29 Cdo 995/2009
Datum rozhodnutí: 16.12.2009
Dotčené předpisy:




29 Cdo 995/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. P. W., Ph.D., advokátem, proti žalovanému P. K., zastoupenému JUDr. L. B., advokátem,

o obnovu řízení o určení neexistence pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové

pod sp. zn. 42 Cm 16/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2008, č. j. 11 Cmo 63/2008-51, ve znění opravného usnesení ze dne 12. srpna 2009,

č. j. 11 Cmo 63/2008-69, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.050,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. února 2007, č. j. 42 Cm 16/2006-24, kterým byla zamítnuta žaloba o povolení obnovy řízení vedeného před tímto soudem pod sp. zn. 43 Cm 4/2002.

Odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba na obnovu řízení je v projednávané věci nepřípustná, neboť žalobce se jejím prostřednictvím domáhá obnovení řízení, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2004,

č. j. 43 Cm 4/2002-238, zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby (a toto rozhodnutí bylo následně usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. srpna 2005, č. j. 11 Cmo 82/2005-250, potvrzeno). Napadené usnesení soudu prvního stupně tak není rozhodnutím ve věci samé

ve smyslu § 228 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ale jedná se o rozhodnutí výlučně procesní povahy, které touto žalobou napadnout nelze.

Pro úplnost poznamenal, že ač žalobce podanou žalobu nazval žaloba na obnovu řízení a pro zmatečnost , z jejího obsahu vyplývá, že je pouze žalobou na obnovu řízení,

jak správně uzavřel soud prvního stupně.

Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá

o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ a § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., uplatňuje přitom dovolací důvody dle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.

Žalobce shledává rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným z hlediska zodpovězení následujících právních otázek:

1/ Je usnesení o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby rozhodnutím ve věci samé?

2/ Je soud oprávněn posoudit podání označené jako žaloba na obnovu řízení

a pro zmatečnost podle jeho obsahu výlučně jako žalobu na obnovu řízení,

aniž by žalobce nejprve vyzval k upřesnění žaloby či odstranění jejích vad?

Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o procesní povaze usnesení

o zastavení řízení a namítá, že v případě zpětvzetí žaloby osobou, která k tomu není oprávněna (v tomto případě správcem konkursní podstaty žalobce JUDr. K.),

je následně vydané usnesení o zastavení řízení rozhodnutím ve věci samé.

Vytýká taktéž soudům obou stupňů, že podanou žalobu posoudily dle jejího obsahu výlučně jako žalobu o obnovu řízení, ačkoliv byla výslovně označena i jako žaloba

pro zmatečnost, aniž by nejprve vyzvaly žalobce k jejímu upřesnění či odstranění vad tohoto podání.

Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 238 odst. 1

písm. a/ a odst. 2 o. s. ř, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Učinil tak proto, že závěr, podle něhož usnesení o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby ani usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby podle § 96 o. s. ř., nejsou usneseními ve věci samé, je judikaturou obecně zastáván (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 285/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2002, pod číslem 103).

Oprávnění (a povinnost) soudu posuzovat úkony účastníků podle jejich obsahu,

pak jednoznačně vyplývá z ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. Navíc námitkou, že měl být soudy vyzván k upřesnění žaloby (respektive k odstranění vady žaloby), dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím

na zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce usuzovat nelze.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení sestávají z paušální sazby odměny advokáta za řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle ustanovení

§ 10 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 1.750,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,

a celkem činí 2.050,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 16. prosince 2009

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu