29 Cdo 988/99
Datum rozhodnutí: 26.09.2000
Dotčené předpisy:




29 Cdo 988/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J. O., s. d., proti žalovanému M. O., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 319/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. února 1999 č. j. 11 Co 998/98-79, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 3. června 1998 č. j. 10 C 319/94-56 připustil změnu návrhu provedenou podáním ze dne 10. března 1998, zamítl návrh na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, pozemků a stavby - parc. č. 1470/2 o výměře 1416 m2 - zastavěná plocha, dvůr a parc. č. 1470/3 o výměře 400m2 - zastavěná plocha, občanská vybavenost, zapsaných u Katastrálního úřadu v O. na LV č. 3618 pro k. ú. O. předměstí, Obec O., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že na straně žalobce jsou splněny podmínky naléhavého právního zájmu stanovené v § 80 písm. c) o. s. ř. Dále vzal soud za prokázané, že žalovaný je v současné době zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí a že žalobce , resp. jeho právní předchůdce, užíval předmětné nemovitosti nejméně od r. 1950, od r. 1994 je však již neužívá. Pokud jde o vlastnictví žalovaného ke zmíněným nemovitostem, soud konstatoval, že byly splněny podmínky uvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Žalobce v průběhu řízení nepředložil žádnou listinu, která by jej opravňovala k užívání sporných nemovitostí, ani listinu, která by dokládala jeho případné vlastnické právo, soud proto konstatoval, že žalobce neunesl důkazní břemeno. Vzhledem k neexistenci listinných důkazů se soud prvního stupně dále zabýval otázkou, zda žalobce nenabyl předmětné nemovitosti jiným způsobem a dovodil, že žalobce nenabyl vlastnického práva vydržením ani přírůstkem.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (tj. ve výrocích II a III) potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání. Odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvního stupně. Konstatoval, že je dán naléhavý první zájem žalobce na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, a dále zjistil, že žalobce neposkytl soudu takové důkazy, ze kterých by bylo patrno, že nabyl vlastnického práva k předmětným nemovitostem některým ze zákonem stanovených způsobů. Podle názoru odvolacího soudu neobstojí tvrzení žalobce, že vlastnické právo k uvedeným nemovitostem vydržel. Pokud lhůta k vydržení začala podle žalobce běžet v roce 1950, stalo se tak ještě za účinnosti obecného zákoníku občanského z r. 1811. Náležitosti vydržení zde byly upraveny v § 1460, který stanovil, že k vydržení je kromě způsobilé osoby a způsobilého předmětu třeba, aby někdo skutečně držel věc, které má být nabyto, a dále aby držba byla řádná, poctivá a pravá a aby trvala po všechen čas zákonem vyměřený.

Institut řádné držby byl upraven v § 1461, a to tak, že každá držba, která se zakládá na takovém právním důvodu, který by postačil k převzetí vlastnictví, kdyby náleželo převodci, je řádná a postačující k vydržení. Takové důvody jsou např. odkaz, darování, zápůjčka, koupě a prodej, směny placení apod.". Z tohoto zákonného ustanovení podle odvolacího soudu plyne, že není řádnou držba, kdy se držitel jen domnívá, že titul má. Pouhý skutečný stav, kdy držitel fakticky nemovitost užívá, avšak bez titulu, nemůže vést k vydržení vlastnického práva.

Pro případ, že žalobci počala lhůta k vydržení běžet až po účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., tedy po 1. 1. 1951, je podle odvolacího soudu nutno poukázat na to, že se za nezbytnou podmínku pro vydržení ve smyslu § 115 a 116 odst. 1 citovaného zákona vyžaduje držba oprávněná. Oprávněnost držby je upravena v § 145 odst. 1 tohoto právního předpisu tak, že je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc náleží, je držitelem oprávněným. Kriteriem pro rozlišení, zda je držitel v dobré víře či nikoli, je otázka, zda držitel při normální opatrnosti, kterou na něm lze vyžadovat, mohl a měl mít pochybnost o tom, že věc, kterou fakticky ovládá, mu patří.

Podle názoru odvolacího soudu vždy byla zásadní podmínkou pro vydržení dobrá víra držitele ve skutečnost, že má vlastnický titul k věci. V projednávaném případě žalobce neprokázal existenci takového titulu. Pokud svou dobrou víru dovozoval pouze z chování příslušných státních orgánů při vydávání rozhodnutí v rámci stavebního řízení, i když z listin vydávaných Střediskem geodézie věděl, že je veden toliko jako uživatel a stát jako vlastník, nemůže podle názoru odvolacího soud obstát jeho tvrzení o dobré víře.

Neshledal-li odvolací soud existenci dobré víry u žalobce, nezabýval se již ostatními podmínkami pro vznik vydržení, neboť to podle jeho názoru na právním posouzení věci již nemohlo ničeho změnit.

Dále se odvolací soud zabýval námitkou žalobce o vzniku vlastnického práva k nemovitostem zpracováním věci za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. Institut zpracování je upraven v § 125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb. Jedná se o nabývání vlastnictví v případě, že je cizí věc zpracována na věc novou. I zde je pro určení osoby vlastníka rozhodující skutečnost, zda ten, který věc zpracoval, byl v dobré víře. V daném případě podle názoru odvolacího soudu žalobce neprokázal splnění podmínek zpracování, přičemž otázka dobré víry žalobce byla soudem posuzována shodně jako u vydržení. I kdyby žalobce v dobré víře byl, potom podle odvolacího soudu neprokázal, že by za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. zpracoval původní objekt garáží tak, že by vznikla nová věc ve smyslu § 125 tohoto právního předpisu.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Pokud šlo o návrh žalobce na připuštění dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., dospěl odvolací soud k závěru, že návrhu nelze vyhovět, jestliže žalobce spatřuje jako otázku zásadního právního významu nesprávné právní posouzení věci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vyvodil z § 239 odst. 2 o. s. ř., když konstatoval, že rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam, neboť formuluje takové postuláty, které nejsou adekvátní konkrétní právní úpravě a tímto způsobem mění dosud přijímané interpretační a aplikační závěry. Důvod dovolání spatřuje potom dovolatel v nesprávném právním posouzení podmínek vydržení podle zákona č. 141/1950 Sb. Dovolatel namítl, že uvedeným zákonem bylo opuštěno složité třídění na držbu pořádnou a nepořádnou, poctivou a nepoctivou, pravou a nepravou a toto trojí třídění bylo nahrazeno tříděním na držbu oprávněnou a neoprávněnou. Podle § 145 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb. je pojmovým znakem oprávněné držby dobrá víra držitele, jako vnitřní psychická kategorie, která je objektivizována vazbou na vnější ( všechny") okolnosti. Mezi tyto okolnosti sice může patřit titul, avšak nemůže být nezbytným předpokladem oprávněné držby. Dovolatel je přesvědčen, že existenci dobré víry prokázal 44 let trvajícím chováním svým i příslušných státních orgánů. Pokud soud žalobci vytýká, že při dodržení normální míry opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, mohl dospět k pochybnostem o svém vlastnictví, zejména když nebyl v pozemkové knize zapsán jako vlastník, je třeba konstatovat, že zákon č. 141/1950 Sb., za jehož účinnosti pro žalobce běžela vydržecí doba, zrušil konstitutivní účinek zápisů do pozemkové knihy. Dovolatel poukázal i na otázku důkazního břemene. V § 145 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb. je totiž založena domněnka oprávněné držby pro případ pochybností. Tato domněnka svědčí ve prospěch dovolatele a je na žalovaném, aby tuto domněnku vyvrátil. Podle dovolatele nevzal odvolací soud v úvahu ani podmínky pro nabytí vlastnického práva podle tehdejšího právního stavu, ani dobovou judikaturu, pokud jde o nabytí vlastnického práva zpracováním. Dovolatel se domnívá, že doložil vznik nové věci.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a s ohledem na to, že rozsudek odvolacího soudu měl potvrzující charakter, navrhl i zrušení rozsudku soudu prvního stupně.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že podle jeho názoru není dovolání přípustné. Pokud jde o důvody dovolání, vyslovil názor, že soud prvního stupně i soud odvolací posoudily věc po právní stránce správně.

Dovolání v dané věci není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (mimo rozhodnutí uvedených v § 237 odst. 2 o. s. ř., jež však v dané souvislosti nepřicházejí v úvahu) je dovolání přípustné při splnění podmínek uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř. Splnění těchto podmínek se však ze spisu nepodává a ani žalobce netvrdí, že by řízení trpělo vadami uvedenými v tomto ustanovení.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a v § 239 o. s. ř.

Podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Takový případ však v dané věci nenastal.

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. V této věci však odvolací soud dovolání nepřipustil.

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li současně o právní otázku zásadního významu. O takovou otázku se jedná tehdy, když odvolací soud posuzoval právní otázku, která byla zásadní nejen z hlediska rozhodované věci, ale tato otázka má po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Odvolací soud vyslovil právní závěr, že nedošlo k vydržení sporných nemovitostí žalobcem z důvodu nedostatku dobré víry žalobce vztahující se k existenci titulu, na jehož základě by žalobce nemovitosti držel. Dovolatel namítá, že podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. nebyla dobrá víra vztahující se k existenci tohoto titulu nezbytná.

Za účinnosti obecného občanského zákoníku byl institut vydržení upraven ustanoveními § 1452 až § 1477, § 1493, § 1498 a § 1500. Předpokladem vydržení mimo způsobilost osoby a předmětu byla držba, která musela být řádná, poctivá a pravá a musela být vykonávána po celou zákonem určenou řádnou vydržecí dobu (30 let), popř. vydržecí dobu mimořádnou (40 let). Uvedená úprava tedy požadovala držení zvláště kvalifikované, a to držení ve smyslu právním, pouhá detence k vydržení nedostačovala. Řádnou držbou byla držba, která se opírala o takový titul, který by dostačoval k převodu vlastnictví, kdyby převodce byl vlastníkem. O řádnou držbu se proto nejednalo, pokud se držitel jen domníval, že titul má; pouze domnělý nabývací důvod nebyl k vydržení postačující. Poctivost držby spočívala v subjektivním přesvědčení držitele a nepravou byla držba u té osoby, která věci nabyla lstí nebo tajně, nebo držela věc jen výprosou.

Po účinnost zákona č. 141/1950 Sb. došlo v úpravě vydržení ke změnám. Podle § 115 tohoto zákona bylo možno nabýt vydržením vlastnické právo tehdy, pokud nešlo o nezcizitelné věci, které byly v socialistickém vlastnictví. Pojem držby byl potom upraven v § 143 tak, že držitelem byl ten, kdo s věcí nakládal jako se svou, anebo kdo vykonával právo pro sebe. I nadále zákon rozlišoval držitele od pouhého detentora, tj. toho, kdo měl věc u sebe, aniž s ní nakládal jako se svou. Zákon č. 141/1950 Sb. dále rozlišoval držbu oprávněnou a neoprávněnou (§ 145), přičemž oprávněným držitelem byl ten, který se zřetelem ke všem okolnostem byl v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží.

Vycházeje z uvedených úprav a dobové judikatury vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutích předcházejících projednávanému sporu, že jedním ze základních předpokladů nabytí vlastnického práva vydržením (podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších zákonů, i podle zákona č. 141/1950 Sb.) je dobrá víra, která musí být podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že držitel je přesvědčen, že mu určitá věc patří, ačkoli ve skutečnosti tomu tak není. Okolnosti, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnostmi týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby (objektivně oprávněný důvod nabytí držby, např. existence smlouvy, která je pro určitou vadu neplatná). Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením (viz nepublikovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1998 sp. zn. 3 Cdon 395/96). Obdobně v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (Právní rozhledy 11/1997, str. 587 - 589) konstatuje Nejvyšší soud, že dobrá víra držitele musí být hodnocena objektivně, nikoli jen podle subjektivních představ držitele. Musí se proto vztahovat i k okolnostem, za nichž mohlo právo odpovídající vydrženému právu vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva.

Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobce byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, odpovídal tento závěr řešením uvedeným k této otázce v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu.

K námitce dovolatele o naplnění podmínek pro nabytí vlastnického práva zpracováním a jeho tvrzení, že doložil vznik nové věci ve smyslu závěrů publikovaných v časopise Soudní rozhledy č. 12/1998, Nejvyšší soud konstatuje, že pokud se týká této otázky, bylo již konstantní judikaturou vyšších soudů dovozeno, že pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci je (nejde-li o některou ze speciálních staveb jako např. stavby podzemní, stavby pro energetiku a dopravu, důlní díla apod.) rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. Tímto okamžikem je u nadzemních staveb stav, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží; od tohoto okamžiku, v němž se již vytvořila i vlastnická práva ke stavbě, jsou pro takto vytvořenou oblast vlastnických vztahů veškeré další stavební práce bezvýznamné, neboť vše, co následně ke stavbě přiroste", stává se její součástí a vlastnicky náleží tomu, komu patřila stavba jako věc v okamžiku jejího vzniku. Podobný úhel pohledu vyplývá z judikatury i pro posuzování okamžiku zániku stavby jako věci. Nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním slova smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím (obvykle při současné odstranění zdiva příček). Z hlediska posouzení otázky zániku stavby proto není rozhodující objem nově zbudovaných konstrukcí na místě - základech - původní stavby (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 1994, sp. zn. 3 Cdo 95/92, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 4/1994, str. 124 - 127, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 1994, sp. zn. 3 Cdo 375/93, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 3/1994, str. 98 - 101, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 1995, sp. zn. 3 Cz 57/92, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 7/1995, str. 281 - 284, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 1994, sp. zn. 3 Cdo 37/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze 3/1994 pod pořadovým číslem 20 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 12/1998, str. 318 - 320).

Je tedy zřejmé, že nastolené právní otázky jsou již konstantní judikaturou řešeny a předmětné rozhodnutí tedy z tohoto hlediska neřeší otázku zásadního právního významu. Pokud bylo v daném případě třeba posoudit otázku zániku a vzniku stavby jako věci, bylo to otázkou posouzení konkrétních skutkových okolností. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že přípustnost dovolání není dána ani podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. a dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalovanému zřejmě žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 26. září 2000

JUDr. Zdeněk D e s, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová