29 Cdo 940/2009
Datum rozhodnutí: 23.02.2010
Dotčené předpisy: § 1 předpisu č. 142/1994Sb., čl. II předpisu č. 163/2005Sb., čl. 1, 2 směrnice 2000/35/ES




29 Cdo 940/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně L. V., zastoupené Janem Kalvodou, advokátem, se sídlem v Praze, Bělohorská 262/35, PSČ 169 00, proti žalovanému Garančnímu fondu obchodníků s cennými papíry , se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č.p. 912, ev č. 10, PSČ 110 00, identifikační číslo 26 71 52 87, zastoupenému JUDr. Matějem Outratou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 10, PSČ 110 00, o zaplacení 116.307,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 16/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2007, č. j. 5 Cmo 521/2007-72, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 960,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. srpna 2007, č.j. 47 Cm 16/2007-43, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni z titulu náhrady za nevydaný zákaznický majetek ve smyslu § 81c zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, částku 78.121,58 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně od 22. června 2003 do 27. dubna 2005, dále ve výši reposazby, vyhlášené Českou národní bankou v jejím Věstníku, zvýšené o 7 bodů, splatné k prvnímu dni toho kterého kalendářního pololetí , a dále ve výši 3 % z částky 5.305,- Kč ročně od 22. června 2003 do 20. dubna 2005.
V záhlaví označeným rozhodnutím změnil Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 78.121,58 Kč s úrokem 3% ročně od 22. června 2003 do zaplacení a dále úrok z prodlení ve výši 3% ročně z částky 5.305,-Kč od 22. června 2003 do 20. dubna 2005.
Odvolací soud - dovozuje, že v projednávané věci je třeba výši úroků určit podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, a poukazuje na článek II nařízení vlády č. 163/2005 Sb., jímž bylo nařízení č. 142/1994 Sb. s účinností od 28. dubna 2005 novelizováno - uzavřel, že žalobkyni náleží s ohledem na počátek prodlení žalovaného s plněním povinnosti (22. června 2003) úroky z prodlení, určené ustanovením § 1 nařízení č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 27. dubna 2005, tj. ve výši dvojnásobku diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, navrhujíc, aby jej Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil článek II nařízení vlády č. 163/2005 Sb., jímž bylo nařízení vlády č. 142/1994 Sb. s účinností od 28. dubna 2005 novelizováno, majíc za to, že výklad uvedeného ustanovení přijatý odvolacím soudem je v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (ES) číslo 2000/35/ES ze dne 29. června 2000, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (uveřejněnou v Úředním věstníku L 200, 8. srpna 2000, s. 35-38, zvláštní vydání v českém jazyce kapitola 17, svazek 01, s. 226-229; dále jen směrnice ).
Směrnice ukládá státům, aby do 8. srpna 2002 upravily mimo jiné i výši úroků z prodlení způsobem v ní předvídaným, přičemž umožňuje vyloučit jí upravený mechanismus pro stanovení výše úroků z prodlení pouze u úroků nižších než 5 Eur či u dluhů, jež jsou předmětem úpadkového řízení vedeného proti dlužníkovi.
Požadavku účinnosti výše úroků z prodlení stanovené ve vazbě na sazbu centrální banky vyslovenému směrnicí odpovídají přechodná ustanovení nařízení č. 142/1994 Sb. a zákona č. 370/2000 Sb., neboť stanoví, že věřitel má nárok na úrok z prodlení ve výši upravené těmito předpisy ode dne jejich účinnosti, i když k prodlení došlo přede dnem jejich účinnosti.
Dovozujíc, že výrazy užité v článku II. nařízení vlády č. 163/2005 Sb. ( nastalo-li prodlení ode dne nabytí výše úroků z prodlení, k němuž došlo ) nedávají jednoznačnou odpověď, zejména ve vazbě na úpravu dopadu předcházejících změn výše úroků z prodlení na v té době existující prodlení, a zdůrazňujíc závěry Evropského soudního dvora přijaté v rozhodnutích ve věcech Marleasing, C-106/89, Wagner Miret, C-334/92 a Von Colon, 14/83, uzavírá, že pojem prodlení s plněním peněžitého závazku je nutno chápat jako právní vztah, který vzniká každým dnem, kdy není peněžitý závazek splněn, vzniká po určitý po sobě jsoucí počet dnů (od započetí prodlení do splnění) a co do výše se řídí od 28. dubna 2005 nařízením vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), avšak není důvodné.
Dovolatelka za pomoci eurokonformního výkladu (jímž má být dosaženo shody článku II nařízení vlády č. 163/2005 Sb. se směrnicí) dovozuje, že sazba úroků z prodlení se řídí s účinností od 28. dubna 2005 nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném od 28. dubna 2005, i tehdy, nastalo-li prodlení před tímto datem.
Podle ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 27. dubna 2005, činila výše úroků z prodlení ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu.
S účinností od 28. dubna 2005 bylo citované ustanovení nařízením vlády č. 163/2005 Sb. změněno a v současné době zní:
Výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů. V každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.
Podle článku II nařízení vlády č. 163/2005 Sb. se výše úroků z prodlení řídí nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění tohoto nařízení, nastalo-li prodlení s plněním peněžitého dluhu ode dne nabytí účinnosti tohoto nařízení (tj. od 28. dubna 2005). Výše úroků z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení, se řídí dosavadními právními předpisy.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2007, pod číslem 64, vysvětlil, že povinnost platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku. K témuž závěru se posléze přihlásil i v rozhodnutích ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2007, pod číslem 104), ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006, ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 761/2007, ze dne 30. září 2008, sp. zn. 33 Odo 1344/2006 a ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4748/2007 (jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Ve světle uvedeného ustáleného výkladu pak nelze článek II nařízení vlády č. 163/2005 Sb. vyložit jinak, než jak učinil odvolací soud, totiž že se podle nového znění § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. stanoví sazba úroků z prodlení pouze tehdy, nastalo-li prodlení nejdříve 28. dubna 2005 (bez ohledu na datum vzniku právní skutečnosti, na jejímž základě vznikla dlužníkovi povinnost plnit).
Na tom nemohou ničeho změnit ani argumenty dovolatelky o rozporu takového výkladu se směrnicí.
Dovolatelka totiž přehlíží, že směrnice se vztahuje pouze na platby, které jsou úhradou za obchodní transakce ve smyslu jejího článku 2 (srov. článek 1 směrnice či bod 13 její preambule). Nejvyšší soud přitom nemá nejmenší pochybnosti (a považuje v tomto ohledu ustanovení článků 1 a 2 směrnice za naprosto jasné /acte clair/), že platba Garančního fondu obchodníků s cennými papíry z titulu náhrady za nevydaný zákaznický majetek podle § 81c zákona o cenných papírech není obchodní transakcí ve smyslu článků 1 a 2 směrnice.
To, že se český zákonodárce rozhodl uplatnit pravidla stanovená směrnicí pro výpočet výše úroků z prodlení i na vztahy, na něž směrnice nedopadá, pak nedává účastníkům takových vztahů možnost dovolávat se ustanovení směrnice za účelem dosažení pro ně výhodnější časové působnosti nové úpravy výše úroků z prodlení.
Ani argumenty dovolatelky dosavadními změnami úpravy výše úroků z prodlení nejsou zcela přesné. Ačkoliv nařízení vlády č. 142/1994 Sb. se skutečně vydalo cestou nepravé retroaktivity (výše úroků z prodlení, k němuž došlo před nabytím účinnosti tohoto nařízení, se ode dne jeho účinnosti nařízením řídila srov. § 3), novela zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, provedená zákonem č. 370/2000 Sb. již vztáhla novou úpravu výše úroků z prodlení (§ 369 obchodního zákoníku) až na prodlení nastalé nejdříve v den účinnosti novely (tj. 1. ledna 2001 srov. článek VIII. odst. 39 zákona č. 370/2000 Sb.).
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen vyhláška ). Podle ustanovení § 14 odst. 3 a § 15 vyhlášky činí sazba odměny 1.000,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 500,- Kč, jelikož zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 160,- Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatelky celkem 960,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 23. února 2010 doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á předsedkyně senátu