29 Cdo 987/2011
Datum rozhodnutí: 31.10.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



29 Cdo 987/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně OKTOPUS spol. s r. o. , se sídlem v Praze 2 Vinohradech, Bělehradská 858/23, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 25 03 25 85, zastoupené Mgr. Miroslavou Laňkovou, advokátkou, se sídlem v Litoměřicích Městě, 5. května 154/1, PSČ 412 01, proti žalovaným 1) Mgr. Milanu Edelmannovi , advokátu, se sídlem v Chrustenicích 208, PSČ 267 12, jako správci konkursní podstaty úpadce Bytového družstva Salve 10 v likvidaci , identifikační číslo osoby 61 46 22 41 a 2) JUDr. L. K. , o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 30/2005, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2010, č. j. 10 Cmo 52/2010-435, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 16. září 2009, č. j. 11 Cm 30/2005-371, rozhodl Městský soud v Praze o žalobě žalobkyně (OKTOPUS spol. s r. o.) směřující vůči žalovaným (1/ správci konkursní podstaty úpadce Bytového družstva Salve 10 v likvidaci a 2/ JUDr. L. K., jako popírající konkursní věřitelce) tak, že určil, že pohledávka žalobkyně ve výši 3.511.025,10 Kč je pohledávkou existující co do nároku i výše (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. a III. výroku). Šlo přitom v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 26. dubna 2006, č. j. 11 Cm 30/2005-118 (jímž původně žalobě o určení pravosti sporné pohledávky vyhověl), odvolací soud usnesením ze dne 17. ledna 2007, č. j. 13 Cmo 335/2006-207, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání druhé žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podala druhá žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání dále též jen ZKV (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná po 1. lednu 2001 dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu
Nejvyšší soud dovolání druhé žalované odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech II. a III. výroku o nákladech řízení, a proti druhému a třetímu výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud odmítl bez dalšího, jelikož není objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací argumentace je z podstatné části skutkovou polemikou se závěry napadeného rozhodnutí. Skutkový dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. však dovolatelka u dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá k dispozici (srov. v tomto ohledu přímo znění § 241a odst. 3 o. s. ř.) a jeho prostřednictvím tedy přípustnost dovolání založit nelze.
Ke kritice hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů pak Nejvyšší soud uvádí, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
V poměrech projednávané věci nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ani námitky, jimiž dovolatelka vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., když vytýkané vady řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně a neprovedení dovolatelkou navrhovaných důkazů) podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnují.
Řízení jimi ostatně ani netrpí. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, na jakých skutkových a právních závěrech své rozhodnutí založil, odvolací soud tak neměl žádný důvod k (dovolatelkou navrhovanému) postupu podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Soudy nižších stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí rovněž vypořádaly s důvody, pro které nebyly provedeny další dovolatelkou navrhované důkazy (k tomu srov. zejména str. 4 rozsudku soudu prvního stupně). K právu soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, pak v obecné rovině srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Z obsahu spisu je navíc zřejmé, že důkazy označené v podaném dovolání jako opomenuté, dovolatelka navrhovala provést k prokázání skutečností, jež nebyly (nemohly být) z hlediska právního posouzení věci soudy obou stupňů (viz níže) pro rozhodnutí dané věci významné.
Dovolatelkou uplatněné zmatečnostní vady řízení podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e), g) a odst. 3 o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem nejsou (k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a jejich prostřednictvím proto ani nelze usuzovat na přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu dovolatelkou zpochybněných právních závěrů, na nichž napadené rozhodnutí spočívá.
V řešení otázky, zda je likvidátor oprávněn jménem společnosti uznat závazek společnosti s účinky vyplývajícími z ustanovení § 323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), jinak řečeno, zda takové jednání nevybočuje z mezí působnosti likvidátora, vymezených ustanovením § 72 obch. zák., je napadené rozhodnutí ve shodě s ustálenou judikaturou (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 20 Cdo 1061/2008, uveřejněného pod číslem 97/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 32 Cdo 1819/2007, nebo usnesení ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 3028/2009). Oproti tomu závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006 (uveřejněném pod číslem 76/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), k otázce (ne)slučitelnosti souběhu jednatelských oprávnění statutárního orgánu a zákonného zmocněnce podle § 15 obch. zák., na které poukazuje dovolatelka, zjevně na posuzovanou věc nedopadají (k oprávnění likvidátora právnické osoby v likvidaci podle § 72 obch. zák. se označené rozhodnutí nijak nevyslovuje).
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady, podle kterých dovolatelka při přezkumném jednání konaném dne 12. ledna 2005 popřela nejen pravost, nýbrž i výši žalobkyní přihlášené pohledávky. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněném pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval závěr, podle něhož popření pohledávky přihlášené do konkursu je procesním úkonem, pro nějž (při absenci výslovné úpravy v zákoně o konkursu a vyrovnání) přiměřeně platí ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí úkonu ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. Popírá-li konkursní věřitel nebo správce konkursní podstaty výši pohledávky nebo její pořadí, musí uvést, jak vysoká je podle něj přihlášená pohledávka, popř. jaké pořadí má pohledávka v konkursu mít; jinak popření pohledávky nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky. Popřít pravost, výši nebo pořadí pohledávky lze i eventuálním procesním úkonem. Popření pravosti pohledávky umožňuje soudu ve sporu o určení pravosti pohledávky zkoumat pouze základ nároku, nikoli již jeho výši nebo pořadí. Pro závěr o tom, zda byla popřena nejen pravost, nýbrž i výše, případně pořadí pohledávky, je určující obsah popření (jeho důvodu) v podobě zachycené v protokolu o přezkumném jednání nebo v seznamu přihlášených pohledávek, který tvoří součást tohoto protokolu. S těmito závěry je přitom právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že druhá žalovaná popřela při přezkumném jednání jen pravost pohledávky žalobkyně) v souladu, když z popěrného úkonu druhé žalované (jak byl zachycen konkursním soudem v protokolu o přezkumném jednání konaném dne 12. ledna 2005) nelze při absenci údaje o odlišné výši přihlášené pohledávky dovodit, že by druhá žalovaná popřela kromě pravosti sporné pohledávky též její výši. Ostatně, tvrdí-li dovolatelka v dovolání, že pohledávku popřela co do celé její výše , pak tím správnost závěru, že šlo o popření (jen) pravosti pohledávky, sama potvrzuje.
Závěr, podle něhož předložení kopií listin, z nichž jednotlivé (v konkursu uplatněné) pohledávky vyplývají, nepatří k obsahovým náležitostem přihlášky, pak bez dalšího plyne již z ustanovení § 20 odst. 2 ZKV (srov. v této souvislosti též výklad k povaze přihlášky věřitelovy pohledávky podaný Nejvyšším soudem např. v rozsudku ze dne 18. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2001, pod číslem 93).
Konečně námitka, podle níž soudy nižších stupňů prováděly (nesprávně) dokazování jen fotokopiemi listin (smluv o půjčce ze dne 9. března 1999 a 4. října 1999), nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným již s ohledem na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, pod číslem 64 (k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněném v témže časopise č. 8, ročník 2004, pod číslem 154 nebo v rozsudku ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005), podle kterých z občanského soudního řádu neplyne, že by soud mohl provádět dokazování pouze originály listin. V posuzovaném případě navíc nelze přehlédnout, že obě dovolatelkou zmiňované listiny byly soudu předloženy nikoli v prosté, nýbrž v ověřené kopii (k tomu srov. § 6 a § 73 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ a § 134 o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. října 2013
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu