková tvrzení týkající se konkrétního úkonu uplatněné výhrady vztahující se ke kupním smlouvám č. KW 20110006 a kupní smlouvy č. KW 20110034, když tak nebylo k těmto kupním smlouvám zapotřebí provádět žádného dokazování ke zjištění uplatnění výhrad k smluvním pokutám, neboť v rámci koncentrace tvrzení a důkazů žalobce i přes poučení soudu svá tvrzení řádným způsobem nedoplnil a neexistuje zde tak žalobcem popsaný skutek, který by mohl být ke kupním smlouvám č. KW 20110006 a č. KW 20110034 prokazován. Jsou zde pouze návrhy na výslech pracovníků žalobce a dlužníka, bez uvedení konkrétních skutečností, ke kterým měly být vyslechnuti, s uvedením, že měli být vyslechnuti k (nepopsanému) obsahu jednání mezi účastníky . Pro soud tak v návaznosti na dvě shora uvedené kupní smlouvy není potřebné provádět příslušné dokazování výslechy navržených osob pro nesplnění povinnosti tvrzení ze strany žalobce. U smluv č. KW 20100041 a č. KW 20110040 taktéž nebylo se stejnou argumentací nutno provádět jiné dokazování, než jaké plyne ze shora označených dvou skutků.

Mezi účastníky je nesporné, že poslední dílčí faktura ke kupní smlouvy č. KW 20100041 byla žalobci doručena dne 2.5.2012, poslední dílčí faktura ke kupní smlouvě č. KW 20110006 byla doručena žalobci dne 2.11.2012 a poslední dílčí faktura ke kupní smlouvě č. KW 20110034 byla žalobci doručena dne 26.2.2013 a poslední dílčí faktura ke kupní smlouvě

č. KW 20110040 byla žalobci doručena dne 8.4.2013, když z jednotlivých kupních smluv vyplývá, že plnění poskytnuté dlužníkem žalobci bylo opožděné vůči termínům sjednaných pro dodání nákladních vozů obsažených v kupních smlouvách. Z předmětných kupních smluv tak, jak byly označeny výše pak vyplývá, že tyto kupní smlouvy byly uzavřeny mezi dlužníkem a žalobcem na výrobu železničních vagónů a liší se pouze množstvím železničních vagónů, jejich cenou a termínem dodání, přičemž veškerá smluvní ujednání předmětných čtyř kupních smluv je ve zkoumaných bodech (viz. dále) totožná, stejně tak jsou totožné i všeobecné smluvní podmínky vázající se k jednotlivým kupním smlouvám. Lze tak uzavřít, že v každé jednotlivé smlouvě pod bodem G.1. byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta -penále za prodlení v dodávce dle plánu dodávek, který je v příloze nedílnou součástí každé smlouvy, když tato smluvní pokuta byla sjednána v přihlášce tvrzené výši (G.1., G.5.), když v článku G.6. je zachyceno ujednání stran, že nárok na penále dle bodu G.1. při přijetí plnění neodpadá, pokud žalobce podá výhradu nejpozději v době obdržení poslední dílčí faktury. Mezi účastníky je nesporné, že žalobce veškeré plnění z těchto kupních smluv od dlužníka skutečně přijal a zůstává sporná otázka, zda byla výhrada dle bodu G.6. jednotlivých kupních smluv uplatněna. Z bodu J.2. ve spojení s ujednáními všeobecných smluvních podmínek § 1 odst. 2 pak vyplývá vůle účastníků, aby každé jednotlivé úkony účastníků, ať již dvoustranné či jednostranné týkající se daných kupních smluv byly uplatněny v písemné formě, neboť je zde zaznamenána tzv. generální klauzule vylučující možnost ústních dohod dále bylo ujednáno, že veškeré změny, doplnění i případné vedlejší ujednání eventuelně nabídky, objednávky, změny nebo doplnění objednávky musí být vypracovány v písemné podobě. Vyplývá tak najevo závěr, že účastníci projevili vůli, aby i případná výhrada k uplatnění smluvních pokut byla učiněna písemně, když tento závěr odpovídá i logice celé věci v návaznosti na výši sjednané smluvní pokuty, když ujednání o smluvní pokutě a s podmínkou nutnosti uplatnění výhrady nelze hodnotit jako bezvýznamný úkon věřitele (žalobce), pro které by neměl platit písemný režim, neboť tato výhrada má pro účastníky zásadní vliv na výši dlužného plnění, který je mezi účastníky sporný (když z přihlášky P 307 žalobce plyne, že smluvní pokuta je použita jako nástroj k započtení nezaplacené kupní ceny za dodané vagóny ze strany dlužníka). Na tento úkon žalobce je nutno klást stejné nároky, jako na veškeré další úkony účastníků týkající se smlouvy, které byly dle smluvních ujednání nutné provést písemně.

Z žalobních tvrzení, která žalobce předložil soudu v dostatečně určité míře (týkající se kupní smlouvy č. KW 20110040) pak plyne, že písemná výhrada nebyla vznesena, neboť je tvrzeno, že výhrada byla vznesena na ústním jednání pana Preisinga a Rybáčka. Jak již bylo uvedeno výše, soud vzal za součást tvrzení i připojené listinné důkazy, a sice shora zmíněnou e-mailovou korespondenci ze dne 30.11.2011, ze které plyne, že tato výhrada byla učiněna tzv. pro futuro (nebudou-li vyhrazuje si ..) což vyplývá z data uskutečnění tohoto úkonu v listopadu roku 2011 ve spojitosti s příslušným plánem dodávek u smlouvy č. KW 20100041, neboť z termínu dodání je zřejmé, že se dlužník ani ještě nemohl nacházet v prodlení, když smluvní pokuta za prodlení dodávky se kterou byl již v listopadu 2011 v prodlení mu byla prominuta v tomto e-mailu a další dodávka vozů byla sjednána až na období roku 2012. Je tedy zřejmé, že u plnění v budoucnu se dlužník nemohl octnout v době učinění výhrady v prodlení a tvrzení, že žalobce vznesl výhradu e-mailem ke smlouvě č. KW 20100041 není pravdivé. Není tak potřebné se zabývat argumentací stran, zda osoba Olafa Preisinga byla oprávněna k jednání za žalobce (když výpis z obchodního rejstříku žalobce soud z tohoto důvodu nehodnotil, stejně tak nehodnotil soud související argumentaci žalobce týkající se oprávnění k jednání Olafem Preisingem za žalobce) a nebylo tak potřeba zkoumat obsah německého práva, zda e-mailová korespondence bez ověřeného elektronického podpisu je dostatečným písemným úkonem či nikoli, když soud úkon vyhrazení si práva na smluvní pokuty e-mailem dne 30.11.2011, hodnotí jako neúčinný, neboť byl učiněn v době, kdy nebyl dlužníka v prodlení s plněním. Z kupních smluv dále vyplývá (ustanovení J.7.), že pro spory vyvolané touto smlouvou platí jako rozhodné právo, právo Spolkové republiky Německo.

Z e-mailové korespondence mezi dlužníkem a žalobcem pak soud nemohl učinit žádných konkrétních skutkových zjištění, neboť z nich jen ve velmi obecné rovině vyplývá, že mezi účastníky probíhala diskuze o smluvní pokutě plynoucí za opožděné dodání jednotlivých vagónů žalobci, když z žádného e-mailu nevyplývá souhlas dlužníka s uplatněným penále, naopak na základě interního sdělení samotného žalobce je zřejmé, že dlužník nesouhlasí s uplatněním penále a snaží se v rámci pokračující obchodní spolupráce mezi oběma účastníky věc vyřešit jiným způsobem než zaplacením smluveného penále. Dle názoru soudu je tak nesprávné přesvědčení žalobce, že byl v dobré víře přesvědčen o souhlasu dlužníka s uplatněním penále a oprávněnosti žalobce toto penále nárokovat, když současný postoj insolvenčního správce, který vystupuje v řízení na místo dlužníka, není žádnou změnou postoje v jednání mezi žalobcem a dlužníkem.

Z výše uvedeného pak vyplývá nepotřebnost výslechu Olafa Preisinga, Jorga Heminga, Dimitrije Dycka, Klause Brandhorsta, Jürgena Hülena, Radka Rybáčka a paní Hlaváčkové, neboť zde buď neexistují příslušná skutková tvrzení, které by tyto důkazy měly prokazovat, event. při existujících skutkových tvrzeních (ústní výhrada dne 9.3. a 5.4.2013 ke kupní smlouvě č. KW 20110040, či e-mailová výhrada ze dne 30.11.2011) zase dík rozlišnému právnímu hodnocení soudu týkajícího se formy uplatněné výhody, či možnosti uplatnit ji pro futuro , nemohou tyto důkazy vést k jiným skutkovým závěrům. I v případě, že by soud došel k závěru, že žalobce unáší své břemeno tvrzení týkající se úkonů výhrady ke kupním smlouvám č. KW 20110006 a č. KW 20110034, nemohla být tato skutečnost mít rozsah dokazování žádného vlivu vzhledem k přesvědčení soudu o nutnosti písemného úkonu výhrady u každé jednotlivé smlouvy, když písemné výhrady u těchto kupních smluv tvrzeny nebyly.

Soud si ve smyslu ustanovení § 23 odst. 2, odst. 3 ZMPS z úřední činnosti zjistil obsah německé právní úpravy za asistence Ministerstva spravedlnosti, když z ustanovení § 341 odst. 3 BGB vyplývá, že akceptuje-li věřitel plnění, může pokutu požadovat pouze v tom případě, když si na to při akceptaci vyhradil právo, tedy jinými slovy, právo na smluvní pokutu zaniká v případě, kdy si věřitel (žalobce) při přijetí plnění (přijetí plnění mezi účastníky nesporné), nevyhradí právo na zaplacení smluvní pokuty. Zároveň též z ustanovení § 341 odst. 3 BGB vyplývá, že smluvní pokuta nemusí být mezi účastníky sjednána písemně. Nutnost písemné formy výhrady však nevyplývá z německého práva, ale z dohody účastníků tak, jak soud hodnotil příslušné kupní smlouvy a smluvní obchodní podmínky v rámci provádění dokazování.

Na základě příslušné právní úpravy po aplikaci zjištěného skutkového stavu lze uzavřít, že žalobce nesplnil své povinnosti tvrzení výhrady u kupních smluv č. KW 20110006 a č. KW 20110034 a proto soud žalobě v této části nemohl vyhovět a to ani v případě, že by tvrzení žalobce byla vyhodnocena jako dostatečná, neboť žalobce ve lhůtě pro koncentraci řízení netvrdil ani neprokazoval, že tyto výhrady byly učiněny v písemné formě tak, jak je dle ujednání účastníků ve smlouvách nutné. Žalobce též neprokázal uplatnění výhrady u kupní smlouvy č. KW 20100041, neboť e-mail ze dne 30.11.2011 nesplňuje svým obsahem nároky na uplatnění výhrady ke smluvní pokutě, neboť je učiněn tzv. pro futuro, nikoli tak, jak předpokládá smlouva, teprve až po prodlení dlužníka s plněním. Výhrada plnění u smlouvy č. KW 20110040 byla pak dle tvrzení žalobce učiněna při ústním jednání, přičemž ústní forma uplatnění výhrady je dle hodnocení důkazů soudem nedostatečná. Ze všech těchto důvodů pak soud uzavřel, že výhrada týkající se smluvní pokuty nebyla ze strany žalobce uplatněna a právo na smluvní pokuty žalobci tak zaniklo a aniž by se soud musel zabývat druhým popěrným argumentem žalovaného, a sice neposkytnutí součinnosti žalobce při plnění smlouvy, musela být žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve smyslu ustanovení § 163 IZ ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když plně procesně úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Náklady řízení představují odměnu právního zástupce žalobce ve smyslu ust. § 7 bod 5 ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. c) a § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb. za 3 procesní úkony včetně režijních paušálů, dvojího cestovného právního zástupce žalobce z Prahy k soudu do Českých Budějovic a zpět včetně náhrady za promeškaný čas a příslušného 21% DPH, neboť právní zástupce žalobce osvědčil, že je plátcem DPH.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze, a to prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích. Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí či exekuce.

Krajský soud v Českých Budějovicích dne 7.7.2015

JUDr. Ondřej Ludvík v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: J. Havlenová