29 Cdo 897/2015
Datum rozhodnutí: 31.01.2017
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř. ve znění do 31.12.2007, § 157 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2007



29 Cdo 897/2015 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce České republiky Ministerstva vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, PSČ 170 34, identifikační číslo osoby 00007064, proti žalovanému Mgr. Martinu Krtilovi , se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 334/4, PSČ 186 00, jako správci konkursní podstaty úpadce INTEGRASTAV a. s., identifikační číslo osoby 64609839, zastoupenému JUDr. Jiřím Solilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jakubská 647/2, PSČ 110 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 182/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2014, č. j. 15 Cmo 16/2014-384, takto:

Dovolání se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 28. února 2014, č. j. 14 Cm 182/2005-356, Městský soud v Praze rozhodl o žalobě, kterou se žalobce (Česká republika Ministerstvo vnitra) domáhal vůči žalovanému (Mgr. Martinu Krtilovi, jako správci konkursní podstaty úpadce INTEGRASTAV a. s.) určení pravosti pohledávky ve výši 23 384 660,95 Kč, tak, že určil, že žalobce má za úpadcem pohledávku ve výši 7 500 000 Kč z titulu nezaplacených smluvních pokut (bod I. výroku), ve zbylé části žalobu zamítl (bod II. výroku), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky sporu (bod III. výroku), o povinnosti žalobce zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 5 916,50 Kč (bod IV. výroku) a o shodné povinnosti žalovaného (bod V. výroku).
Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když první rozsudek ze dne 12. prosince 2007, č. j. 14 Cm 182/2005-43, kterým soud prvního stupně žalobu zamítl pro opožděnost, Vrchní soud v Praze zrušil usnesením ze dne 3. března 2008, č. j. 13 Cmo 64/2008-51, s tím, že žaloba nebyla podána opožděně, neboť žalovaný žalobce řádně nevyzval k podání incidenční žaloby a jeho výzva tedy nevyvolala žádné účinky.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. října 2014, č. j. 15 Cmo 16/2014-384, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku a v bodě II. výroku v části, jíž byla zamítnuta žaloba na určení pravosti pohledávky ve výši 10 750 000 Kč, a ve zbývající části rozsudek zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vztahu k té části rozsudku, jíž byl potvrzen vyhovující výrok pod bodem I. rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud vyšel především z toho, že:
1/ Žalobce jako objednatel uzavřel dne 25. září 1997 s pozdějším úpadcem smlouvu o dílo ve znění šesti dodatků (dále také jen smlouva ). V bodě III. odst. 16 smlouvy byla sjednána smluvní pokuta za prodlení zhotovitele s dokončením díla (jeho převzetím a předáním žalobci), a to ve výši 50 000 Kč za každý den prodlení.
2/ Termín předání díla byl sjednán (podle dodatku č. 5) k 23. červenci 1999. Podle protokolu o předání a převzetí díla bylo dílo úpadcem předáno dne 21. prosince 1999, tedy o 150 dní později, než bylo ujednáno.
3/ Žalobce vyúčtoval smluvní pokutu ve výši 7 500 000 Kč fakturou č. 2000006/9.
4/ Usnesením ze dne 15. října 2003, č. j. 93 K 23/2003-39, prohlásil Městský soud v Praze konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustanovil žalovaného. Žalobce přihlásil do konkursu své pohledávky v celkové výši 23 384 660,95 Kč, které žalovaný při přezkumném jednání dne 21. března 2005 v celém rozsahu popřel co do pravosti. Žalobce po obdržení výzvy podal včas incidenční žalobu.
Na tomto základě odvolací soud dovodil, že důkazy provedené soudem prvního stupně k existenci pohledávky žalobce za úpadcem ve výši 7 500 000 Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení s předáním díla jsou dostačující k závěru, že prodlení úpadce trvalo 150 dní od smluveného termínu a že výše sjednané pokuty odpovídá příslušnému ujednání smlouvy.
Dále odvolací soud uvedl, že je nerozhodné tvrzení žalovaného o vícepracích provedených pozdějším úpadcem, které měly způsobit jeho prodlení s předáním díla, neboť žalovaný nepředložil žádný relevantní důkaz o tom, že se účastníci smlouvy dohodli na prodloužení termínu předání díla až na 21. prosince 1999. Stejně tak měl odvolací soud za irelevantní námitku žalovaného, že také úpadce má vůči žalobci pohledávky ze stejné smlouvy (právo na zaplacení ceny za provedené vícepráce a smluvní pokutu za odstoupení od smlouvy).
Proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen vyhovující výrok pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu společně s rozsudkem soudu prvního stupně v bodě I. výroku zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod I. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy [tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. prosince 2007]. Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé může být v dané věci přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zástavní význam. O případ dle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. zde nejde, neboť soud prvního stupně byl při svém druhém rozhodnutí zavázán právním názorem soudu odvolacího pouze ohledně včasnosti žaloby, přičemž tento právní názor dovolatel nenapadá (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, uveřejněné pod číslem 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Důvod založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. však Nejvyšší soud nemá, a proto je odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Dovolatel především namítá, že soudy nižších stupňů neprovedly řadu jím navržených důkazů, které má za stěžejní pro posouzení oprávněnosti žaloby v řešeném rozsahu. Dovolatel přitom vychází z předpokladu, že prokázání víceprací je současně prokázáním odložení termínu předání díla, na nějž byla vázána smluvní pokuta.
Tento dovolatelův úsudek je však nesprávný, neboť sjednání změny smlouvy o dílo co do vymezení předmětu díla, tedy (i) sjednání víceprací, v sobě ještě nezahrnuje i dohodu o stanovení jiného (pozdějšího) termínu dokončení díla. Samotné sjednání či provedení případných víceprací nevede samo o sobě bez dalšího (automaticky) k odložení termínu dokončení díla, na který byla ve smlouvě vázána sankce v podobě smluvní pokuty (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 23 Odo 1450/2006, ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, a zejména pak ze dne 3. května 2016, sp. zn. 23 Cdo 1575/2015, nebo např. již i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. února 1994, sp. zn. 15 Co 481/93, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 1999, pod číslem 45).
Pokud dovolatel dále namítá, že v dané věci není dán dostatek naléhavého právního zájmu k podání žaloby, pak pomíjí, že ačkoli je žaloba o pravost, výši nebo pořadí popřené pohledávky, popřípadě o právo na její oddělené uspokojení svojí povahou žalobou určovací, není potřebné prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože v těchto případech vyplývá ze zákona (k tomu srov. již bod XXXI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve vztahu k dovolatelem vytýkaným vadám řízení napadené rozhodnutí též odpovídá ustálené judikatorní praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
K (tvrzené) nepřezkoumatelnosti rozhodnutí srov. především rozsudek ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu odvolání na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu dovolání na újmu uplatnění práv dovolatele.
Nepřezkoumatelný je přitom rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi (srov. shodně již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněný pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K (tvrzenému) nevypořádání se s důkazními návrhy dovolatele srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2006, sp. zn. 29 Odo 255/2004, podle nichž platí, že musí-li soud v písemném vyhotovení rozsudku uvést, proč neprovedl i další (účastníky navržené) důkazy (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), je samozřejmě povinen se výslovně vypořádat s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z některých (nebo ze všech) provedených důkazů a uvést, o které důkazy jde.
V rozsudku ze dne 25. listopadu 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud též upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, rozsudek ze dne 13. července 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, a unesení ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 494/2014).
V posuzované věci napadené rozhodnutí v dotčeném rozsahu zjevně netrpí dovolatelem vytýkanou nepřezkoumatelností, neboť odvolací soud se řádně vypořádal se všemi podstatnými důkazy týkajícími se smluvní pokuty za pozdní předání díla (smlouva včetně jejího ujednání o předání díla dne 23. července 1999 a ujednání o smluvní pokutě za pozdní předání díla v bodě III. odst. 16; protokol o předání a převzetí díla ze dne 21. prosince 1999), srozumitelně a úplně své závěry odůvodnil, rozhodnutí neobsahuje souhrnné skutkové zjištění a netrpí tak dovolatelem vytýkanými nedostatky. Odůvodnění napadeného rozsudku rozhodně nebylo na újmu uplatnění práv dovolatele.
Jestliže dovolatel namítá, že soudy neprovedly dovolatelem navržené důkazy k prokázání provedení víceprací [nelze přehlédnout, že dovolatel navíc v řadě případů ani nespecifikuje (např. výslech svědka T. K.), k prokázání jakých skutečností měly dané důkazní návrhy sloužit, resp. z jejich označení nevyplývá žádná vazba na vícepráce a už vůbec ne na změnu termínu provedení díla], pomíjí, že podle odvolacího soudu tato okolnost nebyla rozhodná pro posouzení toho, zda žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty. Odvolací soud se pak i v tomto směru s argumentací a důkazními návrhy dovolatele vypořádal, jak je patrné na str. 4 napadeného rozsudku. To, že se odvolací soud nevypořádal jednotlivě se všemi argumenty dovolatele právě proto, že vycházejí z nesprávného právního názoru, nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
Konečně dovolací námitkou, podle níž skutkový stav zjištěný obecnými soudy v předmětném sporu je neúplný a nedostatečný pro rozhodnutí , dovolatel (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který s ohledem na to, že dovolání může být v dané věci přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
K absenci výroku o nákladech dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. ledna 2017

Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu