29 Cdo 945/2011
Datum rozhodnutí: 28.11.2013
Dotčené předpisy: § 16 ZKV, § 42a obč. zák.



29 Cdo 945/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce T. L. , zastoupeného JUDr. Pavlem Kolaciou, advokátem, se sídlem ve Znojmě, náměstí Republiky 899/18, PSČ 669 02, proti žalované JUDr. Olze Štefanikové , advokátce, se sídlem ve Znojmě, Pontassievská 318/16, PSČ 669 02, jako správkyni konkursní podstaty úpadce Ing. A. L., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 41/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. prosince 2010, č. j. 6 Cmo 47/2010-117, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 13. ledna 2010, č. j. 34 Cm 41/2008-87, Krajský soud v Brně vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce Ing. A. L. nemovitosti objekt bydlení na pozemku parc. č. st. 699, pozemek parc. č. st. 699, zastavená plocha a nádvoří, o výměře 136 m a pozemek parc. č. 312/1, orn á půda, o výměře 888 m, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Znojmo, na listu vlastnictví číslo 628 pro obec Z., katastrální území P., a dále rekreační objekt č. ev. 555 na pozemku parc. č. 996, zapsaný v katastru nemovitostí u téhož katastrálního úřadu, na listu vlastnictví 482 pro obec a katastrální území Š. (dále jen sporné nemovitosti ) [bod I. výroku] a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku považoval odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za zásadní zjištění, že o neúčinnosti darovacích smluv ze dne 24. února 1998 a 3. února 2000, jimiž pozdější úpadce (v případě první z uvedených smluv společně se Z. L.) převedl na žalobce sporné nemovitosti, bylo pravomocně rozhodnuto ještě před prohlášením konkursu na majetek úpadce (rozsudky ze dne 21. října 2002, č. j. 9 C 264/2001-79, a ze dne 6. listopadu 2002, č. j. 9 C 912/2002-44, jimiž Okresní soud ve Znojmě na základě odpůrčích žalob podaných věřitelem pozdějšího úpadce Ing. F. Š. vůči žalobci, vyslovil neúčinnost označených darovacích smluv, nabyly právní moci dne 9. února 2005, resp. 22. listopadu 2004, konkurs na majetek úpadce přitom Krajský soud v Brně prohlásil až dne 19. prosince 2007).
Majetek, který ušel z dlužníkova majetku odporovatelným úkonem, se totiž pokračoval odvolací soud může na základě odpůrčí žaloby podané věřitelem před prohlášením konkursu stát součástí konkursní podstaty pouze v případě, byla-li neúčinnost odporovaného úkonu dlužníka podle § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) vyslovena v době, kdy již byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka.
Odvolací soud v této souvislosti dále zdůraznil, že smyslem odpůrčí žaloby je dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že vůči žalujícímu věřiteli je neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Takové rozhodnutí pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí, vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoli proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Tak tomu ovšem není v situaci, kdy neúčinnost právního úkonu dlužníka byla vyslovena až po prohlášení konkursu; rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, je v takovém případě jen důvodem pro zapsání majetku do soupisu konkursní podstaty, které provede správce konkursní podstaty. Potud též odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 5. června 2008, sp. zn. 29 Odo 802/2006 (rozhodnutí bylo uveřejněno v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2008, pod číslem 165), ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněném pod číslem 26/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 26/2000 ) a ze dne 28. února 2006, sp. zn. 29 Odo 782/2003, uveřejněném pod číslem 30/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 30/2007 ), jež jsou stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Výše uvedený závěr přitom podle odvolacího soudu vychází zejména z hlediska využitelnosti dlužníkova majetku . Neexistuje totiž žádný rozumný důvod, pro který by věřitel, který ve své obezřetnosti vedl několik let soudní řízení o neúčinnost právních úkonů dlužníka ( ) pozbyl okamžikem prohlášení konkursu možnosti uspokojení vymahatelné pohledávky v řízení o výkon rozhodnutí postižením majetku, který byl předmětem odporovatelného právního úkonu, popřípadě možnosti vymožení peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.
Z výše uvedených důvodů shledal odvolací soud postup soudu prvního stupně, který žalobě o vyloučení sporných nemovitostí vyhověl, správným.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalovaná dovolání, požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož majetek, který v důsledku odporovaného úkonu ušel z dlužníkova majetku, se nestane součástí konkursní podstaty v případě, že neúčinnost právního úkonu byla pravomocně vyslovena před prohlášením konkursu na majetek dlužníka. Takový výklad především nemá podle přesvědčení dovolatelky oporu v judikatuře citované odvolacím soudem, když Nejvyšší soud se popsanou situací v odkazovaných rozhodnutích výslovně nezabýval, navíc by tím zcela pozbyla významu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Odon 86/97 (jde o rozsudek ze dne 27. ledna 1998, uveřejněný pod číslem 58/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a sp. zn. Cpjn 19/98 (ve skutečnosti jde o stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), z nichž lze nepřímo dovodit závěr opačný (totiž že vyslovení neúčinnosti není vázáno na podmínku, že se tak musí stát teprve po prohlášení konkursu a zahrnutí majetku, který z dlužníkova majetku odporovaným úkonem ušel, do konkursní podstaty tedy nic nebrání).
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání dále též jen ZKV (§ 433 bod I. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní přepisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007 dále jen o. s. ř. ). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání žalované je založeno na kritice správnosti právního posouzení věci soudy nižších stupňů co do závěru, podle kterého majetek, který ušel z dlužníkova majetku odporovatelným úkonem, se může stát na základě odpůrčí žaloby podané věřitelem před prohlášením konkursu součástí konkursní podstaty pouze v případě, byla-li neúčinnost odporovaného úkonu dlužníka vyslovena (podle § 42a obč. zák.) v době, kdy již byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka.
Dovolatelkou předestřenou otázku však soudy nižších stupňů zodpověděly ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Již v rozhodnutích, na něž odkazoval odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (šlo o R 26/2000, R 30/2007 a rozhodnutí sp. zn. sp. zn. 29 Odo 802/2006), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož správce konkursní podstaty úpadce je oprávněn sepsat majetek, který v důsledku odporovatelného právního úkonu úpadce ušel z úpadcova majetku, již na základě výsledku řízení o odpůrčí žalobě podané před prohlášením konkursu na majetek úpadce některým z věřitelů úpadce vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch, a to za předpokladu, že neúčinnost právního úkonu byla určena po prohlášení konkursu (srov. dále rovněž důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3444/2010).
V situaci, kdy tomu tak nebude (tj. vysloví-li soud pravomocně neúčinnost odporovaného úkonu v době před prohlášením konkursu na majetek dlužníka), nelze rozhodnutí o neúčinnosti vydanému na základě žaloby podle § 42a obč. zák. (podané některým z úpadcových věřitelů) přisuzovat účinky obdobné těm, jež se pojí s rozhodnutím soudu o odpůrčí žalobě opírající se o právní úpravu obsaženou v ustanovení § 16 ZKV. Jinak řečeno, jen v případě, nabude-li rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě podle § 42a obč. zák. vyhověno, právní moci až po prohlášení konkursu na majetek dlužníka, bude takové rozhodnutí představovat důvod pro zapsání dotčeného majetku do soupisu konkursní podstaty (zakládající právo všech konkursních věřitelů podílet se v mezích daných výší a pořadím jejich pohledávky v konkursu na výnosu zpeněžení majetku takto navráceného do konkursní podstaty) a nevyvolá vůči věřiteli, jehož odpůrčí žalobě soud vyhověl, účinky, které zákon jinak takovému rozhodnutí (v mimokonkursních poměrech) přiznává (k tomu srov. přiléhavé závěry formulované na dané téma již odvolacím soudem, v judikatuře pak např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. května 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněného pod číslem 27/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Opačný závěr (podle něhož by se měl majetek, který v důsledku odporovatelného úkonu ušel z úpadcova majetku, bez dalšího stát součástí konkursní podstaty úpadce i tehdy, byla-li neúčinnost právního úkonu pravomocně vyslovena před prohlášením konkursu), nemá oporu v žádném ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání (dovolatelkou předestírané účinky rozhodnutí o odpůrčí žalobě, jež bylo vydáno za výše popsaných podmínek, z něj neplynou) a Nejvyšší soud se k němu oproti mínění dovolatelky ani nepřihlásil v žádném svém rozhodnutí či přijatém stanovisku.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl a žalobci žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. listopadu 2013
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu